Jom ha-šo’a (hebrejsky יום השואה, Den šoa) či Jom ha-šo’a ve ha-gvura (hebr. יום הזיכרון לשואה ולגבורה, Den vzpomínky na šoa a hrdinství se připomíná se vždy 27. den měsíce nisan – týden po skončení svátku Pesach a týden před Jom Ha-zikaron (Pamětní den padlých izraelských vojáků), což je den výročí povstání varšavského ghetta.
Datum bylo vybráno v usnesení přijatém izraelským Knessetem (parlamentem) 12. dubna 1951. Přestože datum stanovila izraelská vláda, stal se dnem připomínaným židovskými komunitami po celém světě. Oficiální název dne – Den památky holocaustu a heroismu – byl formálně formulován zákonem přijatým 19. srpna 1953; 4. března 1959 přijal Knesset další zákon, který stanovil, že je třeba vzdávat hold obětem holocaustu a povstání v ghettu veřejným obřadem.
Na počátku 50. let izraelské školství zdůrazňovalo zejména utrpení způsobené milionům evropských Židů nacisty[1]. Průzkumy provedené na konci 50. let však ukázaly, že mladí Izraelci nesympatizovali s oběťmi holocaustu, protože situaci vnímali tak, že evropští Židé byli „vedeni jako ovce na porážku“. Izraelské vzdělávací osnovy proto začaly přesouvat důraz na to, jak Židé vzdorovali svým nacistickým mučitelům prostřednictvím „pasivního odporu“ – snahy o udržení lidské důstojnosti i v těch nejnesnesitelnějších podmínkách – a „aktivního odporu“, tedy boje proti nacistům v ghettech a připojení se k undergroundu i partyzánům, kteří bojovali s Třetí říší v okupovaných zemích.
Slavnostní den začíná západem slunce 27. dne měsíce nisanu a končí západem slunce následujícího dne. Místa pro zábavu a volný čas jsou uzavřena a po celé zemi se konají vzpomínkové ceremonie. Od počátku 60. let zastaví zvuk sirény na Jom ha-šo’a dvakrát provoz v celém Izraeli na dvě minuty tiché vzpomínky. Siréna zazní při západu slunce a znovu v 11:00. Hlavní ceremonie se konají v Jad Vašem[2] a jsou vysílány živě místní televizí. Na začátku dne proběhne za přítomnosti Izraelského prezidenta a předsedy vlády, hodnostářů, pozůstalých, dětí pozůstalých, jejich rodin i široké veřejnosti shromáždění při vzpomínkové ceremonii u památníku, na kterém svítí šest pochodní představujících šest milionů zavražděných Židů. Poté se k úpatí šesti pochodní pokládají věnce. Vzpomínky se konají také na jiných památných místech v Izraeli, jako je kibuc[3] Lochamej ha-Geta’ot[4] a kibuc Jad Mordechaj[5], stejně jako ve školách, na vojenských základnách, ale i na pracovištích. Všechny rozhlasové a televizní programy během tohoto dne jsou tak či onak spojeny s židovským osudem za druhé světové války, včetně osobních rozhovorů s přeživšími. I hudební programy jsou přizpůsobeny atmosféře Jom ha-šo’a. Během dne se nekoná žádná veřejná zábava. Divadla, kina, hospody i další veřejná místa jsou po celém Izraeli zavřená.
Mnoho ultraortodoxních rabínů tento pamětní den nepodporuje, ačkoli většina z nich jej ani formálně neodmítla. V denních bohoslužbách se v některých ortodoxních synagógách program na Jom ha-šo’a nemění, ačkoli se ortodoxní rabinát Izraele pokusil pro připomínku holocaustu propagovat raději desátý [den měsíce] tevet – tradiční půst připomínající začátek obléhání Jeruzaléma ve starověku – jako „hlavní den kadiše[6]“, ve kterém by Židé měli recitovat pamětní modlitbu a zapálit svíčky na památku těch, kteří zahynuli při holocaustu. Několik ultraortodoxních rabínů také doporučilo přidat k liturgii svátku Tiš’a be-av[7] nové pijutim[8], které napsali současní rabíni, a mnoho komunit se tímto zvykem řídí. Ismar Schorsch, kancléř židovského teologického semináře konzervativního hnutí, také navrhl, aby se připomínky holocaustu přesunuly na Tiš’a be-av, protože to je den, kdy judaismus ritualizuje své nejstrašnější katastrofy.
Programy na Jom ha-šo’a zahrnují přednášky přeživších holocaustu, recitace vhodných písní a čtení nebo sledování filmů s tématem holocaustu. Některé komunity se rozhodly zdůraznit hloubku ztrát, které Židé během holocaustu zažili, čtením jmen obětí jednoho po druhém. Dramatizují tak nepochopitelnost šesti milionů úmrtí a význam každého jednotlivce. Mnoho židovských škol také pořádá vzdělávací programy týkající se holocaustu.
Rituály spojené s Jom ha-šo’a neustále vznikají a mění se. Rovněž byly učiněny pokusy zavést jednotnou domácí připomínku – jedním z návrhů je, že by každý židovský dům měl v tento den zapálit yahrzeit (pamětní svíčku).
Možné je, že pro Jom ha-šo’a vznikne i speciální liturgie. V roce 1988 vydalo Reformní hnutí knihu Šest dní ničení. Na tuto knihu, jejíž spoluautory byli Elie Wiesel a rabín Albert Friedlander, lze pohlížet jako na „Šestý svitek“, moderní přírůstek k pěti svitkům, které se čtou o konkrétních svátcích. Šest vyprávění přeživších holocaustu je zde postaveno vedle šesti dnů stvoření v knize Genesis.
V roce 1984 napsal rabín David Golinkin z hnutí Masorti[9] v Izraeli článek, ve kterém navrhl program držení Jom ha-šo’a, který zahrnoval půst. Jedním z posledních úspěchů je Megilat Ha-šo‘a (Svitek o Holocaustu) vytvořený konzervativním hnutím jako společný projekt rabínů a laických vůdců v Kanadě, USA a Izraeli. Tento text obsahuje osobní vzpomínky těch, kteří holocaust přežili.
Rabín Avraham (Avi) Weiss, moderní ortodoxní rabín v New Yorku, napsal speciální hagadu[10] pro Jom ha-šo’a, aby vytvořil seder[11] (podobně jako při Pesachu či Tu bi-švat), ve kterém je vyprávěn příběh holocaustu.
V Česku se stal svátek Jom ha-šo´a významným dnem pro židovskou komunitu hlavně po roce 1989, kdy se v Čechách začal tento den připomínat nejprve uvnitř židovské komunity prostřednictvím pietních akcí v pražské Pinkasově synagoze a v Terezíně.
V roce 2006 z iniciativy České unie židovské mládeže se tento den začal připomínat i ve veřejném prostoru. Každý se tak může připojit se ke čtení jmen lidí, kteří se stali obětmi rasového pronásledování v období druhé světové války. Informovali jsme o tom například zde. K akci, které se původně konala pouze v Praze, se postupně začala připojovat další města.
Po roce 2010 se u nás začala vedle jmen zavražděných kvůli židovskému původu číst i i jména romských obětí rasového pronásledování. Seznamy na čtení romských obětí vycházely z podkladů Muzea romské kultury v Brně, v současnosti jsou aktualizovány na základě výzkumu projektu Databáze romských obětí holocaustu.
Vývoj rituálů, týkajících se Jom ha-šo’a, je stále v pohybu a není pochyb o tom, že tento den má pro Židy po celém světě velký význam. Stěžejním tématem, které prochází všemi vzpomínkovými událostmi, je důraz na pamatování – připomínání obětí této katastrofy a snaha o to, aby se taková tragédie už nikdy neopakovala. Šoa představovala pro judaismus obrovskou výzvu a nastolila mnoho otázek: Může být člověk po holokaustu věřícím Židem? Kde byl Bůh? Jak může člověk mít víru v lidstvo? Tváří v tvář této poměrně historicky nedávné události, je opravdu důležité praktikovat judaismus? Židovští teologové a laici s těmito otázkami bojovali po celá desetiletí. Samotná skutečnost, že se Židé stále identifikují jako věřící, vyznávají své náboženství a drží Jom ha-šo’a, na některé z těchto otázek odpovídá.
Pozn.:
[1] Hebr.šoa, שׁוֹאָה – zlo, nespravedlnost.
[2] Hebr. יד ושם je památník obětí a hrdinů holokaustu v Jeruzalémě.
[3] Zemědělská či průmyslovou osada v Izraeli, která hospodaří formou kolektivního vlastnictví.
[4] Hebr. לוֹחֲמֵי הַגֵּיטָאוֹת, doslova „Bojovníci z ghett“.
[5] Hebr. זִיקִים, doslova „Mordechajův památník“.
[6] Kadiš nebo kaddiš ([kadyš]; aramejsky: קדיש, „svatý“) je židovský chvalozpěv, sloužící jako předěl v bohoslužbě.
[7] Devátý dne měsíce av, jeden z nejsmutnějších dnů židovských dějin, během kterého si připomínají například zničení prvního Chrámu či porážku povstání Bar Kochby.
[8] Náboženské básně.
[9] Hebr. מסורתי, tradiční – konzervativní směr judaismu
[10] Kniha zaznamenávající řád domácích bohoslužeb.
[11] Rituální večeře.
Použitá fotografie: Místnost jmen v Jad Vašem, Jeruzalém. Autor David Shankbone, 2007
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 1/2001: Současný judaismus (plný text čísla zde).
Související příspěvky: