Po předchozí epizodě, která nás uvedla do esenciálního spojení židovství a Afriky v průběhu hebrejských dějin, nyní dokončíme historický ponor a podíváme se na vybrané židovské komunity v Africe.
Král Šalomoun a královna ze Sáby
Mezi Etiopany jsou hluboce zakořeněny legendy, podle nichž měl nejslavnější a nejmoudřejší izraelský král Šalomoun s africkou královnou ze Sáby v 10. století př. n. l. syna Menelika I., zakladatele královského etiopského rodu židovské krve. Mnoho Etiopanů věří, že jim v žilách koluje krev vyvoleného židovského národa. Také věří, že slavná biblická archa úmluvy (jinak též schrána smlouvy, Bible, Jozue 3,11) je bezpečně uložena právě v Etiopii, konkrétně v Aksumu.[1]
Přestože neexistují přímé nevývratné doklady o tom, že judaismus byl na území dnešní Etiopie rozšířen již před křesťanstvím (které se tam dostalo prakticky ihned po svém vzniku a rozšířilo se nedlouho poté),[2] je prokazatelné, že dnes velká skupina Etiopanů judaismus praktikuje. Vedle toho nemalé množství Etiopanů v 80. letech 20. století přesídlilo do Izraele za pomoci izraelské armády při operaci Mojžíš; tato skupina lidí je známá jako Beta Izrael nebo také Falašové.[3]
V etiopské židovské mystice, která se významně propsala také do tamějšího křesťanství, jemuž se proto přezdívá „starozákonní křesťanství“ nebo též „křesťanství archy úmluvy“, jsem zaznamenal meditaci (hebrejsky hitbonenut) nad vybranými texty Tóry[4] včetně osobní vizualizace (oblíbeným tématem je meditace nad prvotním stavem v rajské zahradě), dále také významný poutnický prvek (židovství je povýtce poutnické náboženství, vždyť na dlouhé pouti pouští se národ de facto zrodil), a důraz na tělesné projevy modlitby a celkové prožívání vzestupu k Bohu umocňované velmi často silnou kávou (mimochodem asi nejlepší na světě) a někdy také posvátnou africkou bylinou – konopím, případně žvýkáním čátu (katy jedlé obsahující alkaloid kathion). Žvýkání čátu pro účely relaxace, uvolnění, zklidnění, ale právě i mystického vytržení či prohloubení modlitby je rozšířené v Jemenu, Somálsku, Etiopii, Džibuti a Eritrei. V těchto zemích je čát i obchod s ním legální.[5] Mystické vystupování k Bohu a zakoušení vyosobněné nicoty, náhlé audice, či jednoty s Bohem prostřednictvím zpívaných modliteb, vzývání Boha, hudby a tance (i pod vlivem podpůrných látek), mají v těchto oblastech mimořádně hlubokou tradici a byli a jsou upřednostňovány před výstupem intelektuálním prostřednictvím meditací nad posvátnými texty. Na druhé straně ale i zde nalézáme hluboký kořen mystiky merkaby, která připomíná jinakost Boží ve zkušenosti jednoty.[6] A k řečenému dodám, že podpůrné látky pouze umocňují onen lidský záměr výstupu k Bohu, onu spirituální intenci, rozhodnutí, které kabalisté nazývají kavanot.[7]
Židé v severní Africe a jejich mystické metody
Nejstarší písemně doložené židovské osídlení v oblasti Maghrebu pochází z 3. stol. př. n. l. na území dnešní Libye, ačkoli Židé zde mohli žít již dříve. Židovské komunity se dále rozvíjely během římského období na území dnešního Tuniska, Alžírska a Maroka.[8] Další hlubokou stopu Židů v Africe nalézáme na tuniském ostrově Džerba. Historie Židů na Džerbě je nesmírně bohatá a dlouhá, sahá prokazatelně přinejmenším do středověku, ovšem pravděpodobně mnohem hlouběji, snad až do období babylonského exilu (586–538 př. n. l.), kdy měla menší židovská komunita prchnout z Jeruzaléma do Egypta a po pobřeží dál na západ až na Džerbu, kde se usídlila. Významná a početná židovská komunita na Džerbě je dnes jednou z nejznámějších židovských minorit žijících v muslimské zemi, kde je islám státním náboženstvím.[9]
Židovská komunita je na ostrově rozdělena zejména do dvou vesnic Er Riadh a Hara Kebira. Židovská diaspora zůstávala co do počtu po celou historii poměrně malá, ve své populační konjunktuře měla kolem 4500 osob, a dnes je to kolem tisícovky tamějších Židů, některé jiné odhady hovoří o patnácti stech osob. Díky tak dlouhé tradici se však jedná o jednu z nejznámějších severoafrických židovských diaspor. Počet Židů na Džerbě výrazně klesl spolu se vznikem státu Izrael v roce 1948.[10]
Existují i méně přijímané (a více fantastické) legendy, které židovskou komunitu na Džerbě odvozují již z období před zničením prvního jeruzalémského chrámu, včetně té, která uvádí, že Jóab, velitel vojska krále Davida, založil na ostrově komunitu po námořních bitvách s Filištíny. Jiný příběh vypráví, že ostrov byl osídlen po výpravě židovského kmene Zabulón. Jiná pověst naopak uvádí, že místní Židé jsou až potomky těch, kteří přežili útěk z Jeruzaléma po zničení druhého chrámu v roce 70 n. l.
První konkrétní písemné historické doklady o židovské komunitě na Džerbě pocházejí z 11. století, kdy dopis z roku 1030 nalezený v káhirské geníze zmiňuje Žida jménem Abú al-Faradž al-Džerbí žijícího v oblasti ostrova obchodujícího s východními zeměmi. Další dopisy ze stejného časového období dokládají roli džerbských Židů na středomořských obchodních cestách.[11]
Dokumenty z 12. století dokládají dobyvatelské nájezdy na Džerbu, při nichž bylo zajato mnoho Židů. Například dopis z roku 1136 uvádí příjezd lodi s židovskými zajatci z Džerby do Alexandrie, jejichž svobodu v Alexandrii vykoupila tamější židovská komunita. Do dnešních dnů na Džerbě stojí velká a významný synagoga La ghriba. Mezi džerbskými Židy jsem se setkal s mimořádnou popularitou mystické knihy Zohar (Kniha Záře), která je významným kabalistickým spisem s dodnes ne zcela jasnou datací vzniku, obsahující především mystický – vpravdě osvětlující, jsem v pokušení říci vysvětlující, ovšem s důrazem na světlo – komentář k Tóře. Zaznamenal jsem zde kontemplativní techniku pronikání otázky „kdo jsem?“ až ke stavu katarze od sebe sama a uvědomění si (vlastní) nicoty. Nicoty v nekonečném světle božství.[12]
Další oblíbenou technikou je meditace (hitbodedut) nad písmeny tetragrammatonu יהוה (zprava doleva: jod he vav he) na základě různých kabalistických metod, například jichud.[13] Epifanie Božího jména patří k nejsilnějším momentům (nejen) židovské mystiky. V prastarém textu o Mojžíšovi je toto záhadné jméno vyloženo pomocí slovesa „být“: „Jsem, který Jsem“ (Bible, Exodus 3,14), v hebrejské výslovnosti: „´ehjé ašer ´ehjé“. Toto jméno snad vypovídá jak o Boží esenci, tak o vztahu Boha k Izraeli, ale zároveň zůstává zahaleno tajemstvím; hebrejské „hajá“, tedy „být“ je pojem dynamický, aktivní, s významem existovat, uskutečňovat se, být ve vztahu. Jméno JHVH se vyslovuje Jahve a šlo by přeložit také ve variantách: „Jsem, ten jsoucí“, nebo „Budu, který budu“ aj. V následující větě Tóry zaznívá: „Jsem poslal mě k vám…“ Boží jméno je – zdá se – totožné s bytím o sobě. Boží esence je samo bytí zde vyjádřené vztahově zabarveným pojmem být – Jsem.[14]
K předešlým mystických technikám je třeba doplnit také meditační techniku tikun[15] a rovněž rozlišování lidské duše v mystickém vztahu k Bohu na tři vzestupné úrovně: životní (nefeš), intelektuální (ruach) a nejvyšší duchovní (nešamah).[16] Rozšířené jsou také rozličné formy gematrie, ať již vybraných veršů Tóry nebo permutace písmen Božího jména. Například mystická technika chakikah rozvíjí schopnost živé vizualizace písmen tetragrammatonu a jejich permutace, za současného ovládání a zadržování dechu.[17]
Zajímavou mystickou metodou praktikovanou členy Bratrství Mišny, kteří se z paměti učili recitovat Mišnu (ústní Tóru, která zazněla ze Sinaje), je dosahování transu skrze recitaci vybraných veršů Mišny. Ve stavu transu se dostávali do společnosti duší zemřelých. Mystik vybíral verše, které začínaly souhláskami, z nichž sestávalo jméno zemřelého příbuzného, a výsledné verše zpíval do té doby, než ucítil přítomnost duše zemřelého. Zpívání veršů bylo doprovázeno specifickým dechovým cvičením.[18]
V 7. století nemálo španělských Židů uprchlo před pronásledováním do severní Afriky, kde se postupně usadili ve městech podél pobřeží Středozemního moře. Někteří migrovali do vnitrozemí a šířili víru mezi berberskými kmeny. Řada kmenů jako například Jarawa, Uled Jari a Daggatun, potom konvertovala k judaismu.[19]
Židovství i synkretismy v subsaharské Africe
V Somálsku žijí lidé označovaní jako Jibirové (nebo také Yibrijové). Nejedná se o samostatné etnikum, ale spíše společenskou kastu. Jibirové jsou v Somálsku všeobecně považováni za potomky Hebrejů, kteří měli migrovat jižním směrem při svém útlaku v Egyptě před biblickým exodem. Jiná verze mýtu o jejich původu je spojuje s etiopskými Židy, kteří v minulosti migrovali do oblasti Somálska. Podle vlivné teze pojem Jibir znamená Hebrej.[20] Dnes je ovšem většina Jibirů muslimského vyznání, ovšem mnozí jsou hrdí na své (údajné) prastaré židovské kořeny. Tradičně vyrábějí kožené výrobky a po dlouhé generace se zabývají léčitelstvím, věštěním a magií.[21] Mnozí somálští a etiopští Židé praktikují kult zár, usmiřování zlého ducha v člověku, který je v Africkém rohu rozšířen zejména v tamějším islámu.
Podobný příběh mají mít také tanzanští Nyambové, kteří jsou sice již po staletí křesťany, ovšem ve svých mýtech tradují, že jsou potomky Hebrejů, kteří přišli do oblasti Afrického rohu dlouho před příchodem somálských nomádů a odtud putovali jižně až do dnešní Tanzanie.[22]
V západní Africe je židovská historie mladší. Hovoří se o 17. století, kdy se měly zformovat židovské komunity v zemích Sierra Leone, Libérie, Senegal, Ghana a Nigérie. Často je zmiňován také jeden klan Tuaregů, známý jako Iddao Ishaak (děti Izáka) a mělo by jít o potomky židovských Berberů žijící v severním Mali. Kolem malijského Timbuktu měly být v pozdním středověku tři židovské vesnice, které však neodolaly pozdější islamizaci oblasti. V bohatých knihovnách slavného Timbuktu byly nalezeny staré hebrejské texty,[23] včetně mystických pojednání o kabalistické kontemplativní cestě znázorněné kosmickým Stromem života s plody božských emanací, kde je člověku v deseti sefirách zpřístupněn nekonečný Bůh.[24]
Historie Židů na Svatém Tomáši a Princově ostrově sahá do 15. století, kdy bylo nemálo portugalských Židů vyhnáno z Portugalska a deportováno právě na tyto dva ostrovy, kde však byli cíleně christianizováni. Přesto se po několik staletí udržely některé židovské zvyky. V Kamerunu se několik stovek tisíc tamějších Bantuů identifikovalo s židovskými předky. Není zcela zjevné, o co tuto skutečnost opírají, a zdá se, že tento počet soustavně klesá.
V Pobřeží slonoviny se nemalé skupiny domorodých obyvatel označují jako Danité a tvrdí, že pocházejí z židovského kmene Dan. Vše se ale zakládá pouze na ústní tradici, jak je v subsaharské Africe běžné. Podobná situace je Ghaně, kde se v posledních dvou stoletích rozšířily teorie předpokládající izraelský původ několika ghanských etnických skupin. Komunita House of Israel sídlící ve městě Sefwi Wiawso se identifikuje jako židovská.[25] S podobnými teoriemi jsem se setkal zejména v Ghaně, Togu a Beninu, ale jsou rozšířeny i západně odtud.[26] Všechny však staví na neprokazatelných ústních tradicích. V Nigérii se k židovství hlásí nižší desítky tisíc Igbů,[27] kteří rovněž svůj židovský původ považují za velmi starý.[28] Zde je zajímavá souvislost mezi kabalistickou naukou o reinkarnaci lidské duše – gilgul –,[29] neboť některá tradiční západoafrická náboženství – například jisté směry jorubského náboženství, odinala nebo juju – tuto možnost připouštějí také.
Několik dalších podobných židovských skupin žije i v Keni, kde dokonce vznikla teorie o hebrejském původu Masajů, která se ale jeví nevěrohodně. Nicméně platí, že Masajové jsou nilotské etnikum, které do rovníkové Afriky v dějinách sestoupilo ze severu, z oblasti napájené řekou Nil, patrně v dnešním Súdánu. Právě v době počínající migrace nilotských kmenů jižním směrem se hebrejská populace v egyptském otroctví významně rozrostla. Jednoznačně vyloučená proto tato teorie není, ovšem nelze prozatím o nic pevně opřít. Masajové nemají vizuálně vůbec daleko k Etiopanům, které Izraelci v 80. letech 20. století přijali v Izraeli jako své bratry v krvi. Ostatně, kdo se zabývá genealogií, tak dobře ví, že stačí jít 30 generací zpět a vyroste nám tak košatý rodový strom, že by v tom byl zatracený čert, aby se v něm nenašla židovská krev. Stejně tak můžeme jít ještě mnohem dál a najdeme patrně v oblasti dnešní Etiopie mitochondriální Evu, pramatku celého současného lidstva.
O přítomnosti Židů na území dnešního Súdánu víme jen málo, ovšem je alespoň známo, že v 19. století zde byla založena židovská komunita, která v době svého rozkvětu čítala přibližně tisíc Židů, a která byla v 70. letech 20. století rozpuštěna a patrně zcela zmizela.[30] Na Madagaskaru je rovněž rozšířena legenda o židovském původu Malgašů, kterou mi tam potvrdil můj dobrý malgašský přítel, který je bytostně přesvědčen o své židovské krvi. Na Madagaskaru jsem se s tímto mýtem o židovském původu setkal opakovaně, zejména mezi vyšší společenskou třídou. Dnes je na ostrově několik oficiálních židovských skupin, mezi nimiž nechybí tamější rabíni.[31]
V Jižní Africe (a částečně též v Zimbabwe a Zambii) je židovská komunita poměrně početná. Mimořádně zajímavé je zde synkretizování židovství, rastafariánství a křesťanství mezi zimbabwskými Lemby. Když jsem s těmito věřícími hovořil o mystice, při sdílení jejich rastafariánské svátosti, tedy konopí, které je ale nazíráno jako Boží dar mnohými Afričany napříč africkými náboženstvími včetně židovství, křesťanství a islámu, a rozhodně se tedy neomezuje jen na rastafariány, velmi mě zaujalo líčení mystického dosahování stavu zrušení hranice mezi subjektem a objektem, sjednocení, splynutí. Jako bych totiž slyšel hinduistické sádhuy, kteří mi dva roky před tím při kouření totožné svaté byliny v Indii u posvátné Gangy líčili přesně totéž. Mystika nezná hranic a nahoře je úplně jedno z čeho se dole vycházelo…
Židovská mystika zná také mnoho typů meditace. Některé jsou totožné s těmi, které známe z východních náboženství. Moje oblíbená je židovská meditace na kadidlo. Člověk se usadí do meditační polohy a zapálí na stolku před sebou kvalitní (jemenské nebo ománské) kadidlo. Se zavřenýma očima se soustředí na svůj dech a vůni, kterou nadechuje a vydechuje, zatímco si vizualizuje oheň svých emocí, které se ve vůni rozpouštějí a odcházejí z něho. Po rozpuštění všeho negativního, co člověka zatěžuje, je možné postoupit k meditaci naslouchání, kdy se meditující soustředí na zvuky okolí. Nijak zvuky nehodnotí, a když se objeví myšlenky vyvolené zvukem, neulpívá na nich, vrací se ke svému dechu a naslouchání. A protože Tóra je přímo od Boha, může meditující, který dokonale zklidnil těmito technikami svůj rytmus, otevřít Tóru, samozřejmě v hebrejštině, a začíst se do libovolné pasáže, případně do jeho oblíbených veršů. Následně meditující zavře oči a text si vizualizuje do té doby, než začne měnit barvy a postupně zmizí. Meditující nazře nicotu a vkročí do ní ke sjednocení s Bohem. Jeho ego (já) se rozpustí v nicotě a zůstane blaženost Boží, koupel v božském světle.
Poznámky:
[1] Srov. TIBEBE, Eshete – GIORGIS, Tadesse W. The Ethiopian Orthodox Church. In BONGMBA, Elias Kifon. The Routledge Handbook of African Theology. London, New York: Routledge, 2022, s. 265–278.
[2] Srov. HAVELKA, Ondřej. Křesťanství v Africe: tři fáze christianizace a specifika africké teologie a spirituality. Theologická revue, roč. 92, č. 3 (2022), s. 291–309.
[3] Srov. TESHALE, Tibebu. The Making of Modern Ethiopia: 1896-1974. Lawrenceville, NJ: Red Sea Press, 1995, s. 7–9.
[4] Srov. KAPLAN, Aryeh. Jewish Meditation. New York: Schocken, 1985, s. 50–55.
[5] Srov. ELMI, A. S. The Chewing of Khat in Somalia. Journal of Ethnopharmacology, roč. 8, č. 2 (1983), s. 163–176.
[6] Srov. SUDBRACK, Josef. Mystika. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1995, s. 89.
[7] Srov. kavana (JKI-J) – Religionistická encyklopedie.
[8] Srov. SMALLWOOD, Mary R. The Jews under Roman Rule. Studies in Judaism in Late Antiquity. Leiden: Brill, 1976, s. 120–122.
[9] Srov. HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025, s. 134–137.
[10 ]Srov. tamtéž.
[11] Srov. tamtéž.
[12] Srov. BESSERMAN, Perle. Kabala a židovská mystika. Filozofie a praxe mystické tradice judaismu. Praha: Pragma, 1997, s. 41.
[13] Srov. tamtéž, s 46.
[14] Srov. HAVELKA, Ondřej. Starý zákon pohledem cestovatele: Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty. Praha: Akbar, 2019, s. 56.
[15] Srov. tikun (JKI-J) – Religionistická encyklopedie.
[16] Srov. BESSERMAN, Perle. Kabala a židovská mystika. Filozofie a praxe mystické tradice judaismu. Praha: Pragma, 1997, s. 24.
[17] Srov. tamtéž, s. 48.
[18] Srov. tamtéž, s. 74.
[19] Srov. HIRSCHBERG, Haim Z. The Problem of the Judaized Berbers. Journal of African History, roč. 4, č. 3 (1963), s. 313–339.
[20] Srov. LEVINE, Donald N. Greater Ethiopia: The Evolution of a Multiethnic Society. Chicago: University of Chicago Press, 2014, s. 61–64.
[21] Srov. AKOU, Heather Marie. The Politics of Dress in Somali Culture. Bloomington: Indiana University Press, 2011, s. 20–23.
[22] Srov. BADER, Christian. Les Yibro Mages Somali: Les juifs oubliés de la corne de l’Afrique. Paris: Editions L’Harmattan, 2000, s. 129–144.
[23] Srov. tamtéž.
[24] Srov. BESSERMAN, Perle. Kabala a židovská mystika. Filozofie a praxe mystické tradice judaismu. Praha: Pragma, 1997, s. 24.
[25] Srov. PARFITT, Tudor. Black Jews in Africa and the Americas. London: Harvard University Press, 2013, s. 44–48.
[26] Srov. BRUDER, Edith. The Black Jews of Africa: History, Religion, Identity. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 143–148.
[27] Srov. Meet the Igbo, Nigeria’s Lost Jewish Tribe – The Forward.
[28] Srov. Nigeria – Kulanu.
[29] Srov. gilgul (JKI-J) – Religionistická encyklopedie.
[30] Srov. PARFITT, Tudor. The Lost Tribes of Israel: the History of a Myth. London: Phoenix Pub, 2002, s. 197–203.
[31] Srov. In remote Madagascar, a new community chooses to be Jewish – Jewish Telegraphic Agency.
Psali jsme v Dingiru:
Aleš Weiss, Nové židovské komunity globálního Jihu: „Ztracené izraelské kmeny“ a noví Židé, Dingir 26 (3), 2023.
Související příspěvky:
