Náboženské pozadí izraelsko-palestinského konfliktu

Náboženské pozadí izraelsko-palestinského konfliktu

Říká se, že v obyčejných válkách zúčastněné strany kalkulují náklady, tedy peníze a lidské životy, resp. lidské pracovní síly, s možnými zisky, například s přístupem ke zdrojům, lépe hajitelnými hranicemi a podobně. Proto je v nich snazší dosáhnout míru. V náboženských válkách naproti tomu jde o všechno nebo nic, kompromis je v nich zradou, a proto jsou obvykle kruté.

Izraelsko-palestinský konflikt má v těchto dnech novou etapu, ale jeho současnost navazuje na dlouhou historii. Bývá hodnocen jako konflikt judaismu a islámu. Podrobnější sledování postojů však ukazuje, že role náboženství v tomto konfliktu o nacionální zájmy, o půdu a o vlast je nejednoznačná.

Dějiny současného arabsky mluvícího obyvatelstva regionu můžeme sledovat od dobytí východního Středomoří Araby, přechodu většiny tamního obyvatelstva k islámu, snad i části tam tehdy žijících Židů, a současně, což bylo pro počátky islámu charakteristické, i jeho jazykové arabizace. Mohli bychom sledovat, kdy a odkud tamní dnešní Arabové přišli, nebo zda jsou někteří dokonce potomky obyvatel, s nimiž mělo dávné společenství Izraele války již v biblických dobách.

Je však jisté, že někteří místní obyvatelé patří k asi 15 milionům arabsky mluvících křesťanů. Nemalá část z nich se podílí na palestinských politických aktivitách. Je známo, že katoličtí biskupové tohoto regionu na 2. vatikánském sněmu v létech 1962–1965 vystupovali, ovšem nakonec marně, proti vstřícné kapitole o Židech v prohlášení Nostra Aetate o vztahu katolické církve k mimokřesťanským náboženstvím.

Konflikt komplikoval časté slušné sousedské soužití Arabů se Židy, kteří se stěhovali na toto území ze sousedních arabských zemí a po vzniku sionistického hnutí ve větší míře i z oblastí západní civilizace. Obě strany sporu vystupovaly také proti Britům, kteří ovládali území pod názvem Britský mandát Palestina v létech 1919–1948. Tento boj všech proti všem měl i náboženský aspekt.

Nacistický antisemitismus se označuje jako rasový. Přitom je však zřejmé, že z takzvaných ras podle dřívějších, dnes zpochybněných teorií patří evropští Židé a ostatní obyvatelstvo Evropy, ke stejné, totiž europoidní či „bílé“ rase. Se Židy mongoloidní rasy z východní Asie a negroidní z východní Afriky to sotva mělo co společného. Klíčem k zařazování do transportů směřujících do vyhlazovacích táborů byla hlavně příslušnost k židovským náboženským obcím, resp. evidence v nich.

Významným reprezentantem Palestinců byl velký muftí jeruzalémský. Tato funkce byla vytvořena a obsazena britskými správci mandátního území v létech 1921–1948. Její nositel Mohamed Amin al-Husajní navštívil v exilu v Německu roku 1944 Hitlera, jmenoval ho čestným muslimem a probral s německým vedením koordinaci boje proti Britům. V berlínském rozhlase promluvil ke svým krajanům a vyzval je k pobíjení Židů na potkání.

Masa Židů, kteří přicházeli na mandátní území z Evropy po 2. světové válce, měla na mysli snad především ochranu před možným opakováním holokaustu. Měli silnou potřebu bezpečného vlastního území. Sionistické hnutí té doby bylo převážně sekulární a levicově nacionalistické. Proto mělo podporu východního bloku. Československo už po komunistickém převratu z 25. února 1948 právě vzniklému Izraeli ekonomicky, ba i vojensky pomohlo.

V době kolem vzniku Státu Izrael na základě rezoluce 181 Valného shromáždění OSN z 29. 11. 1947 docházelo k teroristickým útokům z obou stran. Napjatou situaci vyvolalo odmítnutí arabských autorit vytvořit vedle židovského státu paralelní arabský stát a válka, kterou rozpoutaly sousední arabské státy hned druhý den po vyhlášení samostatnosti Izraele. Jen menší část Arabů se stala občany Izraele a nesnadno prosazují v tomto státě svá demokratická práva. Jejich zastoupení v Knesetu je neproporční. Stát, jehož občany jsou, není jejich státem. Nedefinuje se jako stát všech svých občanů (jako třeba Česká republika), nýbrž výslovně jako stát Židů.

Velká část arabských muslimů a křesťanů se stala víceméně bezprávnými obyvateli území ovládaných Izraelem. Svá bydliště byli nuceni opouštět často násilím. Fyzické útoky, svůj exodus a své přenesení do pozice vyhnanců z vlasti vyjadřují slovem nakba, které znamená arabskou obdobou hebrejského slova šoa – pohroma, katastrofa, kataklyzma.

Na obou stranách se iniciátory nebo aspoň aktivními účastníky konfliktu stávají formální a často neformální náboženské autority. Hnutí islámského odporu známější pod zkratkou arabského názvu jako Hamás ovládající bez potvrzení svobodnými volbami pásmo Gazy, část Palestiny na břehu Středozemního moře sousedící s Egyptem, vzniklo roku 1987 oddělením od egyptského Muslimského bratrstva též jako alternativa sekulární Organizace pro osvobození Palestiny, která ovládá západní břeh Jordánu. Ve své chartě (čl. 8) uvádí, že pro ně je Alláh poslední cíl, Prorok je hlava, Korán ústava a smrt pro Alláhovu slávu nejžhavější touha.

I když palestinští muslimové jsou sunnité, podporuje boj jejich radikálů též libanonské, Íránskou islámskou republikou podporované šícitské hnutí Hizballáh. Klade si za cíl zničení státu Izrael, který označuje jako Sionistický režim.

Vedle radikálních podob sekulárního sionistického hnutí se postupně do konfliktu zapojily komunity náboženského sionismu. Příkladem může být politická strana Kach, kterou založil rabín Meir Kahane. Pocházel z USA a později působil v Izraeli. Tuto stranu Stát Izrael zakázal s tím, že je rasistická a dopustila se několika násilných činů, pokusů o bombové útoky a navádění k násilí proti arabskému obyvatelstvu. Podpořila čin svého člena Barucha Goldsteina, který provedl krvavý masakr v Jeskyni patriarchů ve městě Hebron. Dne 25. února 1994 tam zastřelil nejméně devětadvacet Palestinců.

Některá židovská (ultra)konzervativní nábožensko-politická uskupení překvapivě podporují nejen zájmy a práva Palestinců, ale i radikální bojovné směry jako Hamás nebo Hizballah. Skupiny chasidů původně z haličského města Bobowa, satmarští chasidé, přišlí z Maďarska a Rumunska, a hnutí Neturej Karta (aramejsky Strážci města, míní se Jeruzalém) jsou proti existenci Izraele jako státu. Stát vzniklý roku 1948 je podle nich světskou karikaturou očekávané mesiánské říše. Palestinci podle nich mají právo požadovat jeho likvidaci.

Postoj smířlivější k Palestincům než současná konzervativní, nacionalistická vládní většina mají sekulární izraelské politické strany Nové hnutí – MerecDemokratická fronta pro mír a rovnost – Chadaš s židovským i arabským členstvem. Platí to však rovněž o náboženských uskupeních kritických k politice státu jako Rabíni pro lidská práva, kteří se charakterizují jako rabínský hlas svědomí v Izraeli dávající hlas židovské tradici lidských práv. Jejími členy má být přes stovku izraelských reformních, ortodoxních, konzervativních a rekonstrukcionistických rabínů a studentů.

Sotva jde o vyhraněně náboženský spor judaismu s islámem. Obě náboženství se ke konfliktu připojují a někteří jeho reprezentanti z regionu samotného i zvenčí si přejí přispět ke smíření. To platí i o křesťanech různých ritů a vyznání žijících v Palestině a Izraeli a o zahraničních křesťanech.

Náhledový snímek ze zdroje zde.

Psali jsme v Dingiru:

Aleš Weiss, Národnost, nebo náboženství, Dingir 16 (4), 2013, str. 125–127.

téma Náboženství a národní identita, Dingir 16 (4), 2013.

Související články:

Náboženství ve sporu o pojetí Státu Izrael

Rozhodnutie Natalie Portmanovej neprevziať prestížnu cenu Genezis vyvolalo sériu reakcií

Křesťané podpořili Židy a Stát Izrael



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments