Lukáš Dirga – Jan Váně (eds.), Náboženství za mřížemi. Stále(é) i nestálé. Nakladatelství Lukáš a syn, 2023.
Kvalita vězeňství není častým tématem veřejné diskuse v Česku. Totéž platí o křesťanství a o církvích. Jestliže se přesto našla skupina odborníků, kteří několik let zkoumali náboženství za mřížemi a v této publikaci prezentují výsledky, je třeba to ocenit. Největší poděkování patří editorské dvojici Lukáši Dirgovi a Janu Váněmu ze Západočeské univerzity – sociologům, kteří se zvolenému tématu věnují dlouhodobě.
V tomto případě se rozhodli rozšířit úhel pohledu a pozvali ke spolupráci odborníky z oblasti historie, práva, sociální pedagogiky, etnologie, bezpečnostních studií a religionistiky. Tak vznikl sborník, který propojuje informace z dějin i ze současnosti, z domova i ze zahraničí, z teorie i z praxe, z perspektivy vězňů i těch, kdo jim nabízejí duchovní službu. Snad jediný oborový pohled, který mi v tomto souboru chybí, je pohled teologa.
Ondřej Hladík v úvodním historickém příspěvku připomíná známou skutečnost, u nás však často přehlíženou, že po mnoho staletí bylo právě náboženství hlavním motivačním prvkem ke změně života pro ty, kdo se dopustili trestných činů. Kontinuitu narušilo až čtyřicetileté období komunismu, kdy duchovní ztratili přístup do věznic, a pokud se v nich ocitli, tak na opačné straně mříží. Obnovení služby vězeňských kaplanů po roce 1989 bylo proto náročným procesem a jejich role dodnes není velkou částí vězeňského systému plně pochopena a přijata.
Na historickou kapitolu navazuje Kamil Nedvědický výkladem právního ukotvení vězeňské duchovní služby. Za nejcennější považuji jeho závěrečné „právní a obecně filozofické úvahy“, které vystihují skutečnost, jak ji vnímám i já z pozice vězeňského kaplana (možný konflikt kaplana z podřízenosti dvěma autoritám, bezpečnostní rizika apod.). Jediný názor, s nímž si dovolím polemizovat, je pohled na ekumenickou spolupráci, kterou autor považuje „tak trochu za řešení z nouze“. Lze v ní však také vidět programové rozhodnutí: křesťané působící v sekulárních institucích nechtějí být vnímáni primárně jako zástupci svých církví, ale jako ti, kdo přinášejí společný křesťanský étos.
Text Petry Zhřívalové a Terezy Raszkové o náboženských programech ve věznicích přináší zajímavé zjištění ze zahraničí, které u nás zatím nebylo verifikováno: náboženství snižuje sklony páchat trestnou činnost, a napomáhá tedy ke snižování kriminality. Další kapitoly jsou věnovány vězeňskému tetování s náboženskou tematikou (Martin Rychlík, Alena Lochmannová) a náboženské radikalizaci (Ondřej Kolář, Miroslav Mareš) – ta se v českých věznicích zatím projevuje minimálně, nicméně z celoevropského hlediska zůstává závažnou hrozbou a je třeba v tomto směru neztrácet ostražitost.
Za zásadní považuji poslední dvě kapitoly. Andrea Beláňová na základě kvalitativního výzkumu v devíti věznicích vystihuje pozici vězeňských kaplanů, kteří jsou sice součástí systému, ale zároveň zastupují svou církev. Ta je vysílá do věznic se zadáním, které je pro většinu vězeňského personálu málo srozumitelné. Lukáš Dirga a Jan Váně pak v závěrečné kapitole podrobují výzkumu samotné vězně, a to formou případové studie. V zásadě potvrzují zkušenosti kaplanů, že k nim často přicházejí i odsouzení, kteří nejsou vázáni na žádnou církev, a že velká část z nich má zájem změnit svůj život.
Vydání tohoto sborníku považuji za významný impuls k dalšímu výzkumu i k rozvoji vězeňské duchovní služby. Doporučuji ho ke studiu nejen odborníkům, ale také duchovním – kaplanům a dobrovolníkům ve věznicích, ostatním zaměstnancům věznic a všem, které toto téma zajímá.
Související články:
