O procesu osvobození ženskosti

Marion Woodmanová: Odcházení z otcovského domu. Cesta k vědomému ženství. Praha: Malvern 2020.

Tato kniha bývalé učitelky a později jungiánské (psycho)analytičky a autorky i jiných titulů s ženskou tematikou Marion Woodmanové (1928–2018) vyšla v originále již téměř před třiceti lety. A to je podstatná informace pro její čtení, protože z názvu by se mohlo zdát, že se nese na vlně soudobého zájmu o ženskou spiritualitu, inspirovanou širokou škálou duchovních směrů nebo psychologií osobního rozvoje. Svým způsobem tato publikace ani po letech od svého vydání neztratila na tom podstatném, nezestárla tolik v čase. Je to myslím proto, že na rozdíl od celé řady popularizační literatury o „probouzení ženství“ má jasnou metodologii, oborově ukotvenou terminologii a sleduje přesně, co chce čtenáři sdělit. A to přesto, že samotná koncepce knihy vyvolává na první dojem spíše rozpaky.

Prototypem ženského opouštění otcovského domu je pro Woodmanovou princezna Allerleiruah, hlavní hrdinka pohádky, jejíž motivy jsou v našem prostředí známé zejména v pohádce Princezna se zlatou hvězdou (útěk od otce/krále před sňatkem, maskování v kožíšku ušitém z kůží, přání ušití tří večerních šatů), částečně i v Popelce (troje šaty skryté v oříšcích). Pohádku si Woodmanová pro svou psychoterapeutickou práci vybrala proto, že v časech svých studií na Institutu C. G. Junga v Curychu (to už jí bylo přes 50 let), s ní prožila něco hlubokého, co jí ovlivnilo a na základě čeho se, jak sama píše, nořila „do hlubších vrstev vymaňování se z patriarchálních hodnot“ (s. 10).

Právě troje princezniny šaty – zlaté, stříbrné a hvězdné – se staly symbolem popisovaných vnitřních zápasů tří žen a současně i strukturou knihy, která nás provází procesem psychoanalýzy snů, během něhož se tyto ženy staly připravenými „obléknout si“ každá jedny z těchto tří šatů a nosit je. Šaty jsou zde promítnutím archetypů: například pro Mary, první z žen, znamená moci si obléknout zlaté šaty „odstranit ze svého života dozorce“ a postupně nalézt „svého vlastního Krále, který dovolí jejich ženskosti rozkvétat“ (s. 46). V úvodní stati Woodmanová vždy uvede jeden příběh a zasadí ho do formátu sledovaného archetypu. Prostřednictvím niterného pohledu do deníkových zápisů těchto žen, které zahrnují období zhruba od 70. do 80. let 20. století, se v podstatě stáváme pozorovatelem jejich postupných vnitřních přerodů na základě jungiánské psychoanalýzy snů. Principem je nevědomá aktivizace archetypálního obrazu, jeho zpracování, a tím nalezení cesty k „nejhlubším zdrojům života“ (s. 37). Tyto tři ženy jsou také uvedeny jako spoluautorky publikace.

Společné mají tyto tři ženy to, že před procesem psychoanalýzy měly podle Woodmanové „pouto s negativním mateřským stereotypem“ (s. 362) – spojovala je zkušenost se sebou samotnou jako s „negativní matkou“, která děti mít nemohla, nechtěla, nebo jí dítě umřelo. Odcházení z otcovského domu, jak zní název knihy, je uchopeno jako proces osvobození feminity „z tyranské moci násilím prosazované, posedlé maskulinity“ (s. 16), a to zasazené do současnosti prostřednictvím aktivace archetypálního obrazu. Když autorka závěrem příliš zobecňuje, že „současní muži…“ promítá se v tom zřejmě její dlouhodobý zájem o duše žen a asi i hodně velká nálož zprostředkovaných negativních událostí. Jak říká v závěru, tak smyslem vydání knihy je prostřednictvím těchto příběhů pochopit ty naše vlastní, protože „stále více žen v dnešní době stále více čelí incestu, fyzickému nebo psychickému, tvořícímu jádro jejich neuróz“ (s. 366). Možná proto téměř dvě třetiny obsahu publikace tvoří tyto intimní zpovědi, které jsou však z hlediska koncepce knihy současně i její nejslabší stránkou, protože bez nich by byla rozhodně čtivější a ve svém sdělení výstižnější.

Psali jsme v Dingiru:

téma Mužská a ženská spiritualita“, Dingir 11 (3), 2008.

Související článek:

Duše přírody v úvahách autorit

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments