Výstava Buddha zblízka v pražské Valdštejnské jízdárně před týdnem skončila (psali jsme o ní zde). Přístupný zůstává kanál „Souhvězdí Buddhy“ na úložišti YouTube a nabízí, aby si divák udělal představu o současném českém buddhismu. Obsahuje 13 videí, které mají stopáž okolo osmi minut (s několika výjimkami, nejdelší video je více než třináctiminutové). Kromě úvodního videa s dr. Jiřím Holbou jsou to promluvy jednotlivých buddhistů praktikujících v současném Česku. Autorem videí je Janek Rous. Všechny promluvy jsou opatřeny anglickými (v jednom případě naopak českými) titulky.
Jiří Holba z Orientálního ústavu Akademie věd České republiky hovoří o začátcích buddhismu u nás. Poukazuje na to, že inspirace k nám přicházela prostřednictvím němčiny, a vyzdvihuje pozdější akademická a popisná díla indologa Vincence Lesného (1882–1953) a filosofa Egona Bondyho (1930–2007). Z našich prvních praktikujících buddhistů oceňuje propagátora a aktivistu Leopolda Procházku (1879–1944) a théravádového mnicha Martina Novosada (mnišským jménem Ňánasatta théra, 1908–1984), který roku 1938 odešel do poustevny na Šrí Lance. Jako možné české specifikum jmenuje dr. Holba provázanost buddhismu (v jeho počátcích u nás) s mystickou scénou: typickou postavou tohoto průniku je František Drtikol (1883–1961).
Mezi praktikujícími českými buddhisty patří první video mnichovi Bhanté Dhammadípovi (*1949, původním jménem Tomáš Petr Gutman). Je to logické – spolu s Ashinem Ottamou patří k nejstarším (buddhisté by řekli: „seniorním“) mnichům. Popisuje hlavně svůj život bohatý na události a sděluje i záměr rozvíjet buddhistické centrum „Lesní klid“ u Malé skály. Dhammadípa byl roku 1986 ordinován na mnicha v tradici zenového buddhismu, v théravádové tradici byl ordinován na Šrí Lance roku 1987 a mnichem mahájánové tradice se stal v Kalifornii roku 1989.[1] Přimlouvá se za nesektářský přístup (bez bezvýhradné oddanosti jedné škole) a osobně má nejblíže k théravádové tradici lesních mnichů. Tomu odpovídá i jeho duchovní jméno.
Do jisté míry podobný osud měl další český mnich Bhanté Ashin Ottama (*1947, původním jménem Tomáš Smrčka): také emigroval ze socialistického Československa a také se v cizině stal nejprve laickým buddhistou a později i mnichem. Hovoří o tom, jak chápe buddhismus (jiný rozhovor s ním viz též zde), ale ke konci také vypráví o svém buddhistickém „obrácení“: nastalo ve Švýcarsku v důsledku četby sice malé, ale přemáhající knížky, která ho přesvědčila, že nejlepší, co může v tomto životě dělat, je praxe buddhismu. Začínal sice bez učitele (tehdy nebyl žádný k dispozici) a s „minimálními znalostmi“, ale „naplno“, jak říká v samém závěru. Můžeme doplnit, že se to odehrálo na začátku 70. let (do Švýcarska emigroval roku 1970), mnišskou ordinaci získal roku 1992 v Barmě (Myanmaru). Na základě jeho intenzivního veřejného působení v Česku v 90. letech vzniklo společenství jeho žáků Buddha Mangala.[2] Nyní žije v Bavorsku.
Podobně jako Ashin Ottama v 70. letech se jako pionýr cítí v současném Česku i Bhikkhunī Visuddhi therī (*1970), česká mniška, které se podařilo vybudovat v Prostějově āramu (mnišský příbytek) zvaný Karuṇā Sevena (Příbytek soucitu). V promluvě se dotýká také diskriminace mnišek: v zemích théravádového buddhismu mají stále podřadné postavení. Mluví i o běhu svého života: roku 2003 se na Šrí Lance stala mniškou, vyšší ordinaci (bhikkhuní) získala roku 2006 po studiu na Taiwanu. Tato pozice, která jí umožňuje ordinovat další mnišky a založit pro ně řád, je v Evropě i ve světě vzácná. Roku 2009 byla poprvé zase zpět v Česku, roku 2012 spoluzakládala spolek, jejímž prostřednictvím by byla ve své učitelské činnosti podporována, od roku 2016 žije v Prostějově již trvale. Můžeme ještě dodat, že kolem prostějovské āramy vznikla skupina se zvláštním zájmem o buddhistickou výchovu a vzdělání dětí. A že na počátku jejího rozhodnutí pro mnišskou dráhu stojí její setkání se ctihodným Rewata Dhammou (1929–2004), théravádovým mnichem z Myanmaru.[3] O svém mnišském životě vypráví také v rozhovoru zde.
Více v zahraničí než v Česku je znám další mnich a učitel théravádového buddhismu Bhanté Yatirawana Wimala (*1958). Na videu hovoří o své humanitární činnosti a předává alespoň malou část svého buddhistického učení: varuje před připoutaností k budoucnosti a vysvětluje, jak se vztahovat ke špatným lidem a jak je důležité s nimi duchovně pracovat. Rozhovor se odehrává v Buddhistickém meditačním centru Samadhi v Tupadlech (na Mělnicku) a v jeho romantickém skalnatém okolí.[4] Původně šrilanský mnich Wimala navštívil Česko už v 90. letech.[5] Usadil se zde roku 2002 a od roku 2004 má zázemí pro své mezinárodní působení právě v Tupadlech. Když hovoří o humanitárních aktivitách, má snad na mysli organizaci Triple Gem Society, kterou založil už roku 1986.[6]
Po třech théravádových mniších a jedné mnišce přecházíme v playlistu „Souhvězdí Buddhy“ k tradici tibetského buddhismu. Začíná výkladem buddhistického pohledu na život. Výklad poskytuje Sonam Lundrup (Jan Brázda, *1977), jeden z mnichů, působících v Centru pro tibetská buddhistická studia Rabten Čhödarling v Liberci. Ačkoli společenství těchto libereckých buddhistů se začalo utvářet už na začátku 90. let minulého století, cetrum bylo založeno roku 2000 s pomocí švýcarského kláštera a Centra pro vyšší tibetská studia Rabten Čhöling. Švýcarské centrum vzniklo roku 1977 díky působení Geše Rabtena rinpočheho (1921–1986), jejž pověřil XIV. dalajlama, hlava školy gelug tibetského buddhismu, šířením dharmy na Západě. České centrum a klášter vznikly roku 2004 ve vile v liberecké čtvrti Janův Důl.[7]
Tentýž mnich Sonam Lundrup diváka provází i parkem Rabten Šidelingka, který navazuje na vilu s klášterem a Centrem pro tibetská buddhistická studia. V prostoru, který byl dřív zahradou u vily a nyní je veřejně přístupným parkem, je umístěna Vítězná stúpa. Vysvětluje, proč má tento typ stúpy název Vítězná: Sonam Lundrup poukazuje na událost Buddhova života, kdy se pro prosbách svých žáků rozhodl odložit svůj odchod (vstup do parinirvány) o tři měsíce. Hlavně ale liberecký mnich popisuje symbolický význam jednotlivých stavebních prvků stúpy a jmenuje některé předměty, které byly umístěny dovnitř stúpy: relikvie Geše Rabtena, a dokonce i samotného Buddhy Šákjamuniho.
Osmým dílem série se dostáváme k mahájánovému buddhismu školy Čisté země, který u nás praktikují především občané vietnamského původu a kultury. Nejprve hovoří Vu Thi Kim Lien, skromně představená jako „členka buddhistické vietnamské komunity“. Jedná se ovšem o ženu, která má zásluhy na zřízení prvního chrámu této větve buddhismu v Česku. Přestavba vily ve Varnsdorfu byla dokončena roku 2007; v lednu následujícího roku byl Chrám nebeského milosrdenství posvěcen a otevřen.[8]
V dalším ze současných 14 chrámů, provozovaných vietnamskou komunitou v Česku, se odehrává rozhovor v devátém videu. Byl otevřen roku 2008 jako druhý v pořadí hned za chrámem ve Varnsdorfu. Je to chrám ve videu nazvaný „Vinh Ngiem“ v areálu „vietnamské tržnice“ Sapa v pražské čtvrti Písnice. První hovořící člen vietnamské komunity Hai Ngo Dinh se hlásí Svazu vietnamských buddhistů, založenému roku 2006. Druhý jménem Chau Hoang vyjadřuje starost o to, aby i další generace příslušníků vietnamské menšiny v Česku rozuměla buddhismu a uchovala svoje kulturní dědictví.
Ještě do jednoho pražského chrámu buddhismu školy Čisté země ve vietnamském kulturním rouchu zavádí diváka desáté video série „Souhvězdí Buddhy“. Jedná se o Chrám bódhisattvy Kuan Jin v pražské čtvrti Písnice, nedaleko staršího a známějšího chrámu v areálu „vietnamské tržnice“ Sapa. Ve videu je patrný nejen interiér chrámu na písnickém sídlišti, ale – což je vzácnější – i obřad, který se na tomto místě koná třikrát týdně. Chrám a to, co se v něm děje, představují mnich Thich Quang Chanh a Hung Hovan, česky hovořící člen společenství, které se kolem tohoto chrámu utvořilo.
Jedenácté video opouští mahájánový buddhismus školy Čisté země a vrací se k tibetské větvi. U nás ji reprezentuje nejen škola gelug ve výše zmíněném centru Rabten Čhödarling, ale též škola kagjü. Jejím největším společenstvím u nás (a také zdaleka největším českým buddhistickým společenstvím vůbec) je Buddhismus Diamantové cesty. V seriálu zdůrazňuje cestující učitelka Veronika Hokovská, že buddhismus je v tomto společenství velmi praktický a zaměřený na řešení každodenních výzev. Společenství Buddhismus Diamantové cesty založil dánský buddhistický učitel, tzv. kořenový lama tohoto společenství, Ole Nydahl (*1941). Na světě je v současnosti podle Veroniky Hokovské asi 700 center, v Česku asi 20. Můžeme dodat, že tento počet je navzdory poměrně vysokému počtu lidí, kteří se k tomuto společenství hlásí, nižší než v minulosti: některá z center se patrně ukázala jako finančně nesoběstačná. Rozhovor s Veronikou Hokovskou se odehrál u stúpy Osvícení v Těnovicích, tedy v centru pro meditační ústraní této náboženské společnosti, ale – na rozdíl od Sonama Lundrupa – Veronika Hokovská o stúpě nehovoří.
Poslední dvě videa představují českou větev zenového buddhismu. Skromě a obyčejně působí zenový mnich Robert Slapnička, když vypráví o zenu a zenové škole sótó. Stal se jedním z prvních českých žáků francouzského mistra Sandó Kaisena (*1952), který stojí v linii japonského zakladatele evropského zenu Deshimarua Taisena (1914–1982). Již roku 1991 Slapnička založil v Mostě první české centrum této školy, Zen Rin Ji (Chrám zenového lesa). Roku 1993 byl pověřen róšim Kaisenem k vedení české části jeho školy a vedl ji až do roku 2004. Škola se za 30 let působení v Česku rozrostla (její internetová prezentace nyní uvádí 8 center), ale mostecké centrum Roberta Slapničky, v němž se rozhovor v tomto videu odehrává, v seznamu českých center róšiho Kaisena již není. Roku 2018 přijala Kaisenova škola jméno „Buddhovo sezení“.
Také poslední ze série 13 videí v playlistu „Souhvězdí Buddhy“ je věnováno zenovému buddhismu. Vítězslav Štembera, ve videu představený jako matematik, hovoří o tom, že zenový buddhismus je pro něj nástrojem, jak uklidnit svou mysl, zastavit se a klást si existenciální otázky. I po 25 letech vlastní praxe zdůrazňuje důležitost učitele: tím jeho je nyní japonský mnich Fumon Nakagawa róši (*1947), který již od roku 1979 působí v Německu, a to od roku 2006 v klášteře Daihizan Fumonji v Bavorsku. Vítězslav Štembera praktikuje s pražským zenovým společenstvím V proudu.
Celý projekt „Souhvězdí Buddhy“ považuji za velmi dobře provedený a za hodný pozornosti. Samozřejmě – některá buddhistická společenství je možné postrádat, například thajské théravádové mnichy v klášteře v Kolodějích nad Lužnicí, jim kdysi blízkou státem registrovanou náboženskou společnost Théravádový buddhismus, společenství korejského zenového buddhismu Kwan Um, další společenství školy kagjü tibetského buddhismu nebo aspoň jedno ze společenství dzogčhenu. Ale i tak poskytuje tento projekt velmi dobrou představu o současném žitém buddhismu v české společnosti.
Ilustrace (kromě liberecké stúpy) pocházejí z připomenutých videí.
Poznámky:
[1] Zdeněk R. Nešpor a kol., Malý slovník nekatolických náboženských osobností 20. a 21. století, Praha: Kalich, 2019, s. 110.
[2] Tamtéž, s. 342.
[3] Tamtéž, 406–407.
[4] Centrum sídlí v zámečku Slavín, který jeho majitel Antonín Veith (1793–1853) stavěl v 19. století jako památník hrdinů české historie po vzoru německé Valhally a Pantheonu v Paříži.
[5] Kromě jiného inspiroval Luboše Vojtěcha (*1956) k vybudování Pražského buddhistického centra Lotus (vzniklo roku 1998). – Nešpor a kol., Malý slovník… s. 417.
[6] Tamtéž.
[7] Více: Zdeněk Vojtíšek, Rabten Čhödarling. Na severu Čech působí centrum tibetského buddhismu už dvacet let, Dingir 23 (3), 2020, s. 91–92.
[8] Zdeněk Vojtíšek, Náboženství vietnamské menšiny v Česku: příklad postsekulární tendence mezi imigranty, in: Tomáš Havlíček a kol., Postsekularismus v Česku. Trendy a regionální souvislosti, Praha: Nakladatelství P3K 2021, s. 112–113.
Psali jsme v Dingiru:
téma: Buddhismus v české společnosti, Dingir 15 (1), 2012.
téma: Tibet v české společnosti, Dingir 23 (3), 2020.
téma Buddhismus Diamantové cesty, Dingir 20 (3), 2017.
téma: Zenový buddhismus v Česku, Dingir 19 (3), 2016.
Umění se nenarodit. Rozhovor s Ashinem Ottamou, Dingir 15 (1), 2012, 22–24.
Řád činí člověka lepším. Rozhovor se ctihodnou Visuddhi, Dingir 19 (1), 2016, s. 22–24.
rozhovor s Olem Nydahlem: Jde to velmi dobře, Dingir 20 (3), 2017, str. 94–97.
RONOVSKÝ, Vít: Jak interpretovat Buddhismus Diamantové cesty, Dingir 12 (3), 2009, s. 77–79.
KAZELLEOVÁ, Klára: Život a smrt jsou stavem mysli, Dingir 14 (3), 2011, s. 94–95.
VOJTÍŠEK, Zdeněk, Rabten Čhödarling. Na severu Čech působí centrum tibetského buddhismu už dvacet let, Dingir 23 (3), 2020, s. 91–92.
Související články (otvírejte myší a stisknutím klávesy Ctrl):
Další argument pro plné uznání mnišek v théravádovém buddhismu