Nespočet diamantů Fráni Drtikola

Nespočet diamantů Fráni Drtikola

„Jinak hleďte co nejdříve na moji formu zapomenout, ale nezapomeňte, co jsem vás všechny učil. Slova, která jsem mluvil, ať ve vás obživnou. Jinak mě nikde nehledejte – jsem všude – také tedy ve vás – v Učení.“ – Z Drtikolovy poslední vůle.

František Drtikol v meditační pozici, srpen 1937, foto archiv Stanislava Doležala.

V tomto roce si připomínáme 60 let od úmrtí a vstupu do parinirvány Františka Drtikola (3. 3. 1883 – 13. 1. 1961) – fotografa, malíře, ale také duchovního mistra, jednoho z prvních československých buddhistů a překladatele klasických děl, především mahájány a vadžrajány. Mnohé z těchto textů byly přeloženy do češtiny vůbec poprvé.

František Drtikol, žáky přezdívaný Fráňa, ale také Veliký Arahat, či Patriarcha českého buddhismu, doslova uchvátil celé generace hledajících svými výroky především o konečné etapě duchovní cesty, které zaznamenali jeho žáci (např. Míla Brožová, J. Hešík, Slávek Capouch, František Hein, Anna Soukupová či Evžen Štekl) a které byly dále přepisovány v samizdatech a kompletně vyšly až v nakladatelství Svět v rámci Edice Drtikol (Stanislav Doležal: František Drtikol – Duchovní cesta, sv. 1, 2 a připravuje se svazek 3). Přestože jsou tyto výroky velice důležité, dodnes mnozí opomíjejí cestu, jež jim předchází. Na to se pokusil upozornit Fráňův nejmladší žák Evžen Štekl v knize Síla moudrosti (1992, 1994, 1999, 2005, 2019) pojednávající o Učení Fráni Drtikola – buddhistické kundaliní józe.

V roce 1903, po studiích na prestižní fotografické škole v Mnichově, pracuje Drtikol nejprve v atelieru v německém Karlsruhe, následně pak švýcarském Churu. V roce 1904 pokračuje krátce v Turnově a nakonec odchází do Prahy. Po tříleté vojenské službě si otevírá v roce 1908 vlastní ateliér v Příbrami a roku 1911 v Praze, kde svůj druhý ateliér provozuje až do roku 1935, kdy se rozhodl ukončit fotografickou živnost a ateliér prodává. Stěhuje se do pronajaté vily na pražský Spořilov a věnuje se již jen malování a svým duchovním žákům.

Fotografoval velikány své doby – politiky, filosofy, umělce apod. (mezi jinými Masaryka, Beneše, Muchu, Destinovou, Demla, Sovu, Machara, Jiráska, Janáčka, Suka, Martinů, Vojana, M. Gorkého, H. Manna, P. Valéryho, R. Thákura a mnoho dalších), ale také se věnuje umělecké fotografii, která mu v této době přinesla světový věhlas a množství ocenění. Je průkopníkem a uznávaným mistrem fotografie ženského aktu.

Své fotografie vystavuje po celém světě. V roce 1925 je jeho vynález fotolitografie chráněn jako patent, v této době také nastává jeho nejvýraznější tvůrčí období stylu art deco.

Ale také publikuje: 1911 vydává společně s Ing. Augustinem Škardou dílo Z dvorů a dvorečků staré Prahy, čítající padesát olejotisků. V roce 1929 vydává v Paříži Librairie des Arts Décoratifs luxusní album Drtikolových aktů Les Nus de Drtikol a roku 1930 vznikají Rozhovory o fotografickém umění, dochovaný text je jím autorizován a nazván Oči široce otevřené. Roku 1938 vychází jeho první česká fotografická monografie Žena ve světle – výběr 46 aktů.

Roku 1920 se žení s uměleckou tanečnicí Ervinou Kupferovou, s níž má dceru Ervinu (1921–2005), ale roku 1926 se nechali s manželkou odloučit. V roce 1942 se podruhé žení, bere si svou dlouholetou asistentku a žákyni, fotografku Jarmilu Rambouskou. Téhož roku daruje svůj rozsáhlý archiv – kompletní fotografický odkaz – Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze.

Drtikol se od mládí zabývá filosofií, v desátých letech 20. stol. vstupuje do Theosofické společnosti a kolem roku 1923 se vydává na duchovní cestu, inspirován Karlem Weinfurterem, autorem Ohnivého keře, od začátku však praktikuje kundaliní jógu a cvičí čakramy. Dále se věnuje především buddhismu.

Na konci roku 1928 dosahuje osvícení. Později vzpomíná: „A byl jsem vše a vše jsem žil, právě (proto), že jsem byl absolutní Nic.“ Jeho žák, František Hein, po mnoha letech zaznamenává: „Kdy jsi Toho dosáhl plynule? A Fráňa odpovídá: Myslím, že to bylo v devětadvacátém a stalo se mně to na Václavském náměstí. A už To neodešlo…“

Postupně se stává členem Weinfurterovy „Psyché – spolku praktické mystiky“ a „Universalie – společnosti českých hermetiků“, kde později (r. 1938) vydává své překlady textů tibetského buddhismu (např. Jógu Velkého symbolu a Jógu prázdnoty) a kde Alois Trčka vydává téhož roku jeho překlad Bardo Thödol – Tibetské knihy mrtvých od W. Y. Evans-Wentze. Drtikol přeložil desítky upanišad, Buddhových řečí, Nágárdžunovu Mádhjámika šástru, Rosenbergovu Dharma – Theorii, čínské Tajemství zlaté květiny a další významná díla.

Po Osvobození roku 1945 vstupuje do KSČ, podílí se na obnově poválečné republiky. Např. dobrovolných brigád se účastní až do pozdního stáří. Heinův žák Zdeněk Jaroš, který sám znal Fráňu jako Mistra a znal i sílu jeho vlivu, o tom říká: „Drtikolovo členství v KSČ – to bylo dáno jeho velikým a otevřeným srdcem, umožňovalo mu to dobrovolnou obětavou práci pro blaho ostatních. A že zrovna KSČ? – Ta tohle všechno nabízela, taková byla doba.“ Často polemizované Drtikolovo členství v KSČ je tak nutno chápat jako projev bódhisattvovství.

V letech 19451946 se vrací k výuce fotografie (je profesorem na grafické škole). A 13. ledna 1961 odchází… do parinirvány.

Na přelomu let 19721973 pořádá Anna Fárová výstavu Drtikolova fotografického odkazu v Uměleckoprůmyslovém muzeu, a znovuobjevila tak autora pro současnost. Zároveň vydává i katalog k této výstavě Fotograf František Drtikol. Roku 1988 po něm astronom Miloš Tichý pojmenoval planetku, kterou toho roku objevil jeho kolega Antonín Mrkos v Observatoři na Kleti. Planetka nese označení 1988 AK1 a je nazvána 4671 Drtikol. Roku 1992 vydává Evžen Štekl Sílu moudrosti, v níž představuje ucelené Učení Fráni Drtikola – buddhistickou kundaliní jógu. V roce 1998 připravil Stanislav Doležal ve spolupráci s Annou Fárovou a ředitelem Galerie Rudolfinum v Praze Petrem Nedomou retrospektivní a zároveň dosud největší výstavu nazvanou František Drtikol, fotograf, malíř, mystik doprovázenou stejnojmennou knihou. V roce 2001 zakládá Stanislav Doležal nakladatelství Svět zaměřené výhradně na umělecký, filosofický a duchovní odkaz Františka Drtikola. Roku 2004 vytváří Jan Lípa spolu s Pavlem Šolcem webové stránky Síla moudrosti – Učení Fráni Drtikola, a později i Arahat.

František Drtikol svým osobitým pojetím duchovna, vycházejícím z buddhismu, ovlivnil celou řadu osobností. Patřili mezi ně např. Bedřich Hejhal, manželé Tomášovi (Eduard přednášel v 70. letech o Drtikolově tibetském buddhismu v Unitarii), Květoslav Minařík (komentoval Drtikolovy překlady) či filosof Egon Bondy. Učení Fráni Drtikola se prostřednictvím Evžena Štekla a jeho žáka Jana Lípy zachovalo v původní, živé podobě dodnes. I přes znovuobnovenou možnost navázání na zahraniční autory a mistry, má množství následovníků, kterým má stále co nabídnout. Slovy Františka Heina: „Po cizím mnozí lačněli, a plynule Osvícený přebýval v jejich středu, v Praze. Ve hrubou houni oděn byl a často drsnými slovy, a přece v srdci svém skrýval nespočet diamantů, zkáze času nepodléhajících.“

Náhledové foto: archiv Stanislava Doležala. Obraz Františka Drtikola z roku 1947, olejomalba na překližce, publikováno v knize Doležal, S. (ed.): František Drtikol – Duchovní cesta, sv. 2., Praha: Svět 2019.

Dr. Jan Lípa, Ústav humanitních studií v lékařství, 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze.

Psali jsme v Dingiru:

téma Česká mystika 20. století, Dingir 10 (2), 2007, celé číslo je k dispozici zde.

Robert Bezděk: Fotograf lidské duše: František Drtikol: umělec, mystik, buddhista?

Jan Lípa: Patriarcha českého buddhismu: Fráňa Drtikol a jeho učení: upoutávka zde.

Jan Lípa: Učení Fráni Drtikola: Vzpomínky na společenství kolem významného českého buddhisty: upoutávka zde.

Související články:

Výstava a kniha z Drtikolova nitra.



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments