Osm let, která právě uplynula od zahájení služby papeže Františka, dávají příležitost rekapitulovat, jak to vypadá se změnami, které byly od prvních projevů této charismatické osobnosti očekávány. Římskokatolická církev často označuje svou nauku v oblasti víry a mravů za neměnnou. Její teze mají být Bohem zjeveny nebo mají ze zjevených tezí s logickou nutností vyplývat. Proto se očekávání změn jeví jako nerealistické.
Katoličtí teologové jsou vázáni loajalitou vůči církvi, ale pracují též v akademické sféře, kde něco není pravda jen proto, že to nějaká autorita prohlásila. Někdy se dají tyto dvě jejich vazby těžko sladit. Proto pracují opatrně. Nepopírají, co bylo dříve závazně uloženo, a také neobhajují to, co bylo jednoznačně odmítnuto. Spíš mluví o intepretaci neměnných pravd. Pracují také s posuny důrazů. Na něco dříve důrazně hlásaného se pozvolna zapomíná, něco řečeného při definování nauk o víře a morálce jen jaksi mimochodem, se posouvá do popředí.
Římská církev je někdy posuzována jen podle její etiky partnerského života, tedy podle morální teologie, která reflektuje a normativně se (prostřednictvím pověřených autorit) vyslovuje k lidské sexualitě. Je to trochu nespravedlivé. Pozoruhodný a chvályhodný vývoj můžeme zaznamenat například v té části církevní sociální etiky, která se zabývá lidskou prací a jejím vztahem ke kapitálu, např. v encyklice Jana Pavla II. Laborem exercens (1981). Nabízí se tam radikálnější řešení, než je dnešní kompromisní typ evropského sociálně-tržního systému.
Velmi opožděný, ale žádoucí je oficiální příklon této církve k občanským svobodám a lidským právům. V době, kdy jsou demokratické a liberální hodnoty zpochybňovány, je významné, že r. 1963 papež Jan XXIII. v encyklice Pacem in terris sice s četnými výhradami, ale přece jen hájí vedle sociálních práv (č. 11) i svobodu projevovat svůj názor a šířit jej (č. 12), právo shromažďovací (č. 12) a sdružovací (čl. 24), svobodu pobytu a pohybu (čl. 25) a rozpačitě a slabě hájí politická práva (čl. 26, 27).
Papež František se občas spíše neoficiálně vyslovuje tak, že to vyvolává naděje na změnu oficiální doktríny. A někdy k takové změně opravdu dojde. Sotva lze pokládat za pouhý posun důrazu či intepretaci, když doposud něco bylo morálně přípustné a najednou je to nepřípustné. To je obrat o sto osmdesát stupňů. Zatím jediným příkladem je trest smrti, který byl v Katechismu katolické církve z r. 1992 prohlášen za přípustný v některých případech. O šest let později papež František č. 2267 změnil. A „ve světle evangelia“ církev podle nového znění učí, že absolutní trest je nepřípustný. A velmi podstatné je, že se papež při odůvodnění tohoto bezprecedentního kroku odvolává na rostoucí povědomí a na to, že se objevilo nové chápání. (V českém textu publikovaném na síti Karmelitánským nakladatelstvím je text článku dosud nezměněn.)
Rostoucí povědomí a nové chápání se zcela bez pochyby objevuje i v hodnocení partnerského soužití mimo řádně uzavřené manželství, včetně soužití osob stejného pohlaví. A nejde jen o názor sekulárních činitelů. Ani odpovědní činitelé jiných křesťanských církví se nepokládají za kompetentní mluvit lidem do sexuálních aktivit. Rovněž katoličtí teologové, aspoň tam, kde mají do jisté míry zaručenu ochranu svobodného vyjadřování, pokládají za morálně nepřípustný spíše pohlavní styk nepodložený svobodným souhlasem, případně osobním vztahem.
Komise odborníků, jíž papež Pavel VI. svěřil přípravu encykliky Humanae vitae (O předávání lidského života), navrhla zmírnění církevních předpisů. Papež na to nedbal a zvolil v její konečné podobě z roku 1968 dosavadní přísný model. To pak potvrzovali v dalších dokumentech i papežové Jan Pavel II. a Benedikt XVI.
Tam, kde nynější římský biskup přechází od nezávazného vyjádření například pro novináře a má vydat oficiální, závazné stanovisko, přenechává podle své koncepce značný vliv na rozhodnutí biskupskému sboru církve. Není sice stanoviskem biskupů vázán, mohl by rozhodnout zcela suverénně, ale ve skutečnosti je odkázán na jejich souhlas. Sotva dnes lze biskupy k souhlasu donutit. Nebyl by to zřejmě souhlas vnitřní, dobrovolně přizpůsobený papežovu stanovisku. Krom toho absolutistická moc papežského stolce, kterou by musel uplatnit, je v rozporu s jeho pojetím kolegiality církve.
Na biskupském synodu o rodině, který probíhal v letech 2014 a 2015, jak se proslýchalo, převládal Františkův názor, že vůči lidem, kteří nemohou splnit dosavadní náročné morální normy, je třeba se chovat milosrdně. Že není radno je přehnanou přísností vyhánět z církevního společenství. Měla se v projednávaném závěrečném dokumentu vyskytnout i formulace, že i lidé s preferencemi stejného pohlaví mohou být přínosem pro rodinu a církev. Názor však nezískal požadovanou dvoutřetinovou většinu a papež se přizpůsobil stanovisku synodu. V postsynodální exhortaci Amoris laetitia, tedy v dokumentu o radosti z lásky v rodině z r. 2016 jsou jen velmi mírné posuny ve srovnání s dosavadní praxí.
Exhortace v osmé kapitole mimo jiné srovnává jiné formy svazků s křesťanským manželstvím a říká o nich, že radikálně odporují tomuto ideálu, zatímco některé jej realizují alespoň částečně a analogicky, což je jistý posun. Církev podle něj nezapomíná v těchto situacích oceňovat konstruktivní prvky, které již nebo ještě nekorespondují s její naukou o manželství (čl. 292). O lidech, kteří po občanském rozvodu platného manželství odpovědně žijí v novém svazku, pečují v něm o děti, se uvádí, že pro ně neexistují jednoduché recepty. Nemají se cítit jako exkomunikovaní, naopak mají se všemi možnými způsoby více začleňovat do křesťanských společenství (čl. 299).
I takový posun, který není změnou závazné normy, nýbrž jen výzvou milosrdnému posuzování jednotlivých situací, vyvolal ostrou odezvu. Proti papeži se vyslovily různé skupiny uvnitř církve, mimo jiné čtveřice kardinálů. Lze vytušit, že dalekosáhlá změna ve smyslu současné křesťanské teologické reflexe by mohla vést k zásadnímu rozštěpení církve.
Papež František je v době kulturní konzervativní revoluce v mimořádně nesnadné situaci. Ač se několikrát vyslovil vstřícně o lidech žijících ve stejnopohlavních svazcích, byl nakonec postaven před otázku možného žehnání párům téhož pohlaví na společnou cestu životem. Z katolického prostředí takové podněty přicházely a jiné křesťanské církve, i když také po vnitřních sporech, k takové praxi dospěly.
Navzdory přání exhortace, aby kněží pastoračně a liturgicky doprovázeli dvojice, které nesplňují tradiční církevní normy, vydala 15. března Kongregace pro věrouku stanovisko, které bylo předloženo papeži a on s ním vyslovil souhlas. Podle něj není možné udělovat požehnání vztahům a partnerství, které „předpokládají sexuální aktivitu mimo manželství“. Řeč je výslovně o homosexuálním partnerství. Prefekt kongregace Luis Ladaria Ferrer se vyslovil, že by takový akt představoval napodobování žehnání manželům a svátosti manželství, což je z hlediska katolické nauky nepřípustné. Ani přítomnost kladných aspektů v těchto vztazích nestačí k tomu, aby se jim dostalo požehnání, dodal kardinál.
Laskavý a vstřícný postoj papeže Františka se dostává do rozporu s jeho rolí nejvyššího představitele náboženské organizace, která se řídí vlastní vnitřní logikou a její reakce na vnější podněty jsou mimořádně opatrné a pomalé.
Náhledový snímek ze zdroje zde.
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 1/2000: Náboženství a sexualita (plně dostupné online zde)
Související příspěvky:
Ženy mohou v římskokatolické církvi nově zastávat službu akolyty a lektora