Ole Nydahl a otázka titulu „lama“

V článku reflektujícím smrt dánského buddhisty a zakladatele mezinárodního společenství Buddhismus Diamantové cesty Oleho Nydahla (1941–2026) jsem v Náboženském infoservisu nastínil jednu stránku jeho života a vývoje jeho společenství větou, že

tento příběh může být ve zkratce symbolizován cestou od Nydahlova svévolného přivlastnění titulu „lama“ až k všeobecnému uznání, že si ho skutečně zasloužil.

Podobně jsem už před časem napsal v delším článku o životě Oleho Nydahla pro časopis Dingir, že

kvůli tomu, že Nydahl není mnichem, vznikl dokonce spor o jeho titul. Čtrnáctý šamarpa ho od roku 1983 nazýval „buddhistickým mistrem“ a titul „lama“ Nydahl získal až po smrti Kalu rinpočheho, který udělení tohoto titulu laiku Nydahlovi bránil.

Po vyjití článku zde v Náboženském infoservisu mi jménem českého společenství Buddhismu Diamantové cesty (BDC) napsal Jan Matuška, jeden ze členů tohoto společenství a dlouholetý žák lamy Oleho Nydahla, který má starosti komunikaci s médii. Uvedl, že moje výše citovaná věta

není fakticky správná a ani obhajitelná a v neposlední řadě se nás jako žáků lamy Oleho dotýká, pokud se o něm píší nepravdy.

Pan Matuška také poslal faksimile dvou dopisů, které pro Oleho Nydahla prokazují oprávněnost titulu „lama“. První z nich je z úřadu karmapy (představitele školy kagjü, jejíž je BDC součástí) z 12. března 1995. V dopise (k dispozici zde a jeho český překlad zde) je vypsána duchovní kvalifikace Oleho Nydahla. Dopis končí větou:

Z těchto důvodů tímto uznáváme Oleho Nydahla jako kvalifikovaného buddhistického laického učitele, jako lamu.

Druhý dopis (k dispozici zde a jeho český překlad zde) z 28. února 2006 je od tehdejšího šamarpy (druhého nejvyššího představitele školy kagjü) Kunziga Šamara rinpočheho. Účelem dopisu je objasnění titulu „lama“ Oleho Nydahla. Šamarpa napsal:

Zaprvé, v himálajských zemích existuje mnoho „lamů“, kteří za sebou mají více duchovní praxe než lama Ole, a existuje mnoho lamů, kteří praktikovali daleko méně. To platí také pro společenství buddhistů na Západě. Pojem lama znamená v tibetštině buddhistický učitel bez ohledu na to, zda je on nebo ona „gelong“ (mnich), „gecül“ (neúplný mnich) nebo „geňen“ (laik). Každý z nich může být nazýván lamou, pokud své žáky učí buddhismus.

A svůj dopis končí slovy:

Proto je zcela odpovídající, že je lama Ole Nydahl nositelem titulu lama.

Tím je pro naši dobu samozřejmě vše jasné. Spor o titul „lama“ má ovšem starší kořeny. Je zajímavé, jak ho popisuje sám lama Ole Nydahl (v knize Jízda na tygrovi. Jak buddhové došli na Západ, Diamantová cesta 1999, s. 180–181; v novém vydání z roku 2004 je to s. 206). Následující pasáž se vztahuje pravděpodobně k roku 1983:

„… objevilo se mezi námi nutně několik osob s chudou myslí. Tito lidé nemohli unést můj styl života a jízdy, hodně žen a především to, že jsem nikdy neukazoval slabost.

Dobře znějící titul by naši stranu posílil, nejen politicky. Zároveň by odrazoval závistivé lidi, kteří v celé své nicotnosti přikládají podobným věcem velkou důležitost. Tímto způsobem by nějaký úvod k mému jménu ušetřil rinpočhům dost ztraceného času při poslouchání nářků a pomluv.

V souladu s mou prací by bylo nejjednodušší mě prostě nazvat lamou, jak tom dělal Karmapa. Nepodařilo se to ale uskutečnit kvůli Kalu rinpočhemu. Mnoho jeho lamů tehdy právě chtělo odložit mnišské šaty a on vůči nim potřeboval mít nějaký prostředek nátlaku. Lamou pro něj byl a zůstával ten, kdo žil v celibátu nebo aspoň působil takovým dojmem. Potíž byla v tom, že pro moji práci neexistoval žádný tibetský název. Tibetský buddhismus se poprvé po tisíci letech územně rozšířil a setkal se světem. Sami jsme došli k tomu, že se nyní rozmáhal na Západě. Novinkou byly meditace vedené ve vlastním jazyce a také to, že jsem přemlouval některé přátele k tomu, aby předávali nauky, a tím se zároveň sami učili. Takový paralelní způsob rozvoje podobný způsobu, jakým rostou jednotlivá stébla trávy, opírající se o přátelství a oddanost ke Karmapovi a ne hierarchii, dříve neexistoval.

Šamarpa se pokusil vyřešit tento problém titulem džorpön (cestující učitel). Nezahrnoval ale tu část mé práce, která se pojila se zakládáním nových center. Teprve když jsme jednoho dne večer seděli v rezidenci bhútánské královny v Dárdžilingu, našel titul, který na jedné straně popisoval moji odpovědnost, na druhé zase ponechával prostor nekonvenčním aktivitám. Široce se usmál a řekl: ,Budeš naším buddhistickým mistrem.‘

Mělo to obrovský význam pro budoucnost. Díky tomuto jednomu tahu se naši silní přátelé mající hodně životních zkušeností ocitli ,uvnitř‘. Naše práce laických praktikujících a jóginů vzniklá na základě životních podmínek existujících na Západě byla tímto způsobem plně uznána za cestu linie odkazu…“