Židovství je s Afrikou spojeno esenciálním poutem: kořeny židovského náboženství prorůstají Afrikou do hlubin časů, kdy Hebrejové ještě neexistovali jako národ a jejich monoteismus se teprve rodil, zatímco klíčové postavy jako Abrahám, Mojžíš nebo Jozue chodili po Africe; vždyť Mojžíš, Áron, Juzue a další, byli Afričani. Několik století po slavném africkém exodu (podle etiopské tradice) odchází královna ze Sáby z Jeruzaléma těhotná s králem Šalomounem, aby v zemi u pramenů Nilu hebrejský kmen vyhnal mocnou větev afrických Židů. Afrika se stala nedílnou součástí konstitutivních textů Tanachu, v Africe vyrostly jedny z nejstarších židovských synagog a do dnešních dnů zde působí živá židovská společenství.[1]
V africkém židovství je také velmi výrazný mystický prvek. S kabalou se lze setkat zejména na samém severu Afriky, ovšem mystika jakožto snaha o sjednocení (hebrejsky dvekut, ulpívání) se s Bohem, odosobnění se a „vplynutí“ do Boha, pohroužení duše do jejího základu v závratném prožitku zrušení vědomí času,[2] je významně přítomná také mezi etiopskými Židy i v dalších oblastech Afriky. Důraz na společnou komunitní modlitbu včetně tělesných projevů – zejména pohupování či vytáčení těla do stran při zpívání či vyslovování modlitby – je africké tradici vlastní. Duše a tělo je jedno – modlí se celá bytost. V židovské extatické spiritualitě se také v Africe pracuje s hudbou a tancem.[3] A nejen s tím, například zimbabwští černí Židé synkretizují židovství s křesťanstvím a rastafariánstvím a při modlitbě k Bohu svátostně kouří marihuanu.
Mezi známější židovské komunity, které měly vliv na africké regiony, jež dlouhodobě obývaly či dosud obývají, patří sefardští Židé žijící zejména v Maghrebu, v menších počtech také v Egyptě a Súdánu, aškenázští Židé v Jižní Africe, kteří sem přicestovali většinou z pobaltských zemí, dále Falašové v Etiopii, kteří odvozují svůj původ od krále králů Menelika I. (10. stol. př. n. l.), syna krále Šalomouna a královny ze Sáby, dále také berberští Židé žijící v rozlehlé oblasti Sahary, židovská komunita žijící od starověku v Egyptě (která mimochodem před dvěma tisíciletími poskytla azyl židovské rodině Marii, Josefu a malému Ježíši), mizrachimští Židé v Súdánu a Etiopii, nigerijští Židé (Ibo Bnej Jisrael), a také například Židé zimbabwského etnika Lemba, které můžeme chápat jako zástupce mnoha podobných nepočetných komunit napříč celou Afrikou, které se z rozličných důvodů identifikují s židovstvím, nebo přímo odvozují svůj původ od jednoho z hlavních židovských kmenů.
V některých afrických zemích nežijí prakticky žádní Židé, jinde desítky či stovky, ale například v JAR žije přibližně 100 000 Židů. V Nigérii je dnes kolem stovky synagog.[4] Existovala také početná a vlivná komunita tzv. sahelských Židů, kteří obchodovali na pomezí Sahary a tropické Afriky a mnozí se po obchodních cestách napříč Sahelem usadili v západní Africe, zejména v Senegalu a na Kapverdských ostrovech. Skupina byla vlivná zejména ve středověku, dnes jsou její potomci nepočetní, ale stále existují.[5]
Nejhlubší kořeny afrického židovství
Dříve než necháme promluvit jedny z nejstarších náboženských textů lidstva, které svazují Hebreje s Afrikou, dovolme si malý myšlenkový exkurz. Podle prvních kapitol staroslavné Tóry Bůh Jahve (JHVH) stvořil člověka jako muže a ženu a postavil je do rajské zahrady. Zde se také k nebi vypínal strom poznání dobra a zla. Jakým jazykem asi hovořili lidé v ráji dávno před babylonským zmatením jazyků? Byl to jazyk dokonalý? Jazyk, který sám sebou, svou strukturou, svou esencí, odpovídá na nejhlubší otázky bytí? Jazyk, od kterého jsou dnešní jazyky jen nedokonale derivovány a tak nám nabízejí odpovědi jen v náznacích?
Na otázku kde se ona tajemná rajská zahrada nacházela, existuje mnoho odpovědí a jedna z těch vlivných, které se opírají o výsledky antropologického bádání, lokalizuje nejstarší lidské bytosti a jejich přímé předchůdce do oblasti dnešní Etiopie. Podle konsenzu archeologů, antropologů a historiků my všichni, lidé celého světa, pocházíme prapůvodně z hlubin Afriky, kdesi z etiopské části Velké příkopové propadliny.[6]
Zahrada vší rozkoše mohla být v dnešní Etiopii, zemi s opojně krásnou přírodou (zejména ve své hornaté části), která má také mimořádně hluboké židovské kořeny. Strom poznání dobrého a zlého si ve své osobní imaginaci představuji jako obrovský mnohatisíciletý baobab, které mě při cestách napříč Afrikou nepřestávají fascinovat a přitahovat. Mimochodem, strom je v židovské mystice důležitým symbolem.
Tóra hovoří o tom, že Bůh povolal Abrama – později přejmenovaného na Abraháma – aby opustil domovinu a vydal se na nejistou cestu za Božím hlasem z Uru do Cháranu a dál do Kanaánu a konečně do Egypta. První kontakt s Afrikou pro židovského praotce zakladatele nevyznívá právě nejlépe: lhal Egypťanům ve strachu o svůj život, svoji manželku dal bez ostychu faraonovi, vydávajíc ji za svoji sestru a inkasujíc za ni brav, skot i osly, otroky, otrokyně, oslice a velbloudy. Faraon za tentýž úkon obdržel od Hospodina velké rány. Vrátil proto manželku Abramovi a nechal jej i s veškerým bohatstvím odejít z Egypta (Gn 12,10–20).
Tím ale Abram s Egyptem zdaleka neskončil, vždyť svého prvního syna Izmaele zplodil s krásnou Egypťankou jménem Hagar. Izmael (hebr. Jišma’el – slyší Bůh)[7] se stal praotcem Arabů. Ve věku třinácti let byl Izmael podle pokynů Hospodina obřezán, a tak byl zpola Afričan svázán hebrejskou smlouvou se Stvořitelem. Abram však – poté co jeho legitimní žena porodila Izáka – svého prvorozeného syna Izmaela s egyptskou matkou vyhnal do pouště. Izmaelovu „vyvolenou krev“ vyhnání nijak nezakalilo. Hospodin zůstal s Izmaelem a ten se později oženil s Egypťankou. Izmael měl dvanáct synů, podle Tóry dvanáctero knížat mocných kmenů.
Izákův syn Jákob měl rovněž dvanáct synů, a hle, vracíme se do Egypta. Jákobova oblíbeného předposledního syna Josefa totiž jeho bratři ze žárlivosti prodali do egyptského otroctví. Hebrejec Josef ovšem po více než dramatickém životnímu příběhu dosáhl mimořádně vysokého postavení u samotného faraona (Gn 37–50) a svým bratrům později nastavil etické zrcadlo. Uvážíme-li, že Josef se stal v Egyptě mimořádně mocným, snad druhým mužem hned po samotném faraonovi, mužem, kterého Tóra neváhá nazývat vládcem celého Egypta (Gn 41,41), a sečteme-li, že ostatní bratři, otcové dvanácti kmenů izraelských, za ním do Egypta přesídlili, je zjevný mimořádně úzký vztah mezi židovskými kořeny a Afrikou, vždyť Egypt (Kemet, tedy Černá země) byl (nejen) v té době jednoznačně vůdčí zemí černého kontinentu.
Sám Hospodin v Tóře volá na Jákoba: „Neboj se odejít do Egypta, neboť tam z tebe učiním veliký národ. Já půjdu do Egypta s tebou a já tě odtud znovu přivedu; tvé oči zatlačí svou vlastní rukou Josef.“ (Gn 46,3–4) Právě v africkém Egyptě z Hebrejů učiní svůj veliký národ Bůh JHVH, Stvořitel všehomíra. Jákob prožil v Egyptě polovinu ze svého téměř stopadesátiletého života, ale v Egyptě pohřben být nechtěl. Byl nabalzamován po egyptském způsobu a odvezen k pohřbu v Kanaánu. Josef zemřel ve věku 110 let, byl rovněž po egyptsku nabalzamován a v Egyptě také pohřben. Tak hebrejský kořen nesmazatelně vrostl do nejhlubších vrstev do Afriky.
Právě v Egyptě se Hebrejové rozrostli do početné skupiny, a to se nelíbilo faraonovi, který je počal zotročovat a mimo jiné je donutil stavět města Pitom a Rameses. Faraon nakonec poručil zabíjet hebrejské novorozené chlapce, a právě do této těžké chvíle hebrejských dějin se narodil Afričan Mojžíš, pravděpodobně syn Hebreje narozeného v Egyptě a Núbijky. Nil, košík, faraonova dcera, deset ran, exodus… – všeobecně známý příběh z knihy Exodus, který Hebreje opět pojí s Afrikou. Mojžíš se mimo jiné oženil s Núbijkou, a tak jeden z největších hebrejských praotců plodil své syny s přinejmenším půlí africké krve, sám v Africe narozen a sám pokrevně přinejmenším zpola Núbijec.
Nejsvětější Měsíční hora – mystická brána k Bohu
Podle kabalistické tradice bylo mocné Boží slovo vyjevující Tóru za bouřlivého zvukohromí na Sinaji v tajemné synestézii slyšet jako sedmdesát zvuků a sedmdesát světel. Tato zkušenost byla jednotně zakoušena všemi hebrejskými dušemi na Sinaji. Od té doby – tvrdí kabalisté (mekubalim) – může kterýkoli Žid v hluboké mystické meditaci na odhalení Tóry na Sinaji zakusit totéž co jeho předkové při omračujícím Božím zjevení.[8] Jsoucí také právě na Sinaji, na oné hranici Afriky a Asie, v zemi zázraků, na Boží hoře, kde hovořil k Mojžíšovi, zjevuje své tajemné jméno (Ex 3,14). Na Měsíční hoře (Sinaj, od jména měsíčního božstva Sín) pod níž leží Afrika, Bůh píše do kamene, hovoří k vyvoleným a zjevuje své jméno. Potom už nepřekvapuje, že je nazývána zemí svatou (Ex 3,5).
Pokud jsme se dotkli pojmu mystika, toto české substantivum pochází z řeckého μυστικός, adjektiva s významem tajný, tajemný, skrytý; odvozeného od verba tajit, zavírat. Nejčastěji se uvádí význam zavírat oči, nebo obecně smysly, aby mystik nerušen smyslovými vjemy viděl ono skryté, vnitřní, očima neviditelné, samotným rozumem nedostupné. Aby pronikal ke skutečné podstatě, v abrahamovských náboženstvích k Bohu.[9] V tom je ale rovněž zásadní rozdíl mezi mystikami abrahamovských náboženství a mystikami tradičních afrických náboženství, neboť v těch tradičních mystik nebo věřící v extatickém vytržení většinou neusiluje o sjednocení s nejvyšším Bohem, protože ten je v tradičním africkém chápání vzdálený a nedostupný, ale usiluje o spojení s nižším božstvem nebo duchem, který je člověku v duchovním světě blíže. Člověk sjednocený s duchem může podle Afričanů dočasně získat nadpřirozené schopnosti jako je věštění, odhalení příčin nemocí, léčení, předpovídání budoucnosti, zahnání zlých duchů atd. Zatímco abrahamovský mystik vystupuje k Bohu a záměrně se vzdaluje materii světa, tradiční africký mystik spíše získává schopnosti ovládat tento svět, aniž by se jej snažil opouštět. Další rozdíl je v tom, že abrahamovský mystik se snaží aktivně vystupovat k Bohu a vplývat do Boha, zatímco v tradičních náboženstvích se věřící pouze oddá hudbě a tanci (někdy za pomoci uvolňujících látek) a je to duch, který si tanečníka vybere a aktivně do něho vstoupí.[10] Ale zpátky k židovství.
Protože tedy Tóra zazněla z „božích úst“ na Sinaji a sám Bůh zde dosud neznámým písmem (po mém soukromém soudu vycházejícím z kontextu situace šlo o klasickou egyptštinu) napsal první desky zákona (podle židovského přesvědčení jde o jediný text v dějinách vesmíru, který psal přímo Bůh, aby jej cholerický Mojžíš promptně rozmlátil!), je Afrika s judaismem spjata mocným poutem. Ovšem je zde velká otázka lokalizace hory Sinaj, která nemusí být na dnešním Sinajském poloostrově, ale na protější straně Akabského zálivu. (Navíc je Sinajský poloostrov sice součástí Africké desky, a proto po mém soudu spadá spíše k Africe, ale podle soudobého geografického dělení spadá k Asii.)
Ale zpátky od přízemnosti map k mystickým výšinám – protože Tóra zvukomalebně zazněla Sinajem přímo z Boží sféry, může nejen erudovaný kabalista, ale kterýkoli vnímavý čtenář nalézat v Tóře hlubiny božích tajemství i další významy textu hledáním akrostichů. Zasvěcený kabalista má nadto k dispozici další klíče k dešifrování tajného vědění pro vyvolené z vyvolených. Přestože kabala (židovská mystická tradice) zná některé velmi přesné metody, lze říci, že kolik je mystiků, tolik je mystik. Každé mystické sjednocení je z podstaty věci originální a nepřenosné.
Židovská mystika klade také velký důraz na jazyk, neboť mistr kabalista, který vládne hebrejštinou, jakožto svatým jazykem, na nejvyšší úrovni, dokáže ve slovech permutovat písmena na základě číselných kódů a vyslovovat pojmy s mocnou silou. Podobný důraz na jazyk vidíme u islámu, kde nestvořený Korán pocházející přímo od Boha je na zemi zapsán posvátným jazykem, totiž arabštinou. Všechny překlady Koránu jsou potom chápány jen jako nedokonalé překlady významu, kterým chybí zvukomalebná svatost božského jazyka. Také některá tradiční náboženství akcentují svatost slov, například malijští Bambarové, kteří věří, že vše je stvořeno z prazákladního zvuku slova yo, který je středem veškerenstva, z něhož stále emanuje stvoření. Jazyk a mystika jsou v komplementárním vztahu, přesto ale extatická mystická zkušenost jazyk neskonale přesahuje.[11] A je zde ještě další rovina židovské mystiky, a sice gematria, číselná mystika jazyka, která pomocí číselných kódů a šifer pro zasvěcené, skládá tajné pojmy a významy (sod) v jinak známých verších.[12]
Jsme-li u jazyka, židovství a Afriky, musíme také připomenout, že významný řecký překlad Tanachu známý jako Septuaginta (LXX), vznikl s největší pravděpodobností v Africe, konkrétně v egyptské Alexandrii mezi 3. a 1. stoletím př. n. l. A tím se dotýkáme dalšího důležitého tématu: Afrika není ohraničený svět sám pro sebe – nikdy nebyla a nikdy nebude. Severní Afrika, zejména ve své pobřežní části, byla odedávna nedílnou součástí středomořského kulturně-náboženského prostoru, a zároveň součástí Afriky. Egypt byl významně helenizován a Alexandrie byla samým srdcem helénského Egypta, přesto ale zároveň zůstala egyptskou Alexandrií. Kultury, náboženství, jazyky, mravy, móda, zboží… to vše Afrika přirozeně vdechovala (nejen) ze severu a východu, a v afrikanizované podobě vydechovala zpět.
Dovolím si malou (snad ale osvětlující) odbočku: Když jsem poprvé cestoval po zemi (velmi pomalu) z Jizerek na africký rovník, žasl jsem, jak plynule se měnila scéna – když člověk cestuje opravdu pomalu, tedy když má čas, scéna se proměňuje tak nenápadně a přirozeně, že si ani nevšimnete –, až se mi ve Středoafrické republice nezdálo, že bych byl nějak jinde. Jsme spojeni nezrušitelným spletencem žil. Jsme jedna krev.
V příští epizodě dokončíme ponor do hebrejských dějin a podíváme se na některé současné židovské komunity v Africe.
Poznámky:
[1]Srov. HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025, s. 134–137.
[2]Srov. RAHNER, Karl – VORGRIMLER, Herbert. Teologický slovník. Praha: Vyšehrad, 2009, s. 233.
[3]Srov. BESSERMAN, Perle. Kabala a židovská mystika. Filozofie a praxe mystické tradice judaismu. Praha: Pragma, 1997, s. 40.
[4]Srov. PALMER, H. R. M. Delafosse’s Account of the Fulani. Journal of the Royal African Society, roč. 13, č. 1 (1914), s. 195–203.
[5]Srov. tamtéž.
[6]Srov. HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024, s. 15–26.
[7]Srov. Izmael (JKI-J) – Religionistická encyklopedie
[8]Srov. BESSERMAN, Perle. Kabala a židovská mystika. Filozofie a praxe mystické tradice judaismu. Praha: Pragma, 1997, s. 37.
[9]Srov. RAHNER, Karl – VORGRIMLER, Herbert. Teologický slovník. Praha: Vyšehrad, 2009, s. 233.
[10]Srov. HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025, s. 134–137.
[11]Srov. HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024, s. 57–76.
[12]Srov. gematria (JKI-J) – Religionistická encyklopedie.
Související příspěvky:
