Jaroslav Achab Haidler, Symbolika hebrejských znaků, Grada Publishing, Praha, 2026, 200 stran.
Publikace Jaroslava Achaba Haidlera Symbolika hebrejských znaků je jistě zajímavá a i pozoru hodná. Záleží ovšem, co od ní čtenář očekává a co v ní hledá. Rozhodně to není typická vědecká publikace ani od ní není možné očekávat, že se z ní čtenář naučí číst hebrejsky nebo že se dozví něco o vývoji hebrejského písma. Kdybych měl jednou větou vyjádřit, jak já osobně tuto publikaci vnímám, tak bych řekl, že se jedná o mystickou báseň.
Autorovi se zjevně nejedná o předávání poznatků např. paleografie, ale o to, co sám v textu mnohokrát nazývá hebrejským výrazem „musar“ – tedy morální poučení. Text je tedy určitým druhem kázání, které používá styl dobře vycházející z židovské tradice, související s hermeneutickým termínem „šiv’ím paním laTorá“, vyjadřujícím, že Tóra (Svaté Písmo) má sedmdesát tváří, tedy, že každý text má (s nadsázkou) sedmdesát možných výkladů.
Na základě tohoto přístupu si pak mohou rabíni a v našem případě i Jaroslav Achab Haidler s textem a jeho zápisem „hrát“, různě ho obracet a zkoumat z různých stran, přidávat podněty a nápady a nejrůznější jednotlivosti použít jako východisko k teologicko-mystickým úvahám. To se v židovské tradici děje ve velké míře v tzv. gematrii, která vychází z toho, že každé z písmenek hebrejské abecedy může být použito i jako číslice. V důsledku toho je možné vidět jakékoli hebrejské slovo jako řadu číslic, které po sečtení dají číslo příslušné věci. Pak např. při stejném gematrickém součtu dvou nesouvisejících slov je možné hledat v těchto entitách souvislosti a vyvodit z toho i teologické závěry.
Podobně je možné, jak to dělá autor v této publikaci, použít grafickou podobu jednotlivých hebrejských písmen – jaký mají tvar, z kolik tahů se skládají atd. – a vyvodit z toho nějaký závěr směřující k „musaru“, mravnímu či duchovnímu poučení.
Samozřejmě, z čistě vědeckého hlediska je možné namítat, že je zde opomíjen historický vývoj hebrejského písma, anebo to, že se vlastně vychází z jediného typu (fontu), nejběžnějšího v dnešní době. Ale, jak jsem uvedl již výše, Haidlerovu publikaci není vhodné hodnotit z tohoto hlediska.
A zajímavostí Haidlerova uvažování je to, že se neomezuje pouze na judaismus, ale vstřícně otevírá náruč i křesťanství a dalším duchovním proudům. Pro méně zasvěcené připomenu, že Ježíše Nazaretského skrývá pod označení Galilejský. A ostatně i Hospodina vždy označuje výrazem Sladký požehnaný. Už toto naznačuje, že se nejedná o úplně jednoduché čtení. Nedovedu si představit, do jaké míry může tento text chápat např. čtenář, který neví nic o judaismu nebo obecně o náboženstvích.
V každém případě je tato publikace dobrou ukázkou svobodného (vědecky nesvázaného) židovského, především chasidského přístupu k Písmu. Už proto stojí tento text za (byť třeba kritické) přečtení.
Související články:
