MARTINEK, Michael. Duchovní služba ve věznicích. Praha: Česká biblická společnost, 2022. ISBN 978-80-7545-122-4.
Na podzim roku 2022 vyšla publikace salesiána a vězeňského kaplana Michaela Martinka Duchovní služba ve věznicích. Kniha zaujme už titulní stranou, na které je vyobrazena antická socha ženy, poskládaná z rozbitých dílů a poslepovaná hmotou fialové barvy. Tmavě fialová barva dále v textu označuje také jednotlivé kapitoly i individuální příběhy odsouzených. Není to náhoda – fialová je barva vězení, používaná např. pro vozidla Vězeňské služby České republiky (VS ČR), ale třeba i pro Bibli určenou vězeňskému prostředí. Jde o jeden z nenápadných detailů, který prozrazuje hlubokou znalost tématu.
Formálně se kniha drží spíše učebnicového stylu; používá krátké a jasně formulované kapitoly, preferuje přehlednost, nabízí slovník pojmů. Celkovou grafiku a strukturování knihy považuji za velmi podařené. Chybí snad jen shrnující rámečky. Tento přístup k psaní je nejspíš podmíněn zamýšleným čtenářstvem: předpokládám, že by to měli být zaměstnanci VS ČR, především ale zájemci o duchovní službu ve věznicích. V tomto ohledu bude kniha podle mého názoru skvěle plnit svůj zamýšlený účel. Obzvlášť bych vyzdvihla používání skutečných příběhů, které jsou občas sice prezentovány poněkud zkratkovitě, ale fungují jako živoucí doplnění jinak popisného textu. Příběhy navíc ne vždy nabízejí uspokojivý „happyend“, čímž dodávají četbě realistický a autentický nádech. Jen na některých místech (např. s. 97, 116, 178) jsem se pozastavovala nad (z mého pohledu) nedostatečnou anonymizací pachatelů, když autor uvádí skutečná jména obětí nebo konkrétní detaily medializovaných trestných činů.
Za zvláště zajímavou ovšem považuji kapitolu, kde Martinek představuje odborné dělení typů kriminální činnosti a zároveň připojuje komentář týkající se vhodného přístupu ze strany duchovních. Na některých místech jsem se musela pozastavit nad určitou nedořečeností až zkratkovitostí, ať už se týkala nemožnosti nápravy „skutečných satanistů“ (s. 101) nebo specifik mužské a ženské kriminality (s. 156). Jak si například vyložit nejednoznačný výrok bez dalšího komentáře na s. 75, že na rozdíl od agresivních mužů „ženy využívají k dosažení téhož cíle [sociálně vyniknout] odlišné strategie, které zpravidla nejsou trestné“? V celé knize jde ale jen o několik slabších míst, kterým lze rozumět v kontextu snahy o slovní úspornost na úkor vysvětlování složitějších konceptů.
Za určitý limit knihy by se dal také považovat fakt, že duchovní službu chápe pouze a výhradně v křesťanském smyslu. Křesťanství je základní rámec, skrze nějž autor nahlíží vězeňství, jeho historii i téma rehabilitace odsouzených. Každá kapitola je také uvedena citací z Bible. V českém kontextu takové zaměření dává smysl – kaplany a dobrovolníky jsou u nás pouze zástupci křesťanských církví (pokud Náboženskou společnost Svědci Jehovovi v ČR zahrneme do křesťanství). Ve světovém kontextu jde však o dosti nepřesné vymezení, neboť vězeňskými kaplany mohou být i v nám blízkých evropských zemích muslimové, hinduisté či humanisté. Martinek se ale o opuštění českého prostředí či mezinárodní srovnání nijak nepokouší, o čemž svědčí i fakt, že čerpá výhradně z česky psané literatury. Je to do určité míry, vzhledem k záměru knihy, pochopitelný krok. Je pak ale překvapivé, že autor zcela opomíjí rozsáhlý výzkum náboženství v českých vězeních kolegů Jana Váně a Lukáše Dirgy.
Celkově publikaci ovšem považuji za velmi vydařenou. Artikuluje jasně vlastní záměry, argumentuje věcnými statistikami a vykazuje velkou míru znalosti prostředí, klientů i jejich potřeb. Jak jsem již naznačila, autor nenabízí úplně jednoduché ani naivní pohledy. Nezastírá například vlekoucí se ambivalentní vztah kaplanů s Mezinárodním vězeňským společenstvím, dokáže ale vyzdvihnout i jeho nesporné přínosy. Neprezentuje duchovní službu jako všespásnou cestu pro každého, ale otevřeně popisuje i její různá selhání a hranice. Snaží se uchopit její specifičnost spočívající v hluboce teologických konceptech, nevyhýbá se vyprávění o duchovní povaze zla. Odpovědnost vůči Bohu a konverze jsou zde silně vystupující témata, která nelze přehlédnout. Autor hovoří k cílovému čtenáři jazykem člověka s dlouhou zkušeností a silnou empatií. Nabízí ne-sociologický (a nezdráhám se říct, že veskrze lidský) pohled na možnosti a příležitosti duchovní služby v (českých) věznicích. V centru pozornosti zde stojí blízký pastorační vztah, jehož bude ve vězeňském prostředí ještě dlouho potřeba.
Náhledová fotografie: Titulní stránka knihy.
Související příspěvky:
