Kristián Dembický (*1997) je studentem arabistiky a dějin a kultury islámských zemí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, působí jako učitel islámu ve Společnosti Safina (Safina Society) a je členem súfijského řádu šádhilíja. Zapojuje se do aktivit na poli mezináboženského dialogu.
Jak ses stal muslimem?
Než jsem se stal muslimem, tak jsem hledal v mnoha různých jiných náboženstvích a vytvářel si své vlastní náboženství či filosofii, neboť se žádným náboženstvím jsem se neztotožňoval kompletně. Hlavní dvě věci, které mne přivedly k islámu, byly žena a kniha. Moje první manželka, tehdy přítelkyně, filmařka z Turecka, mi tehdy řekla, že pokud spolu máme být, musím se stát muslimem, a pokud ne, budeme muset jít každý svou cestou. Řekl jsem tedy, že si přečtu překlad Koránu a že pokud je Korán skutečně Slovem Božím, Slovem toho Boha, ve kterého věřím, tak to poznám a stanu se muslimem. Pokud však neshledám, že je Korán Slovem Božím, tak pak bych neprodleně odcestoval do Indie a hledal dál Pravdu tam.
Poté, co jsem začal číst Korán jsem velmi rychle shledal, že se opravdu jedná o Slovo Boží. Indikátorem toho pro mne bylo to, že mi Korán přímo odpovídal na mé otázky. Například jsem se v duchu zeptal: „Co říká Korán o Ježíši?” a tu se mi v dalším verši či několika verších zjevila odpověď. Pak jsem se zeptal třeba na reinkarnaci a v dalším verši byla odpověď. Pak jsem se zeptal na ženy a v dalších verších jsem našel odpovědi. Pak jsem přemýšlel o jednom konfliktu s mým nejlepším přítelem a najednou jsem četl verše, které dokonale pasovaly do toho, nad čím jsem přemýšlel atd. Podobná znamení byla pro mne tehdy nejvyšším a nejdůležitějším epistémem a vzhledem k těmto a dalším hlubokým zážitkům s Koránem a muslimy (zejména s mou první manželkou a tehdejším velmi zbožným imámem pražské turecké mešity — byl z řádu Naqšbandíja), jsem se rozhodl se stát muslimem. Tím jsem se pak stal v turecké mešitě u Palmovky v roce 2015, byli u toho dva turečtí imámové a jeden imám uzbecký, pokud si dobře vzpomínám. O pár chvil později jsme tam s mou první ženou uzavřeli sňatek. Bylo to moc krásné.
A od té doby, už asi nějakých sedm let, se věnuji studiu islámu. Měl jsem tu obrovskou čest se seznámit s řadou učenců z různých zemí (Sýrie, Maroka, Mauritánie, Jemenu, Egypta, Pákistánu, Iráku atd.) a s nimi a pod jejich vedením a s jejich pomocí studovat (šnečím tempem, ale přeci) klasické islámské vědy — teologii, právo, súfismus, logiku, historiografické vědy, vědy arabštiny, koranické vědy atd. Mimoto studuji také arabistiku a dějiny a kultury islámských zemí na Filosofické fakultě UK. Zmiňuji to proto, že i moje cesta uvnitř islámu byla místy velmi dlouhá a složitá. Existuje řada různých interpretací islámu a každá z nich se označuje za tu správnou a není opravdu jednoduché se dobrat toho, která je ta skutečně nejsprávnější, nejautentičtější. Jak pro nemuslimy, tak i pro muslimy je mnohdy velmi snadné se v tom oceánu různých proudů a škol a učenců ztratit. Tento „chaos” má složité historické příčiny a velikou roli v něm v současnosti hraje samozřejmě svět internetu.
V čem vidíš podstatu islámu? Co je základním teologickým pilířem, na němž stojí celé učení islámu?
Podstata islámu je skryta již v samotném názvu. Slovo „islám” znamená „odevzdání se”. Odevzdání se do Boží vůle. Podvolení se Boží vůli. Boží vůlí je zde pak myšlen zákon, Boží zákon, Boží příkazy, které Bůh zjevoval napříč historií mnoha různým poslům Božím, prorokům — mezi nimi byl Abrahám, Noe, Mojžíš, Ježíš či Muhammad, nechť na nich všech spočine Boží mír a požehnání. Toto jsou také ony základní teologické pilíře — víra v Jediného Boha, v jeho proroky a ve zjevení. Pro existenci všech těchto tří realit pak existuje řada důkazů, o kterých hovoří naši teologové. Muslimem se člověk stává poté, co uvěří v tato slova: „Ašhadu al-lá iláha illaLláh wa ašhadu anna Muhammadan RasúluLláh”, což znamená „Dosvědčuji, že není božstva kromě Boha jediného, a dosvědčuji, že Muhammad je poslem Božím.“
Jak bys definoval svůj vztah s Bohem?
Jako vztah nepopsatelně štědrého, milosrdného, odpouštějícího a promíjejícího Pána a jeho konstantně neposlušného otroka, se kterým si jeho Pán může dělat cokoliv se mu zlíbí.
Patříš k súfíjskému řádu šádhilíja. Jakou roli v tvém životě hraje praxe súfismu?
Praxe súfismu je totéž, co praxe islámu. Súfismus ve své ortodoxní podobě je klasická islámská věda zabývající se očišťováním lidského srdce od jeho nemocí (jako třeba chamtivosti, lakoty, arogance, vzteku, netrpělivosti atd.), ornamentací charakteru atributy krásy (skromností, štědrostí, upřímností, laskavostí, milosrdenstvím atd.) a schopností chápat různé mystické zkušenosti a správně na ně reagovat. Také člověka učí takové, řekněme praktické, metafyzice — zejména fungování některých aspektů kauzality. Skutečný klasický súfismus nelze správně pochopit a praktikovat bez znalosti islámské teologie a islámského práva.
Súfíjská duchovní cesta spočívá ve studiu islámu obecně a konkrétně pak zejména ve studiu klasických súfíjských textů a v uctívání Boha. Boha uctíváme jak skutky, které vykonáváme (studium, modlitby, almužny, půsty, recitace Koránu, recitace různých litanií, laskavá a štědrá péče o rodinu, laskavé a důstojné jednání se všemi lidmi atd.), tak i vyhýbáním se hříchům (vraždám, krádežím, aroganci, lhaní, pomlouvání, nemanželským sexuálním vztahům, pití alkoholu a konzumaci drog, hazardu atd.).
Tvým mistrem je šejch Muhammad al-Jakúbí, autor knihy Odmítnutí ISIS (Refuting ISIS). Jak prožíváš svůj vztah se šejchem? Co v šejchově učení považuješ za výjimečné?
Se šejchem se většinou vidím jednou za několik měsíců či let. Když jsem od šejcha dostal nějaké úkoly naposledy, tak mi dal tak stručné, a přesto tak vyčerpávající a naplňující instrukce, že jsem je nezvládl zcela vyplnit ani za skoro čtyři roky, ale při jejich plnění jsem hodně cestoval, poznal mnoho dalších velkých učenců a získal, díky Bohu za to vše, spoustu vědění a zkušeností. Můj vztah k šejchovi al-Jakúbímu je, dovolím si tvrdit, dosti silný a hluboký. Teď zrovna, když píšu tato slova, jsem v Paříži na letišti, na cestě za ním (a za manželkou) do Maroka. Jsem totiž zrovna ve velmi složité životní situaci, musím učinit několik velkých rozhodnutí, a tak se s ním musím vidět a poprosit ho o rady a jeho pohled…
Šejch al-Jakúbí pro mě není někdo, s kým bych řešil nějaké každodenní záležitosti — řeším s ním opravdu jen ty skutečně zásadní věci, které mohou výrazně ovlivnit mou budoucnost a tu lidí kolem mne. Stejně tak v otázkách islámských věd — šejcha al-Jakúbího se nebudu ptát na nějaké detaily týkající se rituální očisty apod., spíš se ho budu ptát na otázky islámského mezinárodního práva, soudnictví či na nějaké skutečně složité teologické, filosofické, právní či historické otázky. Je pro mě skutečným velkým učitelem a zároveň někým, před kým mám obrovský respekt. Je to skutečný polyhistor, islámský učenec nejvyšší kategorie — jeden z největších a nejvýznamnějších v současnosti, a navíc potomek zakladatele Fezu, Mawlay Idrise, a tedy i příbuzný marocké královské rodiny, potomek proroka Muhammada ﷺ. Od narození jenom studuje, praktikuje, pomáhá lidem, vyučuje. To, jakým spirituálním výcvikem desetiletí procházel, od narození se svým otcem (šejch Ibrahim al-Yaqoubi) a také s mnoha dalšími velikými učenci, je v současnosti ojedinělé. Výjimečné v jeho učení je jeho napojení na řetězce učenců (isnád). Šejch al-Jakúbí má obrovsky významné isnády (řetězce scholastické transmise) k řadě nesmírně významných děl. Zároveň má naprosto fenomenální paměť, intelekt, vědění a výcvik, takže být v jeho společnosti je jako být ve společnosti lidí jako Imám al-Ghazzálí.
Zároveň je to někdo, kdo islám reprezentoval na místech jako OSN, Bílý dům, CNN či BBC a na řadě různých bezpečnostních konferencí atd. Šejch al-Jakúbí je svou autoritou podobný například dalajlamovi v rámci buddhismu. Jeho přítomnost je naprosto povznášející a iluminující a člověk v ní pochopí Prorokův ﷺ výrok: „Učenci jsou dědici proroků“ a také pochopí skutečný význam slova „učenec“ a pochopí, kdo skutečně reprezentuje proroka Muhammada ﷺ. Díky Bohu šejch Muhammad není v současnosti jediný takovýto učitel. Lidé jako Habib Omar, Dr. Ali Gomaa či Mahmud Effendi jsou podobně oslnivými bytostmi.
Příležitostně se účastníš různých akcí v rámci mezináboženského dialogu. Co ti setkání a diskuse s příslušníky jiných náboženství přináší? A v čem jsou pro tebe výzvou?
Debaty s lidmi z jiných náboženství mi pomáhají lépe chápat je, jejich náboženství a ve výsledku pak také islám. Ty diskuse ve mně vždy vyvolají spoustu otázek a díky nim se zase posouvám dopředu. Výzvou jsou v tom, že si vždy uvědomím, jak málo toho vím, a jak nehoden jsem toho, abych islám reprezentoval… kéž se nade mnou Bůh smiluje na tomto i na onom světě, jakožto i nad mou rodinou a všemi, které miluji.
Jakým způsobem se zapojuješ do života muslimského společenství v Česku?
V posledních několika letech hlavně skrze svoje videa na Facebooku a na Instagramu a přes ty mezináboženské debaty a skrze osobní (spíše většinou online) kontakt s muslimy, kteří se na mě obracejí se svými otázkami či různými problémy. Rok jsem studoval ve Španělsku, poté přišel covid. Ta vzdálenost a samota jsou velké zkoušky. Doufám, že brzy se budu moci toho komunitního života účastnit více i fyzicky.
Dnes končí měsíc ramadán, pro muslimy nejsvětější období v roce. Co všechno slavení ramadánu obnáší? Jak se tvůj vlastní život proměňuje během ramadánu?
Hlavní složkou ramadánu je půst. Od úsvitu do soumraku se postíme — nejíme žádné potraviny, nepijeme žádné nápoje a neoddáváme se sexu. Druhou zásadní částí ramadánu je pak navýšené množství (a ideálně i kvalita) našeho uctívání Boha. Hlavně jde o modlitby, o recitaci Koránu a o rozdávání almužen. Třetí velkou a nádhernou částí ramadánu je rodinný a komunitní život plný radosti, ale i hluboké a mnohdy velmi krásné a dojemné spirituality, zejména při společných nočních modlitbách v mešitách a domovech věřících… a samozřejmě noční hostiny. Ty jsou také svým způsobem krásné, ale když se to přehání, tak to jde proti prorocké tradici. Prorok Muhammad ﷺ během Ramadánu jedl méně než po zbytek roku. Když se člověk touto krásnou a mocnou prorockou tradicí řídí a pije v noci hodně vody a jí lehká a zdravá jídla, pak opravdu pocítí zásadnější fyzické očištění, a pokud také vykonává ony noční modlitby, recituje více Korán, tak sklidí i veliké množství spirituálního požehnání. Když tyto dvě věci spojí a zároveň je se svou rodinou a komunitou, tak pak je vše naprosto optimální a člověk může z ramadánu vytěžit jak pro svůj duchovní, tak i materiální život maximum a mít na něj opravdu krásné vzpomínky. Řekl bych, že i když se člověku ramadán „moc nepovede” (v tom smyslu, že například nevykonal tolik dobrých skutků, kolik chtěl, přejídal se apod.), přesto se většinou jednal o transformativní zážitek, transformativní období. Myslím, že každý z mých asi sedmi ramadánů byl pro mě transformativní — a to i ty, které se „tolik nepovedly”. A některé byly velmi, velmi silné a transformativní a z toho, co jsem v nich zasel a sklidil, jsem pak ještě dlouho těžil. Člověk si musí vše dobře naplánovat, protože pokud by se například nestihl během noci zavodnit a bylo léto a on měl další den jít někam na celý den na stavbu, tak by mu asi velmi vážně hrozilo, že bude donucen během ten půst přerušit. Pokud si ale člověk vše dobře naplánuje a připraví se, tak se dají při půstu zvládat i těžké profese. Ramadán je škola. Škola, kde se člověk učí silné vůli, pokoře, vděčnosti, štědrosti, slitování a milosrdenství. Je to nádherný měsíc plný příležitostí, zkoušek a požehnání.
Děkuji za rozhovor.
Náhledová fotografie: mešita Hasana II. v Casablance. Zdroj: Pixabay.
Ostatní fotografie: archiv Kristiána Dembického.
Související článek: