Mursiové jsou surmickým etnikem žijícím na obou stranách hranice Jižního Súdánu a Etiopie ve velmi odlehlých oblastech těžko prostupného deštného lesa, přičemž většina z přibližně deseti tisíc Mursiů dnes žije na etiopské straně mezi řekami Omo a Mago, kam je podle jejich tradice dovedl dávný předek jménem Káwúlókóró. Vzhledem k tomu, že některé mursijské vesnice jsou dosud zcela bez kontaktu s vnějším světem a se sousedními kmeny jsou Mursiové po generace ve válečném stavu, nabízí studium jejich náboženství unikátní průhled hluboko do historie náboženských představ této oblasti Afriky. Ze stejného důvodu však o jejich náboženství víme jen velmi málo.
Kulturní a jazyková bariéra mezi badateli a Mursii je obrovská. Mursiové navíc přistupují ke všem lidem mimo svůj kmen s mimořádnou podezíravostí. Zatímco např. Dogoni nebo Masajové svou kulturu a náboženství úspěšně uvedli na trh a ze své tradice učinili rentabilní komoditu, Mursiové to v oblasti svého náboženství prozatím nečiní. Ano, v okrajových dostupnějších místech se nechávají fotografovat výměnou za peníze, alkohol nebo jiné materiální odměny a pravdou je, že na samé hranici území směrem do Etiopie se již jedná o totální komercionalizaci jejich vzhledu,[1] ale své náboženství neprodávají. Dostat se do odlehlého území mezi řekami je obtížné a rozhodně to není bezpečné: badatele může překvapit celá paleta agresivních chorob doplněná ne právě plachou zvěří a sem tam i vržený kámen nebo vystřelená kulka. Zážitek z návštěvy odlehlých – nikoli těch snáze dostupných a organizovanými skupinami turistů čím dál vyhledávanějších – vesnic Mursiů je ovšem jedinečný. Etikou návštěvy odlehlých domorodých kmenů, které si záměrně drží odstup od okolní společnosti, jsem se zabýval v samostatném zamyšlení,[2] nyní je mým cílem vzdát hold krásnému etniku a jeho fascinujícímu náboženství.
Pradávné kořeny osídlení oblasti
Mursiové hovoří surmickým jazykem mursina patřícím do nilo-saharské jazykové rodiny. Sami sebe ve svém jazyce nazývají mún a svůj jazyk múnén.[3] V odlehlých oblastech se odívají jen minimálně: muži jsou běžně zcela nazí, případně mají jednoduchou bederní roušku, ženy nosí většinou deku kolem pasu, případně uvázanou přes jedno rameno. Poměrně běžným doplňkem muže je funkční samopal, který lze získat na súdánské straně hranice výměnou za dobytek. Muži i ženy se zdobí jizvovým tetováním, tzv. skarifikací. Dospívajícím dívkám jsou proříznuty spodní rty, do nichž se vkládá dřevěný nebo terakotový talířek (débíá túgóin), jehož velikost se postupně zvětšuje až k průměru 30 cm. Z tohoto důvodu jsou dívkám také vyraženy některé zuby.[4]
Osídlení oblasti lidmi a jejich nejpravděpodobnějšími předchůdci má zde jednu z nejdelších nepřerušených linií – v Etiopii jde o miliony let. Ostatky člověka zručného nalezené v Etiopii jsou datovány do období přibližně před dvěma miliony lety a slavná Lucy, kostra samice australopitéka, která odpočívá v muzeu v Addis Abebě, chodila po území dnešní Etiopie před více než třemi miliony let. Možná byla pramatkou v naší vývojové linii. Množství nálezů miliony let starých koster bylo učiněno na dolním toku řeky Omo a právě tady Mursiové dnes žijí. Zatímco v dostupnějších oblastech dnešní Etiopie, jen několik desítek kilometrů odtud, začal kulturní vzestup velmi brzy, (o čemž svědčí Sábská říše, Aksumská říše, import židovství již v době vlády krále Šalomouna, křesťanství snad už na přelomu 1. a 2 stol. a také islámu nedlouho po jeho vzniku), tady v horách pokrytých deštným lesem kolem údolí Omo neměly tyto kultury a velká náboženství prakticky žádný impakt.
O náboženství Mursiů toho sice nevíme mnoho, ovšem o to cennější to málo informací o izolovaném náboženství pro nás může být. Náboženství Mursiů úzce souvisí s léčitelstvím: nemoc je nazírána jako narušení vztahů mezi lidmi, vztahů s Bohem, vztahů s přírodou. Mursiové vyznávají nebeského Boha, kterého nazývají Tumwi, v jiném dialektu Tumu. Prodlévá na nebesích, někdy se může zjevit v podobě duhy, jindy v podobě ptáka. Příbuzný kmen Surma rovněž vyznává jednoho boha jménem Tumu a oba kmeny věří v existenci a moc rozličných duchů. Nejvyšší bůh Tumu, respektive Tumwi, je pánem deště.
Obě příbuzná etnika – Mursiové a právě zmínění Surmové – žijí prakticky stejným způsobem života v deštných lesích, hovoří velmi podobným jazykem, obě etnika vkládají ženám terakotové či dřevěné talířky do rtů a ušních laloků a používají skarifikaci. Přesto velmi podrážděně – a k překvapení vnějších pozorovatelů za doprovodu protažení koutků úst a přimračených obočí – tvrdí, že spolu nemají nic společného. Lidé etnika Suri – dalšího příbuzného surmického etnika žijícího v Jižním Súdánu – rovněž vyznávají nejvyššího boha Tumu a uctívají předky v klanových liniích. Žádný rozvinutější systém obětí předkům Suriové stejně tak jako Mursiové a Surmové nepěstují. Mezi Mursii byly zaznamenány ochranné amulety vyráběné z kořenů některých keřů a stromů. Zdá se, že surmické kmeny neznají žádný posmrtný mód lidské existence; lidská existence podle jejich představ definitivně končí smrtí. Mrtvé tělo je pro lidi nečisté, nesmí se jej dotýkat s výjimkou příslušníků klanu k tomu určeného. Těla mužů zabitých v boji nebo na lovu se ponechávají na místě, pouze se přikryjí větvemi.
V mursijském náboženském systému hraje klíčovou roli kněz. Bývá jím muž, nazývaný komoru, a léčitelka či čarodějka, žena, nazývaná ngerre.
Komoru – kněz
Nejvyšší kněz, komoru (nebo též kómórú), má ve společnosti Mursiů nejen náboženskou, ale také sociální funkci: je náboženským vůdcem, který provádí rituály pro dobro kmene či vesnice (nikoli pro jednotlivce), určuje čas konání každoročního náboženského festivalu a např. obětování býka, krávy nebo kozy náleží při náboženské oběti výhradně jemu. Vedle toho má autoritu podobnou náčelníkovi kmene a poradní hlas mezi staršími. Komoru je prostředníkem mezi lidmi a bohem Tumwiem; jeho role je zvlášť důležitá při ohrožení společnosti suchem nebo naopak nadměrným deštěm, nemocemi, škůdci na klíčových plodinách atd. Kněží pocházejí pouze ze tří kněžských klanů – Garakuli, Bumai a Komorte, přičemž nejvyšší komoru může vzejít pouze z klanu Komorte. Kněz by neměl opouštět teritorium skupiny (kmen, vesnice), kterou zajišťuje. Hlavní funkcí kněze je přivolávání deště, na němž závisí život Mursiů především. Před obdobím dešťů kněz organizuje několikadenní náboženský festival s cílem přivolat déšť a pokud začne pršet během festivalu, připisují se knězi zvlášť efektivní schopnosti a je oslavován.
Vedle kněze komoru je v mursijské společnosti znám také věštec nazývaný hírásábáj (jinak též híráhátá), který vykládá své prorocké sny, ale také sny lidí a vysvětluje význam událostí. Výklad snu si vyžaduje vlastní – v tomto případě poměrně košatý – rituál. Konečný výklad je předán autoritám klanu nebo vesnice a společnost se podle něho musí zařídit. Přípravu náboženských obřadů má na starosti kamisi.[5] Kamisi mimo jiné zajišťuje při obřadech přípravu kávy, která hraje v celé Etiopii významnou společenskou úlohu – z této země také původně pochází.
Ngerre – čarodějka a léčitelka
Léčitelky či čarodějky (výstižné je anglické witchdoctor) se v mursijské společnosti zabývají léčbou těch nemocí, které podle Mursiů pramení u boha Tumwiho. Léčbou běžných neduhů, na které zabírají všeobecně známé byliny – a které podle Mursiů nepocházejí od Tumwiho – se zabývají léčitelé nani. Ngerre komunikuje s bohem Tumwiem a zjišťuje, proč nemocný onemocněl a jak příčinu v duchovní rovině odstranit. Ngerre na rozdíl od komora pomáhá konkrétnímu jedinci a za jeho vyléčení nebo jinou službu je odměňována materiálními dary, přičemž část darů odevzdává duchu svého předka, který patrně v duchovní rovině ngerre vypomáhá. Jak to jde dohromady s názorem, že smrtí existence člověka končí, není jasné. Ngerre se rovněž specializují na kletby, a to jak na jejich aktivaci, tak ochranu před nimi anebo jejich zrušení.
Drsné přechodové rituály
Malby na těle Mursiů mají ochraňovat před nemocemi a před zlými duchy – každý typ malby a každá použitá barva má mít konkrétní ochranné účinky. Hlína a jíl z jejich území jsou pro Mursie posvátné. Znamenají jejich vazbu k místu i kmeni a často se jimi potírají. Pokud se muži vracejí z delší cesty (např. z lovu), pokrývají si obličeje popelem a totéž činí lidé ve vesnici, aby tak zabránili možnému útoku duchů, kteří by mohli se skupinou mužů do vesnice přijít. Skarifikace, tedy jizvové tetování, značí u mužů počet zabitých nepřátel cizího kmene, u žen jde o zdobení.
Náboženský systém u Mursiů žijících v odlehlých oblastech etiopsko-jihosúdánské hranice není rozvinutý do subtilních detailů, vyniká spíše jednoduchostí. Mursiové žijící v sevření hor v údolí Omo doposud nečtou a nepíší, neexistuje tak žádný písemný pramen mursijského původu vztahující se k jejich náboženství.
Podobně jako u mnoha dalších afrických etnik, hrají také u Mursiů důležitou úlohu přechodové rituály: u dívek je to zejména vkládání talířku do spodního rtu v období dospívání, u chlapců je to první účast v tradičním boji s dřevěnou tyčí nazývaném donga. Tento boj je poměrně drsný, cílem je údery tyčí přemoci soupeře, přičemž by se neměl zabít.[6] Dalším přechodovým rituálem pro dospívající chlapce je skákání přes býky. Jde o rituál, při němž je do řady postaveno šest býků (nebo krav), po nichž chlapec skáče ve snaze nespadnout a doskákat až na posledního býka. Poté se pije čerstvá býčí krev. Ačkoli někteří autoři uvádí mužskou obřízku jako další z přechodových rituálů, není to pravda, Mursiové obřízku chlapců nepraktikují, což každý, kdo je navštíví na vlastní oči vidí.
Důvod vkládání talířku do spodního rtu u žen není zcela jasný: Mursiové většinou odpovídají, že jde o ozdobu s výpovědní hodnotou dospělosti. Někteří badatelé přišli s názorem, že jde naopak o záměrně hyzdění ženy po svatbě, aby nebyla atraktivní pro jiné muže. Některé dívky ovšem mají talířek, přestože jsou nezadané, a jiné zase talířek nemají, přestože jsou vdané. Poměrně věrohodná se zdá být teze, podle které tak Mursiové začali činit poté, co Arabové ze severu pravidelně přijížděli a doslova lovili dospívající dívky a unášeli je do harémů arabského světa. Dívky s takto zdeformovanou tváří údajně ignorovali. Tezí je více, Mursiové zájem badatelů příliš nechápou a odkazují jednoduše k ozdobě. K těmto tezím doplním, že dříve byly ve sledované oblasti také kmeny, které ženám vkládaly talířky do obou rtů, a kromě ušních laloků vkládaly menší talířky také do nosu. Mursiové se sami sebe příliš neptají, proč se něco dělá, prostě to dělají, protože to dělali jejich předkové. Zvyk a tradice stojí vysoko nad potenciální potřebou zdůvodnění. Ženy mají talířky ze rtu běžně vyndané, jakmile však přijdou do kontaktu s člověkem mimo svou rodinu, ihned jej vkládají. S talířkem téměř nemohou artikulovat, bez něho jen o málo lépe.
Naše poznání Mursijského náboženství prozatím není nijak rozsáhlé, přesto máme další z malých střípků do komplexní africké mozaiky, která je ve svém celku fascinující. Návštěvu Mursiů řadím mezi to nejkrásnější, co mi Afrika umožnila prožít. Nahlédněme společně závěrem do Mursijské společnosti mezi řekami Omo a Mago prostřednictvím vyprávění, jak mě napadlo při dlouhé pěší cestě mezi mursijskými vesnicemi. Je odlišeno kurzívou.
Nili, Etiopie
Tři dívky byly připraveny u obřadního ohniště. Nahé, krásné, odvážné. Tiše si povídali, občas si sáhly na zuby a zatahaly si za spodní ret, jako by si chtěly ověřit, že je stále na svém místě. Ostré dopolední slunce jim žhnulo do zad zdobených jizvami. Obřadní ohniště nebylo úplně vyhaslé, z jeho srdce stoupal slabý dým. Jeho vůně se mísila se zápachem býčího trusu. Oheň sehrál svou posvátnou roli minulé noci, kdy se kolem něho shromáždil celý kmen – komoru žádal boha Tumwiho o přízeň, plodnost a vítězství v bojích a ngerre vykonala nad každou ze tří dívek svůj obřad a zavěsila jim na krk ochranný amulet z kořenů.
Dívky seděly klidně, nedávaly najevo žádnou nervozitu a už vůbec ne strach. Strach je totiž ukázkou slabosti a slabost je nemoc a znamená smrt. Smrt je nečistá, a proto s vystrašeným člověkem nikdo nechce nic mít. Vystrašený člověk by se měl zabít, aby strach nepřeskočil na dalšího; může se ale také vyhnat do džungle – nahý a neozbrojený. Pokud ho strach stráví, brzy zemře; pokud z něho strach vyletí, přežije a vrátí se zdravý. Zanechá tu strašnou nemoc v lese a na znamení svého uzdravení přinese pořádnou opici, aby mu lidé při hostině odpustili. Strach se jen tak neodpouští… Otec jedné z dívek takto zemřel v džungli, v kopcích nad řekou, a od té doby její nejbližší rodina společensky trpí. Strach otce na nich lpí jako lepkavé prokletí. Mazlavý hnus, vyhřezlý vřed, táhnoucí se hnis, který nelze smýt. Není nic odpornějšího než strach.
Konečně přišel komoru s náčelníkem a dvěma ženami. První dívka vycenila zuby, komoru přiložil kus dřeva ke dvěma spodním předním, vzal od náčelníka kámen a jednou ranou vyrazil dívce dva zuby. Dívka si odkašlala, vyplivla zuby a nastavila spodní čelist. Komoru si připravil nůž, vytáhl dívce spodní ret, propíchl jej a nedlouhým řezem dokončil. Okamžitě pokračoval s další dívkou. Ta s cejchem strachu šla poslední. Sledovali ji bedlivěji než ony dvě předchozí. Kdyby jen hlesla, komoru by ji zabil jedním úderem do spánku. Strach ve svém středu by nesnesli. Dívka ale nehlesla, s radostí polkla zuby a široce se usmála. Komoru přesto svíral kámen, připraven potrestat sebemenší náznak strachu. Od ubohé smrti jejího otce má sžíravou chuť tu slabou větev odříznout. Vybít tu změkčilost, aby Tumwi nepotrestal celý kmen. Ret jí schválně prořízl tupější stranou a zatáhl tak, že málem prasknul. Zkoušel ji. Dívka ale byla jako kámen. Pro dnešek přežila. Její jedinou nadějí je co nejrychleji se vdát a otěhotnět. Potom bude pod ochranou svého muže.
Obřadu nikdo nepřihlížel, nikoho nezajímal. Na kopci nad vesnicí se totiž chystá klání v soubojích donga, a to je ta pravá společenská událost, kde nesmí nikdo chybět. Svátek odvahy a síly. Svátek krve. Zemře dnes někdo? Bojovníci se rozcvičují, opakují si natrénované výpady, soustředí se. Za pár chvil ze sebe vzájemně vymlátí vše, co do muže nepatří, totiž slabost, zárodek strachu a cosi neznámého, co podivný bílý misionář, který tu čas od času projde, nazývá pokorou. Nikdo tady neví, co to je, ale určitě je třeba to z muže vymlátit. Vítěz si vybere ze tří dívek s právě proříznutým rtem a budou-li se mu zamlouvat všechny, budou jeho. Dnes visí ve vzduchu síla a čest. Kdyby dnes přišel misionář…
Poznámky:
[1]Srov. HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Praha: Akbar, 2016, s. 260–269.
[2]Srov. HAVELKA, Ondřej. Etika návštěv izolovaných domorodých kmenů. Treking. Dostupné online: Etika návštěv izolovaných domorodých kmenů | Treking.cz.
[3]Srov. WORKU, F. G. A Grammar of Mursi: A Nilo-Saharan Language of Ethiopia. Leiden: Brill Publishers, 2021, s. 2–4.
[4]Srov. HAVELKA, Ondřej – LORENCOVÁ, Michaela. Nahá Afrika. Praha: Mladá Fronta, 2006, s. 80–81.
[5]Srov. WORKU, F. G. A Grammar of Mursi: A Nilo-Saharan Language of Ethiopia. Leiden: Brill Publishers, 2021, s. 22–30.
[6]Srov. video souboje donga: The Donga battle begins in the Ethiopian Omo Desert | SLICE – YouTube.
Psali jsme v Dingiru:
téma 4/2015: Náboženství v současné Africe
Související příspěvky:
Čarodějové nigerijského náboženství juju sehrávají roli v organizování prostituce v Evropě