Je známo, že Církev římskokatolická pokládá svou věrouku za neomylnou. Žádný článek víry proto nemůže být změněn. Není však jednoznačně dáno, na které věroučné výpovědi se tato záruka vztahuje. Sotva kdo by zpochybnil, že je to například krédo, ať již v podobě vyznání apoštolského nebo nicejsko-cařihradského.
Neomylnost papežů při oficiálním vyhlašování dogmat, která je projevem neomylnosti církve, byla definována až na tehdy neukončeném 1. vatikánském koncilu r. 1870. Tam se stanovily poznávací znaky takové nauky. Římský velekněz musí mluvit ex cathedra. Nejde tedy o případy, kdy vysloví své soukromé mínění o nějaké teologické otázce. Musí jako pastýř a učitel všech křesťanů svou nejvyšší apoštolskou autoritou definovat nauku o víře a mravech s tím, že ji má dodržovat celá církev.
Apoštolské vyznání bylo součástí křestního obřadu římské církve a dostávalo postupně dnes známou podobu mezi 2. až 6. stoletím. Nicejsko-cařihradské vyznání vzniklo postupně na dvou všeobecných církevních sněmech, z nichž první v Nicei (či přesněji Nikáji) r. 325 svolal a předsedal mu císař Konstantin, sám tehdy pontifex maximus antického římského předkřesťanského náboženství. Druhý sněm také svolal císař, probíhal v Cařihradu (Konstantinopoli) r. 381 a podle dochovaných záznamů se v předsedání střídali čtyři biskupové. Římská církev nebyla vůbec zastoupena.
Zatímco nauka pravoslavných církvi se vejde celá v písemné podobě na jednu stránku textu a obsahuje vedle kréda jen tři další dogmata všeobecných církevních sněmů, má západní křesťanství v čele s římským papežem stovky formulací, jimž katolíci dluží přinejmenším oddanou podřízenost vůle a rozumu. O četných takových tezích není známo, zda je formulovali papežové s nárokem na svou nejvyšší autoritu.
Jako příklad nejistoty může být uvedeno tradiční přesvědčení, že Maria byla pannou před zrozením Ježíše, při něm i po něm. Někteří teologové se domnívají, že to je celé závazným dogmatem, zatímco jiní za neomylný článek víry pokládají jen panenství do porodu, kdežto panenství při něm a po něm připisují odlišný status tvrzení blízkého víře. případně zbožného mínění.
Protože neexistuje žádný oficiální soupis článků víry, mohli by se někteří domnívat, že vodítkem je publikace Enchiridion symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum (Příručka vyznání víry, definic a prohlášení ohledně věcí víry a mravů) označovaná podle svého prvního autora jako Denzinger. Ta však je ve všech vydáních od prvního v roce 1854 publikací, jejíž autorita je dána spíš kvalitou historické dokumentační práce. Neplatí tedy, že to, co je v Denzingerovi, je beze zbytku neomylná závazná nauka.
Oficiální charakter mají katechismy vydávané Církví římskokatolickou. Ty však jsou volným převyprávěním obsahu víry a ne soupisem oficiálních papežských definic. Jejich formulace jsou literárním vyjádřením víry. Mají však přece svou míru závaznosti. Katoličtí teologové se asi shodnou, že jde přinejmenším o nauky o víře a mravech, ať předložené definitivním způsobem nebo aspoň o projevy autentického magistéria, třebaže nejsou vyhlášeny jako definitivní. Vyžadují tedy již zmíněnou podřízenost vůle a rozumu.
Přesto může i v katechismu dojít ke změnám. Za samostatné rozsáhlé pojednání by stály rozdíly mezi aktuálně platným Katechismem katolické církve, který schválil papež Jan Pavel II. r. 1997 a dřívějšími závaznými texty. I v současně platném a závazném katechismu došlo ke změně. Jeho článek 2267, který připouštěl jako mravně přípustný trest smrti, změnil vlastním rozhodnutím papež František 11. 5. 2018 tak, že tento trest je za všech okolností mravně nepřípustný, ba církev rozhodně usiluje o jeho zrušení ve všech státech.
Již Benedikt XVI., jeho předchůdce pokládaný za konzervativního, připustil změnu církevní nauky ohledně významné nauky, která se týká věčného údělu člověka. Dlouhodobě platilo, že podmínkou spásy je křest. Pokud se člověk po křtu dopustil závažných hříchů, měl naději na spásu, pokud se od viny očistil svátostí smíření nebo, pokud to nebylo možné, takzvanou dokonalou lítostí, tedy vnitřní distancí od svého provinění s ohledem na Boží dobrotu respektive na výkupné utrpení Ježíše Krista.
Jinak nepokřtěným hrozilo věčné zavržení včetně pekelného ohně (Katechismus katolické církve, čl. 1034, 1035). Protože však byli před příchodem Ježíše Krista v Božím lidu Staré smlouvy, případně u jiných národů, lidé, kteří zemřeli s dobrým svědomím, zdálo se nekonečné trápení všech v pekle nepřijatelné. Pro ně byl určen limbus, někdy v češtině uváděný jako předpeklí.
Projevovala se tendence, aby zavržení těchto lidí spočívalo jen v tom, že by byli zbaveni nadpřirozeného oblažujícího nazírání Boha, případně účasti na Boží přirozenosti. Měli však mít věčné přirozené zření Boha a netrpěli by pekelnými tresty.
Limbus byl podle nauky podávané v církvi vlastně dvojí. Dočasný, takřečený limbus patriarchů pro lidi zesnulé do zmrtvýchvstání Ježíše Krista, kteří po jeho zmrtvýchvstání jsou pozvednuti do věčné blaženosti, a limbus dětí, tedy definitivní úděl těch, kdo nebyli pokřtěni a umírají před věkem užívání rozumu, tedy schopností se zlovolně rozhodnout pro hřích, případně se v dalším období života nedopustili těžkého hříchu. U nich pak ještě rozhodoval o případné věčné blaženosti možný „křest krve“, tedy to že zemřeli před křtem mučednicky pro svou křesťanskou víru. A pak „křest touhy“, tedy to, že aspoň implicite toužili po křtu, tedy podle širšího výkladu, že toužili učinit vše, co je spravedlivé pro naplnění Boží vůle.
Limbus se výslovně neobjevuje v aktuálním katolickém katechismu, je však některými pokládán za definitivní závaznou nauku. Najdeme ho např. v textech Augustina Aurelia, Tomáše Akvinského a Alfonse z Liguori. Všichni tři jsou pro svou svatost a pravověrnost oficiálně prohlášeni za učitele církve.
Je rovněž uváděno, že se limbus vyskytuje v textech některých církevních koncilů. Podle Katolické encyklopedie z r. 1910 Basilejsko-ferrarsko-florentský koncil (1431–1445) pod papežem Evženem IV. učil, že duše těch, kteří umírají ve skutečném smrtelném hříchu nebo v samotném prvotním hříchu, okamžitě sestoupí do pekla, aby však byly potrestány velmi odlišnými tresty.
I když šlo o takto potvrzené a široce akceptované mínění a i když analogie takového mezistavu je k nalezení i v jiných náboženstvích, projevovala se snaha o věroučnou změnu. S ohledem na předpokládanou Boží vůli zachránit všechny lidi a na Boží všemoc uvažovali teologové o opuštění nauky o předpeklí. Papež Jan Pavel II. proto v roce 2004 uložil Mezinárodní teologické komisi, aby studovala otázku spásy nepokřtěných dětí a teologické pojetí limbu.
Tato komise není akademickým útvarem. Její členy jmenuje papež. Patřila k tehdejší Papežské kongregaci, dnešnímu Dikasteriu pro nauku víry. Za Jana Pavla II. byl jejím předsedou Josef Ratzinger. Když se pak stal papežem jako Benedikt XVI., schválil 19. ledna 2007 k publikaci její stanovisko, podle kterého existují silné důvody k naději, že Bůh zachrání nemluvňata, když jsme pro ně nebyli schopni udělat to, co bychom si přáli, totiž pokřtít je do víry a života Církve.
Nutnost křtu pro spásu zůstává součástí učení církve i v současném katechismu. Proto spása nepokřtěných nemůže být pozitivně vyhlášena jako závazná nauka. Stalo se však možným připustit naději na spásu pro nepokřtěné. Týkalo by se i některých z lidí schopných se morálně rozhodovat s ohledem na již zde zmíněné dlouhodobé přesvědčení o křtu touhy. Dokonce již předkoncilní a spíše konzervativní papež Pius XII. (1939–1957) nechal potrestat vyobcováním amerického teologa Leonarda E. Feeneye, který tvrdošíjně trval na tom, že křest krve a křest touhy pro spásu nestačí.
Otevřená zůstává otázka možné změny církevní nauky u jiných témat, např. v oblasti partnerské etiky, kde římští katolíci oficiálně zastávají velmi přísné normy, vzdálené teologickému mínění, že partnerské soužití je dostatečně ospravedlněno vztahem odpovědné lásky mezi partnery.
Náhledový obrázek sestoupení Ježíše Krista do limbu ze 14. století ze zdroje zde.
Psali jsme v Dingiru:
téma Konzervativní a progresivní podoby náboženství, Dingir 9 (3), 2006, text celého čísla je zde.
Ivan Štampach, Konzervativní a progresivní podoby náboženství, Dingir 9 (3), 2006, s. 84–87.
Související články:
