První část článku, která se věnovala obecným informacím o oblasti a tamnímu islámu, je dostupná zde.
Křesťanství
Nesnadno řešitelnou otázkou je, zda se do oblasti Čadského jezera dostalo v průběhu prvního tisíciletí, dokonce snad již v jeho první polovině, křesťanství. Zde bojujeme s nedostatkem dokladů. Ovšem podobnou cestou, jakou přicestovali první muslimové ze severu Afriky, putovali již mnohem dříve berberští obchodníci, o nichž víme, že cestovali za obchodem v podstatě po celém území Sahary a měli obchodní styky s lidmi žijícími za jižním okrajem Sahary. Víme také, že mnozí Berbeři přijali v prvních staletích našeho letopočtu křesťanství.[1] K Čadskému jezeru se tedy zvěst o vzkříšeném Kristu dostat mohla. Zda tam ovšem měla již v této době své stoupence, nevíme. Muslimský cestovatel ibn Sa´íd (1214–1286) píše, že etnikum Berkami, žijící na východních březích Čadského jezera se dělí na křesťany, muslimy a vyznavače tradičních náboženství. Ibn Sa´íd hovoří o křesťanství myšlenkově napájeném z Núbie, kde tehdy křesťanství stále vládlo a odolávalo muslimským nátlakům. Žíla, kterou proudil obchod a s ním kultura a rozličné náboženské představy (v tomto případě zejména miafyzitské křesťanství) vedla vyschlým řečištěm Žlutého Nilu.[2]
Dnešní křesťanství u Čadského jezera je výslednicí druhé a třetí fáze christianizace Afriky. Většina jezerních křesťanů jsou katolíci římského ritu a baptisté. Další větší skupinu křesťanů hlásí také tamější letniční hnutí.[3] Určitým induktivním faktorem rozličných bohoslužeb je zde zpěv, tanec i bubnování a silně emotivní prožívání liturgie. Pro našince odkojeného mrazivě potemnělou atmosférou prázdných kostelů s knězem spektakulárně přimračujícím pravé obočí v konstantní výčitce farníkům za poloprázdnou pokladnu, je to velmi vítaný rozdíl. A že tam občas „bokáči haráci“ v kostele udělají rudou paseku to už je jiná píseň – píseň, která k této oblasti Afriky prostě a jednoduše (bohužel) patří. Darmo více… Kde už jsem to jen…?
Tradiční náboženství
Vyznavači tradičních náboženství jsou v oblasti Čadské pánve označováni původně fulbským slovem kirdi.[4] Z pera evropských cestovatelů a misionářů pochází zmínky o rozšíření jorubského náboženství, které je starobylým náboženským systémem Jorubů na území dnešní Nigérie a blízkého okolí, které také ovlivnilo beninský vodun a bylo jím též ovlivněno. Jorubové u Čadského jezera mají v každém rodinném příbytku malou svatyni, kde uctívají jak své předky, tak i vybraná božstva (či duchy) nazývaná oriša. Hausové – dnes převážně muslimští – dříve vyznávali tradiční náboženství bori, které učí, že v každé materiální věci na této zemi je vitální síla bori. Jak v jorubském náboženství, tak i v bori existují taneční obřady, při nichž do tanečníka vstupuje duch. Až do počátku 20. století se v poměrně hojném množství praktikovaly lidské oběti. Obětováni byli mladí muži, zejména pohlední, silní a zdraví, se kterými bylo před samotnou obětí speciálně zacházeno. Dostalo se jim nejlepších šatů, nejvybranějšího jídla a bylo jim dopřáno mít pohlavní styk s jakoukoli ženou podle jejich výběru. Před obětováním jim lidé předávali vzkazy pro zemřelé předky.[5]
Na začátku 20. století si německý badatel Leo Frobenius všiml u Čadského jezera kultu lebek u etnika Nandži. Lebka zemřelého byla pečlivě očištěna a nabarvena červenou barvou. Takto se uložila do nádoby dondžo a v ní umístila do rodinné skalní svatyně zvané jenko mimo vesnici. Cizinci svatyni nikdy nesměli spatřit. (S tímto pravidlem se lze ještě dnes setkat například u malijských Dogonů.) Před svatbou přivedli rodiče nevěstu k této svatyni a prosili zde o šťastné manželství a hojné potomstvo.[6]
V okolí Čadského jezera vždy kvetlo také léčitelství, ať již navázané na tradiční náboženství, nebo ve formě přírodního bylinkářství. V Čadské pánvi rostou rozličné druhy akácií (z čeledi Mimosaceae) jejichž lusky a odvary z kůry jsou tradičními léčiteli zhusta využívány. Podobně je využíván salámový strom (Kigelia africana).[7] Další posvátnou a v tradičním léčitelství široce využívanou rostlinou je liána Cissus quadrangularis. Slouží k léčbě i věštění, využívá se jako ochrana proti čarodějnictví a nejrůznějším formám zla. Rovněž zahání duše zavražděných lidí i zabitých zvířat a chrání děti při iniciačních rituálech a přechodových rituálech obřízky.[8] Dalším rozšířeným stromem je baobab prstnatý (Adansonia digitata), který se jak v beninském vodunu, tak v nigerijském jorubském náboženství i u Čadského jezera těší vlastnímu kultu. Mimořádně statné baobaby jsou obvykle chápány jako příbytky božstev, duchů nebo duší zemřelých předků.[9] Roste zde také kadidlovník (Boswelia dalzielii), který mnoho kultur a náboženství považuje za strom posvátný a dým jeho pálené pryskyřice, kůry i dřeva se používá k vyhánění zlých duchů, přivolávání božstev nebo očišťování objektů či míst.
Oblast Čadského jezera byla po dlouhá staletí zdrojem otroků. Sám král Říše Kánem bohatl z velké míry právě na tom, že prodával „své“ lidi v mimořádných počtech. Z tohoto obchodu tedy nelze vinit pouze cizince, byli do něj ve stejné míře zapojeni i sami kánemští. Později si však Arabové, kteří na svých vynikajících koních pořádali přímo hony na otroky (!), vybírali ženy a muže, kteří dosud nepřijali islám a vyznávali některé z tradičních náboženství. To se také pro mnohé stalo legitimní motivací k přijetí islámu. Člověk tak získal v očích muslimských nájezdníků mnohem vyšší lidskou důstojnost a často si tak zajistil bezpečí. Tito lidé, kteří přijali islám spíše formálně a navenek, vnitřně neopouštěli tradiční náboženství, a proto se rozšířila vícečetná náboženská identita, stejně jako různé formy synkretismu islámu a tradičních náboženství, které lze v oblasti sledovat dodnes.[10] Náboženská nadřazenost, rasismus a otrokářství je dobře známá píseň – píseň, která (nejen) k této oblasti Afriky prostě a jednoduše (bohužel) patří. Darmo…
Více v knihách:
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025 (kniha v přípravě, vychází v létě).
Poznámky:
[1]Srov. HAVELKA, Ondřej. Křesťanství v Africe: tři fáze christianizace a specifika africké teologie a spirituality. Theologická revue, roč. 92, č. 3 (2022), s. 291–309.
[2]Srov. HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024, s. 33–34.
[3]Srov. Chad – The World Factbook
[4]Srov. ČERNÝ, Viktor. Lidé od Čadského jezera. Praha: Academia, 2006, s. 127.
[5]Srov. tamtéž.
[6]Srov. tamtéž.
[7]Srov. tamtéž.
[8]Srov. tamtéž, s. 53.
[9]Srov. Posvátné baobaby: příbytky božstev a objekty kultického uctívání – Náboženský infoservis
[10]Srov. HAVELKA, Ondřej. Islám v Africe: Pevná tradice, výjimečné univerzity i synkretismy. Dingir, roč. 26, č. 1 (2023), s. 2–6.
Psali jsme v Dingiru:
téma 4/2015: Náboženství v současné Africe.
Související příspěvky:
