Zpráva o ustanovení nového kaplana hasičů může na první pohled působit jako okrajová událost zajímavá především pro věřící. Mše svatá za hasiče, přítomnost biskupa a oznámení personální změny se běžně nedostanou do centra veřejné pozornosti. Tyto události ale někdy odhalují skutečnosti, které zůstávají v každodenním životě téměř neviditelné. Nejde ani tak o samotného kaplana, ale o otázku, co jeho působení vypovídá o české společnosti a vztahu k náboženství.
Česká republika bývá často označována za ateistickou a tento obraz se stal součástí kolektivního sebechápání natolik silně, že bývá přijímán téměř automaticky. Při pohledu na fungování některých státních institucí však začíná být situace podstatně složitější. Vedle hasičů působí kaplani v armádě, policii, vězeňské službě i zdravotnictví. Prapory bezpečnostních sborů bývají žehnány při církevních obřadech, nová technika dostává požehnání duchovních, významné události doprovázejí bohoslužby a veřejné připomínky padlých nebo zemřelých příslušníků sborů mají často náboženský rámec. Hasiči se hlásí ke svatému Floriánovi, vojáci ke svatému Václavovi a podobné symbolické vazby nacházíme i v dalších profesních skupinách.
Pokud bychom měli hledat organizace, které představují vrchol moderní racionality, pravděpodobně bychom ukázali právě na armádu, policii nebo hasičský záchranný sbor. Jejich fungování je založeno na odbornosti, technologiích, přesně definovaných postupech, standardizaci, krizovém řízení a systematickém výcviku. Jsou symbolem moderního státu, který řeší problémy prostřednictvím znalostí, organizace a technických prostředků.
Běžné představy o sekularizaci často vycházejí z předpokladu, že rozvoj vědy, techniky a racionality vede k postupnému ústupu náboženství. Případ bezpečnostních sborů však naznačuje něco jiného, modernizace automaticky nevede k vytlačení náboženství z veřejného prostoru. Sekularizační teorie často předpokládaly, že s růstem racionality bude význam náboženství klesat. Případ hasičů, vojáků nebo policistů však naznačuje opačný proces. Nejsilnější pozici náboženství neudržuje tam, kde racionalita selhala, ale tam, kde dosáhla svého maxima, v prostředí nejmodernějších institucí zůstávají otázky, na které žádná technologie neumí odpovědět.
Moderní stát disponuje rozsáhlým souborem metod, technologií a odborných postupů, existují ale situace, v nichž technická racionalita naráží na své vlastní hranice. Úmrtí nelze odstranit metodickým pokynem ani operačním postupem a otázky smyslu služby, viny, utrpení nebo lidské konečnosti nelze redukovat na technický problém.
Tento prostor tradičně obsazovalo náboženství ne proto, že by nabízelo efektivnější zásahové postupy než hasiči nebo lepší krizové řízení než stát, ale proto, že jeho role je jiná. Poskytuje symbolický rámec, skrze který lze interpretovat zkušenosti, jež přesahují možnosti čistě technického vysvětlení. Kaplan proto nemusí být chápán jako pozůstatek minulosti přežívající v moderním světě. Může být naopak jedním z důkazů, že ani nejmodernější instituce nejsou schopny fungovat výhradně na základě racionality, ale že potřebují symboly, rituály a sdílené významy.
Přítomnost náboženství ve státních institucích bývá často interpretována jako přítomnost spirituality obecně. Ve skutečnosti se však téměř vždy setkáváme s konkrétní tradicí. Křest nové hasičské techniky provádí křesťanský duchovní, bohoslužba za padlé hasiče je obvykle křesťanský obřad, ustanovený kaplan je spojen s některou z historických církví, patron hasičů je svatý Florián. Křesťanství v českém veřejném prostoru nevystupuje jako jedno náboženství mezi ostatními, v mnoha situacích funguje jako výchozí kulturní norma a samozřejmá součást veřejného života. Křesťanské symboly jsou natolik zakořeněné, že je mnoho lidí již nevnímá jako projevy konkrétního náboženství, ale přirozené, očekávatelné a normální.
Zatímco křesťanský rituál bývá vnímán jako samozřejmá součást tradice, jiné náboženské tradice by pravděpodobně byly chápány jako něco neobvyklého, možná dokonce problematického. Tuto skutečnost se nejlépe ukážeme představením alternativy. Stačí si představit, že by nový hasičský vůz slavnostně požehnal buddhistický lama nebo že by se předání praporu účastnil hinduistický duchovní. Taková událost by pravděpodobně vyvolala pozornost právě proto, že by narušila očekávání, co je v českém veřejném prostoru považováno za normální. Zde se otevírá jedna z nejzajímavějších charakteristik náboženství v současné České republice. Největší privilegia totiž často nejsou ta, která jsou otevřeně deklarována, ale ta, která se stala neviditelnými. Křesťanství nemusí své postavení ve veřejném prostoru neustále obhajovat právě proto, že je v mnoha situacích považováno za obecně platnou kulturní normu.
Případ hasičských kaplanů proto neukazuje návrat náboženství do veřejného prostoru, ale to, že z něj nikdy nezmizelo. Přetrvalo uvnitř institucí, které samy symbolizují moderní stát, racionalitu a profesionalizaci. Současně připomíná, že křesťanství si v českém veřejném prostoru zachovává zvláštní legitimitu, která bývá natolik samozřejmá, že si jí často ani nevšímáme.
Zajímavá otázka je, proč mají hasiči kaplana, zásadní otázka ale je, proč nás jeho přítomnost nepřekvapuje?
Hasičský kaplan je zajímavý sám o sobě. Ještě zajímavější je skutečnost, že jeho přítomnost ve státních institucích většina společnosti považuje za samozřejmou a právě samozřejmost bývá jedním z nejspolehlivějších ukazatelů kulturní dominance. To, co musí být neustále obhajováno, je obvykle slabé. To, co se nemusí obhajovat vůbec, bývá naopak natolik zakořeněné, že přestává být vidět.
Ilustrační foto: Hasičský záchranný sbor Olomouckého kraje z článku zde.
Psali jsme v Dingiru:
Petr Jan Vinš, Kaplani pro uprchlíky: Péče o uprchlíky – příklad Asistenčního centra pomoci Ukrajině, Dingir 28 (3), 2025, s. 104–105.
Související články:
Zajímavá úvaha, ale myslím, że vám trochu pokulhává. Co řízení letového provozu, epidemiologický monitoring nebo bankovnictví? Všechno to jsou velmi vysoce racionální a technické věci, ale nezdá se, že by měli nějak výraznou potřebu duchovní péče. Tady se váš předpoklad stropu racionality jako významného faktoru potřeby symbolismu nenaplňuje.
Vaše námitka vůči článku mi přijde zcela rozumná. Nejde o to nakolik je daná oblast racionální nebo standardizovaná, anebo dokonce státně institucionalizovaná. Myslím, že pro instituci kaplana je klíčové, že v každé ze zmíněných oblastí jde o očekávané ohrožení života zaměstnanců. Ve vámi zmíněných oblastech (zejména epidemiologie a letový provoz) samozřejmě “jde o život” taky, ale bezprostřední a předpokládané ohrožení životů zaměstnanců tam není.
Ta přímá expozice smrti mi v tom také přijde důležitá. Taky mi přijde, že se trochu míchá kde je pro koho ta duchovní péče zamýšlená. Spíš mi přijde, že ta potřeba vychází ze zacházení s hodnotou a důstojností lidského života. U některých vysoce technických oborů tak asi, pravda, může vznikat určitá humanitnî mezera a potřeba jejího vyplnění.