Náboženství na cestách: Lotosový chrám víry bahá’í

Jedním z největších turistických lákadel hlavního města Indie je Lotosový chrám víry bahá’í. Dílo íránsko−amerického architekta Fariborze Sahby bylo dokončeno v roce 1986 a počtem návštěvníků údajně překonává, nebo se alespoň bez problémů vyrovná i tak turisticky frekventovaným místům, jako je Eiffelova věž nebo Tádž Mahal. Denně totiž Lotosový chrám navštíví kolem 12 tisíc lidí. Vstup je zde sice zdarma, ale návštěvník i tak zaplatí vysokou cenu v podobě někdy i několikahodinového stání ve frontě u osobní kontroly před vstupem do areálu a později také bos na rozpáleném chodníku před chrámem, který nelemují stromy, jež by poskytovaly stín. Do chrámu totiž mohou najednou vstupovat maximálně třicetičlenné skupiny a nesmí se zde fotografovat. To proto, aby každý mohl využít čas návštěvy chrámu k nerušené a časově neomezené modlitbě a rozjímání. Další skupina smí vstoupit až teprve tehdy, když většina návštěvníků z minulé skupiny již prostor opustila.

Název stavby je odvozen od architektonické koncepce, která zpodobňuje pootevřený květ lotosu plovoucí na jezeře. Je nejpatrnější při pohledu svrchu, případně z větší vzdálenosti. Květ lotosu byl zvolen proto, že se jedná o jednu z indických národních květin, která je snad ve všech indických tradicích vnímána jako posvátná a symbolizuje mír, čistotu a znovuzrození. Kopuli 40 metrů vysokého chrámu tvoří 27 okvětních lístků z železobetonu, které jsou pokryty bílým mramorem, stejně jako boční části konstrukce schodišť a ochozů. Stavba je obklopena devíti vodními plochami a rozlehlým, velmi dobře udržovaným parkem. V blízkosti chrámu stojí ještě jedna budova, kde je umístěno informační centrum a expozice o náboženství bahá’í a jeho dalších chrámech, které jsou − stejně jako Lotosový chrám − charakteristické důrazem na symetrii. Věřící bahá’í o nich mluví jako o „domech uctívání“.

Fotografie: autorka, červen 2015.

 

Psali jsme v Dingiru:

Dingir 4/2014 – téma: Reformní hnutí uvnitř i vně islámu

Dingir 3/2001: Otevření zahrad u svatyně bahá’ í v Haifě se účastní i Češi (s. 26).

Dingir 2/2002: Víra bahá’í: pokus o reformu islámu (s. 2 – 4).

Dingir 3/2003: Rozhovor s Romanem Boháčkem, členem Národní duchovní rady Bahá’í v ČR (s. 90 – 91).

Dingir 3/2003: Do Prahy přijel pěvecký sbor příznivců víry bahá’í (s. 100).

 

Náboženství na cestách:

Náboženství na cestách: závěr a nový počátek.

Náboženství na cestách: trnavské synagogy.

Náboženství na cestách: kostel a kaple v Helsinkách.

Náboženství na cestách: na kole s patronem poutníků.

Náboženství na cestách: pardubický dům U Jonáše.

Náboženství na cestách: chrám Panny Marie v Panenském Týnci.

Náboženství na cestách: Stráž nad Nežárkou jako kolébka českého okultismu.

Náboženství na cestách: Radegast.

Náboženství na cestách: veřejný park se stúpou v Liberci.

Náboženství na cestách: horská kaplička na Lučinách.

Náboženství na cestách: co říkají budovy ve Stuttgartu.

Náboženství na cestách: pozitivní energie na hradě.

 

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments