Při příležitosti nedávných voleb do izraelského parlamentu – Knesetu – si můžeme položit staronovou otázku, do jaké míry spojovat náboženství a politiku, resp. zda spirituální poloha člověka jako občana má své místo v jeho politické reprezentaci. Zatímco v postkřesťanské Evropě stále trváme na přísném oddělení náboženských organizací a politických seskupení, v Izraeli (a v jiných zemích) existují náboženské politické strany volené do parlamentu a účastnící se vládních koalic.
Zatímco většina praktikujících Židů je nábožensky umírněná, radikální menšina byla v posledních čtyřech letech končícího volebního období slyšet až příliš. Důvodem je specifičnost izraelského volebního systému, který dává disproporční vliv i malé politické skupině, a skutečnost, že tato skupina byla premiérem Benjaminem Netanjahuem doslova vytažena do vlády. Premiér totiž za svou dlouhou politickou kariéru ztratil kvůli populistickému a egoistickému chování koaliční potenciál. V hlavním proudu jinak obecně vstřícné, občansky svobodomyslné a rovnostářské izraelské společnosti se tak objevily názory z radikálního okraje. A ty nejsou pěkné.
Židovství obsahuje jak prvky exkluzivity a kmenové uzavřenosti, tak prvky univerzalismu, inkluzivity a otevření se světu. Vzhledem ke své celostní povaze židovství často projevuje obojí najednou, tj. jedno neruší druhé. Radikální náboženské strany zdůrazňují jen exkluzivitu. Dospívají tak k nacionalismu, rasismu a židovskému supremacismu, případně k náboženskému fundamentalismu a konzervatismu. Strany typu Ocma Jehudit (Židovská síla) či Hacijonit Hadatit (Sionistická náboženská strana) v politice zdůrazňují nárok izraelských Židů na celé území historického Izraele včetně „Judeje a Samaří“, tj. Palestinské autonomie na Západním břehu Jordánu, a jejich získání ozbrojenou silou. Své protivníky i příslušníky izraelských menšin ponižují, jsou homofobní a neskrývají přání zavést v Izraeli více teokratických prvků. Předsedovi Ocma Jehudit Itamaru Ben Gvirovi Izraelci přezdívají „pyroman“ pro jeho bezohlednou nezodpovědnost, s jakou se pohybuje na hraně a za hranou potenciálně výbušných náboženských situací (např. židovská modlitba na Chrámové hoře, posvátném místě muslimů spravovaném jordánskou náboženskou radou).
Ultraortodoxní strany Jahadut HaTora (Judaismus Tóry), Šas či Noam naopak odmítají podíl ultraortodoxních Židů na obraně země: skrze své politické angažmá si vymohli vynětí z vojenské služby a zajišťují svým voličům dotace pro studující náboženských škol. Jde o společenství, kde mimořádně vysoké procento mužů nepracuje. Cokoli se v těchto společenstvích podaří, není považováno za úspěch či zásluhu spoluobčanů Státu Izrael, díky jejichž armádní službě a daním mohou své životy žít a náboženské postoje zastávat, ale za „boží zásah“, „boží péči“. Život v odpojené bublině vlastních komunit je možný jen díky podpoře státu; přesto stát a jeho instituce většinou neuznávají, neboť z jejich pohledu jde o „bezbožnou sekulární entitu“, která se věnuje „zhýralým aktivitám“. „Pouze svatá Tóra je skutečnou demokracií,“ říkají např. představitelé strany Šas. Mimo jiné vystupují proti potratům či smíšeným manželstvím a dotacemi vlastního školství znemožňují výuku předmětů použitelných pro pracovní trh (matematika, anglický jazyk, technologie apod.).
Po masakru občanů v pohraničí Izraele islamistickým hnutím Hamás 7. října 2023 oba proudy posílily. Náboženští sionisté (Sionistická náboženská strana) tvoří vysoké procento rezervistů – a obětí – ve válce proti Hamásu. Jejich radikální křídlo vyžaduje po armádě, která je tradičně nenáboženská, tvrdší postup vůči Palestincům. Ultraortodoxní sionisté i antisionisté posílili mesiánský prvek svého učení, včetně učení o „božím trestu za hřích modernity“, a zneužívají pojem spásy a záchrany Bohem v pasivním očekávání vnějšího zásahu. Obě skupiny často padají do zjednodušující, ideologické interpretace reality a černobílého vidění. Známá izraelská historička Rachel Eliorová k tomu v našem rozhovoru v květnu 2025 řekla:
Žijeme v době nenávisti a lží. Lidé lži šíří, aniž cokoli vědí. Je potřeba rozlišovat mezi Izraelci a vládou. Izraelci jsou většinově skvělí lidé. Chtějí spravedlnost, svobodu, mír. Roky demonstrují za lepší společnost. Máme teď špatnou vládu, která šíří pravicové myšlenky nadřazenosti a mesiánství. Bohužel jsou její členové vytrvalí – vědí, že mají mimořádnou příležitost realizovat své záměry. Takže i když představují menšinu, jsou nebezpeční.
Protože média tyto dramatické zprávy amplifikují, ráda bych v tomto textu naopak zmínila pozitivní příklady, které představují, řečeno termínem feministické hermeneutiky, „moment of rupture“, tedy „trhlinu v monolitu“. Skutečný život monolit nezná, současné mediální reportování či akademické teoretizování však monolitní myšlení může podporovat.
Prvním příkladem je vznik nové strany před současnými volbami – Hacibur Hacharedi, tedy „Ultraortodoxní veřejnost“. Její zakladatelé Meir Leitner a Jehošua Pfeffer energicky odmítají výše zmíněné fundamentalistické i radikální, občansky nezodpovědné postoje a vyzývají ke změně ultraortodoxní kultury a světonázoru. Požadují zavedení vojenské služby, úpravu školních osnov a zapojení ultraortodoxních mužů do pracovního trhu. Jehošua Pfeffer, náboženský soudce (dajan), člen správní rady organizace Necach Jehuda podporující ultraortodoxní vojáky v izraelské armádě a lektor práva na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, sám po 7. říjnu nastoupil do záloh, a to do bojové jednotky. Náboženský extrémismus považuje za „chilul HaŠem“, tedy znesvěcení božího Jména, a uvědomuje si neudržitelnost ultraortodoxního postoje jak z hlediska ekonomického a bezpečnostního, tak z hlediska sociálního smíru. Změny nejsou snadné, jsou bolestivé a probíhají díky odvážným a obětavým průkopníkům. Ti za svoji odvahu platí ve svých ultraortodoxních komunitách vysokou cenu.[1] Často jsou to lidé z anglicky mluvících společenství, kteří chtějí dát svým dětem kvalitní, v širší společnosti uplatnitelné vzdělání. „Je to tichá revoluce,“ říká Pfeffer, sám jemný a kultivovaný muž (což je v izraelské politice skutečná anomálie).
Dále mohu zmínit rabína a učence Irvinga „Jitze“ Greenberga (ročník 1933!), významného aktivistu mezináboženského židovsko-křesťanského dialogu a autora, který se odvážně a bez odkazu na koncept „božího trestu“ popasoval s povahou holokaustu. Podle Greenberga židovství přineslo světu etický monoteismus a zdravý mesianismus. Ten chápe jako povinnost transformovat náš svět.
„Po holokaustu už nečekáme na Boha, aby poslal božského spasitele: na tom, aby se svět stal rájem, musíme pracovat společně.“
Greenberg mluví o třech stadiích božího zjevení v židovské historii. Prvním stadiem je biblická doba, kdy Bůh otevřeně vstoupil do historie, činil viditelné zázraky, intervenoval do kolektivních i soukromých záležitostí a v podstatě řídil svět podle sebe. Druhé stadium začalo po zničení jeruzalémské svatyně v roce 70 o. l. Bůh začal sám sebe omezovat – stáhl se ze zázračných zásahů, a tím zesílil váhu lidské politiky a lidských etických rozhodnutí. Svojí částečnou skrytostí postupně připravoval lidi k převzetí větší odpovědnosti za vzájemnou smlouvu. Holokaust byl podle rabi Greenberga přechodem ke třetímu stadiu: Bůh lidem předává odpovědnost a působí skrze lidské bytosti a přírodní zákony, např. technologické revoluce, vzestup medicíny, politická osvobození apod. Jeho slova „Boží Přítomnost je zcela skrytá, a přitom je Bůh plně přítomný“ jsou příkladem židovského myšlení paradoxu. Greenberg svůj pohled nazývá „realismem smlouvy“: „Osud lidstva je nyní v našich rukou.“
A konečně bych ráda zmínila rabiho Zachary Truboffa a jeho jedinečnou knihu Sionismus v krizi: židovská moc a mravní odpovědnost po 7. říjnu[2] (2026). Kniha je mimořádná svojí odvahou střízlivě pojmenovat lákadla mesiánské interpretace událostí 7. října 2023 a po něm. Pokračuje v biblické a rabínské tradici hlubinné psychologické osobní i kolektivní sebereflexe a židovské schopnosti celostní inkluze i temných, nepříjemných, bolestivých, nesentimentálně drsných zkušeností s Božstvím a jeho projevením se, resp. neprojevením se ve stvořeném světě. Rabi Truboff se věnuje tématům moci, války, násilí, traumatu, politiky, osobního i kolektivního úniku před odpovědností a porušování smlouvy s Bohem. Názvy esejí mohou napovědět – např. „Možná nejsi vinen, ale jsi odpovědný“ nebo „Když přijde krize, musíme se stát dospělými“. Esej „Tóra traumatu: Víra po 7. říjnu“ jsem se svolením rabi Truboffa přeložila. Můžete ji najít zde.
Shrnutí: V bytostně pluralitním židovství se nacházejí jak proudy plně slučitelné s moderní dobou, demokracií, lidskými právy a spravedlností, tak proudy regresní, fundamentalistické a ideologicky zatížené. V izraelské společnosti se radikální proudy dostaly do popředí kvůli politickým manévrům stávajícího premiéra Benjamina Netanjahua a byly posíleny válkou a retraumatizací izraelské židovské populace. Jejich vliv neodpovídá početnímu zastoupení ve společnosti, v době výbuchu antisemitismu v podobě antisionismu jsou však často zmiňovány jako normativní názory izraelské společnosti. Tyto náboženské proudy nejsou jednolité a i v nich se objevuje pohyb směrem ke společenské odpovědnosti, upřímné reflexi válečné zkušenosti a solidaritě uvnitř i vně židovského kolektivu – to vše s odkazem na náboženskou zkušenost, která je interpretována otevřeným, humanitním způsobem.
Poznámky:
[1] Viz např. rozhovor s Esty Šušanovou v mé knize Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci (Zlatý květ, 2020). Esty založila organizaci požadující právo ultraortodoxních žen být volené. Několik let po našem rozhovoru se s ní manžel rozvedl, protože neodpovídala ideálu ultraortodoxní manželky.
[2] Zionism in Crisis: Jewish Power and Moral Responsibility After October 7.
Náhledová fotografie: Nápis na plotě kolem staveniště v Safedu. Jedná se o vyznání celistvosti Božství („Ein od milvaddo“, tedy „Není nic kromě Něho“). Foto: autorka.
Mgr. Terezie Dubinová, PhD., hebraistka a kulturoložka. Autorka knih mj. Ženy v Bibli, ženy dnes, Jak učit o holokaustu (e-kniha), Kořeny ženské spirituality, Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci. Bloguje na webu oheladom.cz . Akademicky se věnuje tématu izraelské občanské společnosti. Dále se věnuje tématům starověké a současné spirituality, novému vědeckému paradigmatu a současným společenským změnám respektujícím existenci univerzálního Vědomí. Zajímá se o energetickou práci s krajinou a o moderní astrologii, nabízí astrologické konzultace. V rámci neziskovky Baševi se s kolegy stará o židovský hřbitov a pořádá kulturní akce k židovským a společenským tématům.
Psali jsme v Dingiru:
Petr Sláma, Zápas o justici v Izraeli: Náboženství v pozadí politického boje, Dingir 26 (2), 2023, s. 41–43.
Petr Sláma, Izrael po 7. říjnu 2023: Válka Izraele proti Hamásu v kontextu, Dingir 26 (4), 2023, s. 41–43.
Související články:
