Pamatuj na sobotní den, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej.
Exodus 20:8-11, Bible 21
Šabat (či šábes) je nejvýraznější a nejcharakterističtější praxí judaismu. Židovský šábes začíná v pátek se západem slunce a končí v sobotu se setměním. Po tuto dobu by židé neměli pracovat, nakupovat, vařit a vůbec vyvíjet jakoukoliv všední činnost. Na celý šábes se proto musí nakoupit a připravit všechno potřebné předem. Šabat je však více než jen den bez práce. Je to den fyzických a duchovních radostí, který má připomenout určité klíčové pojmy tradičního židovského vnímání světa.
V Bibli je zobrazen jako vrchol stvoření vesmíru a jeho dodržování lze chápat jako připomínku účelnosti světa a role lidských bytostí v něm. Šabat slouží také jako vzpomínka na Boží čin záchrany Izraelitů z otroctví v Egyptě. Tradiční šabat je v židovské liturgii, písních i příbězích zobrazen jako šťastný den, útočiště před těžkostmi a dokonce jako předzvěst dokonalého světa, kterého se, dle židovské víry, jednoho dne dosáhne.
Šabat, stejně jako mnoho důležitých aspektů judaismu, má svůj původ v Tóře, kde je nejpozoruhodnější jako den úplného ukončení práce. Samotný název šabat[1] označuje nábožensky motivovanou nečinnost. Tento zvyk se objevuje v nejstarších textech Zákona[2] a sahá pravděpodobně do doby před Mojžíšem. Jeho původ není zcela vyjasněn. V bibli se objevuje ve spojení s posvátným rytmem týdnů, končících vždy dnem odpočinku, slavnosti a bohoslužebných shromáždění[3]. Nařízení (micva) o pamatování na den sváteční vychází z Desatera[4]. Dodržování šabatu je nejvyšší micvou. Lpění na šabatu bylo zárukou zachování národní identity po celá staletí. Den sváteční je vyhrazen jen a pouze Hospodinu. Halacha vyjmenovává 39 hlavních kategorií práce, které se o šabatu nesmějí konat.
V textu Smlouvy se zdůrazňuje humanitní stránka tohoto přikázání, umožňujícího otrokům potřebný oddech[5]. Podobně argumentuje ještě i Deuteronomium[6], ale kněžská sbírka zákonů mu už dává jiný smysl. Člověk napodobuje prací činnost samého Svořitele a oddech od práce sedmého dne napodobuje i jeho odpočinek[7]. Exodus tedy připomíná stvořitelské dílo v šesti dnech a stvoření člověka pro sedmý den. Deuteronomium připomíná egyptskou porobu a vysvobození, lid může volit mezi egyptskou otročinou a službou Bohu. Bůh dal sobotu Izraeli jako znamení jeho posvěcení[8]. Nejde pouze o osvobození se od práce, ale i o udělání si času pro Boha.
Sobotní odpočinek je Zákonem formulován velmi přísně: zákaz rozdělávání ohně[9], sbírání dříví[10], přípravy potravin[11] jsou podle prorockých výroků podmínkou pro naplnění eschatologických zaslíbení[12]. Nehemjáš nesmlouvavě vyžaduje jeho dodržování bez jakýchkoliv výhrad[13]. Tento den je „posvěcen“[14] posvátným shromážděním[15], přinášením obětí[16], výměnou předkládaných chlebů[17]. Mimo Jeruzalém se lid shromažďuje v synagoze ke společné modlitbě a četbě Písma s výkladem.
V makabejském období bylo přikázání o sobotním odpočinku zachováváno tak přísně, že se např. Asidejci nechali raději pobít, než by se proti němu prohřešili tím, že by sáhli ke zbraním[18]. Na prahu Nového zákona bylo zachováváno velmi striktně esejci[19], zatímco farizeové[20] se řídili důmyslným systémem rozlišování a diferenciací při výkladu Zákona. Jejich snahou bylo učinit nařízení a předpisy Zákona realizovatelné v každodenním životě.
Nečinění se však netýká jen vyznavače samotného, ale i jeho potomstva, služebnictva, dobytka a hosta – tedy všech ve vyznavačově blízkosti. Oni jsou adresáti. Jich se dotýká Hospodinova jednání i vyznavačovo nejednání tak, že pociťují jeho následky. Jejich nečinění je Hospodinem též konstatováno. Šabat je tedy projevem solidarity s těmi, kdo musejí tvrdě pracovat, je to připomínka vlastní nedůstojné minulosti.
Prorocká tradice šabat vykresluje také jako den potěšení. Rabíni vysvětlili své chápání zakázané „práce“ v komplexu řady omezení produktivních činností mnoha druhů. Předepisovali také sváteční jídla a obřady pro každou část dne. Rozmanitost šabatových zachovávání a zvyků v průběhu věků a po celém světě ilustruje přizpůsobení Židů v mnoha společnostech novým podmínkám a moderním myšlenkám.
Jedním z neustále živých témat dodržování šabatu je ústřední postavení osobního a rodinného života. Příprava na šabat začíná v některých domácnostech již v polovině týdne a jeho příchod je připomínán obřadem při svíčkách. Rabínská tradice nařizuje tři šabatová jídla, dvě zahájená zvláštním kidušem (posvěcením) předneseným u vína. Rodinná jídla jsou příležitostí ke společnému zpěvu, studiu a oslavám i ke konzumaci typických šabatových jídel.
Dodržování šabatu ve veřejném životě je zaměřeno na synagogu, od živé uvítací bohoslužby Kabalat šabat až po obřad na rozloučenou jménem Havdala. Denní režim modlitebních obřadů má jedinečnou atmosféru. Zní zvláštní melodie a liturgie i známé modlitby jsou doplněny pasážemi oslavujícími Boha za dar šabatu. Na hlavní bohoslužbě v sobotu ráno se jako součást celoročního cyklu čte část tóry, doplněná pasáží z jedné z prorockých knih zvané haftara.
Pozn.:
[1] V latinizované podobě též sabat, přes jidiš též šábes; původně hebrejsky שבת, imperfektum od kořene ש-ב-ת (š-b-t) s významem ustat, odpočinout.
[2] Ex 20,8; 23,12; 34,21.
[3] Oz 2,13; 2 Král 4,23; Iz 1,13.
[4] hebr. Aseret ha-Divrím = Deset slov; Ex 20,8-15; Dt 5,10-15.
[5] Ex 23,12.
[6] Dt 5,12.
[7] Ex 31,13; Gn 2,2.
[8] Ex 20,12.
[9] Ex 35,3.
[10] Nm 15,32.
[11] Ex 16,23.
[12] Jer 17, 19 – 27; Iz 58,13.
[13] Neh 13,15-22.
[14] Dt 5,12.
[15] Lv 23,3.
[16] Nm 28,9n.
[17] Lv 24,8; 1 Kron 9,32.
[18] 1 Mak 2,32-38.
[19] Šlo o členy asketického apokalyptického mesianistického hnutí antického judaismu, které vzniklo v polovině 2. stol. př. n. l. a zaniklo roku 68 zničením jejich sídliště v Kumránu.
[20] Jeden z teologických, sociálních a politických názorových proudů antického judaismu, který vznikl v polovině 2. stol. př. n. l..
Použité fotografie:
Kvůli šabatu zavřené obchody v Jeruzalémě, trh Mahane Jehudy, květen 2017, zdroj: Wikimedia commons.
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 1/2001: Současný judaismus (plný text čísla zde).
Související příspěvky: