Magdalena Dušková – Pavel Šplíchal, Neříkejte tomu ezo. Česko uprostřed spirituální revoluce, Alarm 2025, 216. s.
Knihu s pejorativním slovem „ezo“ v titulu jsem bral do rukou s velkými obavami. Můj vztah k ní se ale docela brzy proměnil v příjemné překvapení z přístupu autorů a nakonec jsem si opakovaně říkal, jak je užitečná a jak je dobře, že vyšla. Je opravdu velmi dobře, že se k širokému publiku dostane to, co jako religionisté sice dávno víme, ale o čem příliš nedokážeme přesvědčit veřejnost: totiž, že česká společnost není ateistická, ale mohutně věřící, že ovšem tato víra je „neviditelná“, protože je velmi individualizovaná a privatizovaná a vůbec ne trvale vázána na některou z náboženských institucí, a konečně že tradičně křesťanská společnost se změnila na společnost prostoupenou naukami západního ezoterismu v podobě dědictví hnutí Nového věku (New Age), schopného integrovat prvky snad všech náboženských tradic, hlavně těch východních. Že je zkrátka o současném náboženském životě potřeba uvažovat jinak, než jak byla i česká společnost dosud zvyklá: nikoliv jako o příslušnosti k náboženským institucím (církvím), ale jako o individuálním pragmatickém výběru z volně přístupné pokladnice náboženských zdrojů a jako o praxi, která je od tohoto výběru odvozena. Ideové a praktické dědictví hnutí Nového věku natolik prostoupilo českou společnost, že už jednak nelze hovořit o hnutí, ale spíš o náboženském milieu, jednak se už nepotřebuje vymezovat vůči křesťanství (jako v 90. letech minulého století), ale spíše se obrací proti svým lidovým a průhledně komerčním podobám. A pro ty se užívá onen negativně zabarvený výraz „ezo“. Kniha, která má tento výraz v titulu, ovšem ví, že „veškerá alternativní spiritualita [není] opovrženíhodná, nízká, ezo“ (s. 204), a poskytuje na toto ezoterické milieu docela komplexní a hlavně vyvážený pohled.
Text začíná svěžím historickým vyprávěním o ohlasech hnutí Nového věku, které bylo slyšet i v Československu za železnou oponou, a dále je složen ze tří druhů reportážního materiálu, získaného v současnosti. Největší část tohoto materiálu tvoří převyprávěné příběhy lidí, jejichž životy ezoterická tradice ovlivnila, a to v dobrém i v tom horším. Některé příběhy se vztahují i k ezotericky podložené alternativní medicíně, další jsou příběhy dnes již dospělých dětí, které vyrůstaly v rodinách praktikujících ezoterické nauky a které se s tímto rodinným dědictvím musely vyrovnat. A konečně jsou převyprávěny i příběhy lidí, které ezoterická tradice zavedla až ke konspiracismu, a kteří tedy žijí tím, čemu se díky Charlotte Wardové a Davidu Voasovi říká od roku 2011 půvabným slovem „konspiritualita“. Mohu ze své praxe potvrdit, že příběhy jsou reprezentativní – sám jsem lidí s podobnými osudy potkal v každé vyjmenované „kategorii“ několik. To nejlepší na těchto knižních příbězích je, že autoři je vyprávějí s velkou empatií vůči jejich aktérům. Jsou pravdivé tím, že nejsou vyprávěny jako bláznivé úlety, ale jako důsledky rozumné a pochopitelné snahy naplnit své přiznané i nereflektované potřeby.
Druhým typem materiálu, zapleteného do textu knihy, jsou rozhovory, anebo jen citace odborníků, kteří mají k tématu co říct. Hned po historickém úvodu je zařazen nejdelší z rozhovorů, a to s religionistkou z Husitské teologické fakulty UK Zuzanou Kostićovou. V dalším textu se objeví názory a postoje i antropoložky Marie Heřmanové, psycholožky Michaely Ledvinové a několika málo dalších osobností. A konečně třetím typem jsou reportáže: jeden z autorů nebo oba se tak vydali třeba na seminář ženské spirituality (na tzv. ženské kruhy) nebo na veřejná vystoupení léčitele Tomáše Pfeiffera. Celá kniha pak vrcholí (jediným netypickým) příběhem palestinské aktivistky, který ukazuje politický rozměr náboženského života v ezoterické tradici a předjímá závěrečné vyznání autorů: „Alternativní formy spirituality mohou nabrat emancipační a solidární charakter. To je spiritualita, ke které se jako autoři této knihy hlásíme“ (s. 203). Poslední věta knihy pak slouží i jako poslání: „Spiritualita ani víra v Boha nejsou nepřátelé lidí usilujících o spravedlnost. Mnohdy jsou to jejich největší spojenci“ (s. 204).
Autoři se k těmto lidem usilujícím o spravedlnost sami hlásí. Oba jsou redaktory levicového deníku Alarm; Magdalena Dušková (*1997) je absolventka oborů politická teorie a kulturní antropologie, Pavel Šplíchal (*1983) oborů sociologie a genderová studia. Jejich knize bych vyčetl jenom drobnosti – snad až příliš „spasitelskou“ roli pro ně hraje psychoterapie (jako jakýsi happy-end příběhů slouží to, že lidé s negativní zkušeností vyhledali terapeuta) a pak možná příliš negativní zobrazení léčitele Tomáše Pfeiffera (přitom právě on a jeho vystupování se za pětatřicet let změnilo k lepšímu). A pak mi také maličko vadí záměna pojmů „konspirátor“ a „konspiracista“ nebo vynechání časopisu Šifra z kolekce konspiračních časopisů. Každopádně se ale Magdaleně Duškové a Pavlu Šplíchalovi povedlo výborné dílo a je dobře, že je na trhu.
Psali jsme v Dingiru:
téma: Co přišlo po hnutí Nového věku?, Dingir 26 (2), 2023.
téma: Posvátné energie, Dingir 28 (1), 2025.
Související články:
New age jako elitní náboženství: Teorie podivnosti Pavly Horákové
Konference Alternativní spiritualita 2025: Profesionální, přátelské a inspirující setkání badatelů
Zpráva z konference Alternativní spiritualita: New Age, (novo)pohanství, (neo)šamanismus
Zážitky poznání alternativní spirituality na festivalu Miluj svůj život
Festival Evolution nabídl i letos široké spektrum duchovních služeb a zboží