Náboženství na řece Niger: kult hada, západoafrický vodun, fascinující synkreze i temná strana 1/4

Vodunské pití země, islámská mystika vtělená do subsaharské kultury, stvořitelská dvojice Mawu–Lisa a jejich božská matka Nana Buluku, křesťanská společenství na misi proti Satanovi, jorubští zasvěcenci s temnou mocí, duchové, voduni či orišové, (teologicky kontroverzní) synkreze dobra a zla, hrozivě vyhlížející fetiše, zapovězená obětní místa, nulová pohostinnost k poutníkům, drtivé kulturní šoky a nejvyšší míra rizika – to je ve zkratce cesta podél toku řeky Niger v západní Africe. Je to cesta pro nejnáročnější cestovatele, a to hned v několika rovinách, nejintenzivněji ve fyzické a psychické, v nemalé míře také v duchovní a intelektuální.

Řeka Niger má neobvyklý tvar bumerangu, což dlouhá staletí mátlo cestovatele. Protíná a spojuje téměř celou subsaharskou západní Afriku.

Poříčí Nigeru vládne v náboženské oblasti většinově islám, fakticky se ovšem povětšinou jedná o synkrezi islámu a západoafrického vodunu (některými muslimy kritizovanou jako obcování s čarodějnictvím) v místně specifických podobách s různými důrazy a vlivy dalších kultů. Za touto synkrezí se o slovo hlásí vodun (terminologii a její zjednodušené užití pro účely článku dále vysvětlím), v současnosti sílící zejména v Beninu a některých oblastech Nigérie a Mali. Početně slabší, ovšem přesto silná množina věřících v oblasti řeky Nigeru potom vyznává formálně katolické křesťanství, fakticky však často synkrezi katolického křesťanství a vodunu, případně jiných „tradičních“ afrických náboženství či kultů. Co do počtu nejmenší skupina obyvatel poříčí Nigeru se potom hlásí k různým křesťanským církvím, nezřídka (nikoli ale vždy) přímo bojujícím proti synkrezím a vodunu samotnému, jakožto – z jejich pohledu – satanistickému kultu zla. Dále jsou tu přežívající lokálně-tradiční kulty v prakticky nepřehlédnutelné šíři a nezajímavý není ani fakt, že mnozí lidé praktikují zároveň dvě náboženství, např. islám a vodun, aniž by je významněji propojovali. Vedle toho je zde čarodějnictví, jedněmi nazírané jako součást tradičních náboženství, jinými naopak jako samostatný fenomén existující mimo ně. Už jen z výčtu hlavních náboženských proudů poříčí Nigeru je zjevné, že problematika (nesnadno uchopitelného) zla se bude do článku často vlamovat, a to se stupňující intenzitou. Tentokrát necílím jen na onu životadárnou rovinu mimořádného západoafrického veletoku, ale také – možná (vzhledem ke smyslu) zejména – na rovinu temnou.

 

Matoucí řeka „bez vlastních dějin“

Symbolika dvojčat opačného pohlaví je pro západoafrický vodun důležitá a na ochranných předmětech pro domácnosti často zobrazovaná.

Narozdíl od poříčí Nilu, Eufratu nebo Indu – jejichž fascinující náboženské historii jsme se společně věnovali v předešlých článcích – tady na Nigeru nemáme prakticky žádné lokální písemné prameny, které by nám poskytly průhled do hluboké minulosti. Totéž platí pro archeologická naleziště. Vzhledem k velikosti povodí by cestovatel odkojený Indem či Eufratem čekal mnohá naleziště z různých dějinných vrstev, ale na Nigeru je nenajde. Historie mlčí, ovšem o to hlasitěji k poutníkově srdci promlouvá přítomnost, ba co víc, v některých oblastech na jeho srdce přímo drásavě řve prostřednictvím obávaných čarodějů, děsivě se do něho vlamuje a řičí se zuřivou intenzitou na nečekaných vlnách reality. Temné mlčení dějin místy rozřezává ještě temnější řev současnosti a taky armády variorů hlasitě bojujících proti temné straně Nigeru i proti těm, které podle jejich soudu temnota objala chytře, se synkretickou lstivostí, takže zdánlivě stojí ve světle. Prolévání lidské krve k obětním účelům tady není pouhou ozvěnou dávné minulosti. Torza těl v řece a lidské hlavy dostupné na černém trhu nezřídka ukazují na dodnes praktikované čarodějnictví. Tento jev oblast poříčí Nigeru prostupuje od nepaměti a je třeba jej poctivě diferencovat v rámci západoafrického vodunu a mnoha dalších afrických náboženství a kultů, neboť to jednoduše není totéž, ale zároveň čarodějnictví uvnitř, případně na okraji, těchto náboženství reálně působí.

V poříčí Nigeru existuje více rozličných odpovědí na otázku po zlu, která je tam našincem často pokládána. Nejsou to odpovědi akademicky filozofické, jsou to vesměs odpovědi existenciálně náboženské, v reakci na zlo prožité, nikoli myšlené. Ty klíčové se v článku pokusím nazřít. Jak se ukáže, jsou to převážně naše otázky a velmi často (ne)paradoxně také naše odpovědi, někdy jen tlumočené africkými ústy.

Bambarové a Fulbové nasazují dětem ochranné náramky, na hlavě nechávají pramen vlasů a barví linky kolem očí proti uhranutí a silám zla. Mali.

Cesta podél Nigeru nebyla a nebude snadná. Fyzické vyčerpání tady často doprovází existenciální děs způsobený intenzivními náboženskými a kulturními šoky, kořeněný žlutou zimnicí, malárií nebo v horším případě ebolou. Tady se procházka po planetě zemi blíží nejnáročnější etapě. Nejeden poutník se odtud nevrátil, nejeden poutník se vrátil s podlomeným zdravím, nejeden poutník se vrátil s rozházenou psychikou; také jsou ale tací, kteří na duchovním bitevním poli poříčí Nigeru našli sebe sama, svou Cestu, svou Alfu a Omegu, své Delfy a Damašek. A nejeden poutník (se) našel po tvrdé ráně zlem, případně v něm. I temná strana Nigeru může být hledanou odpovědí.

 

Nejasná čerň v názvu řeky

Ženy a dívky nosí vodu do domácí vesnice v nádobách umístěných na hlavách často i několik kilometrů. Pohraničí Guinee a Mali.

Problematický je už samotný název řeky. Skutečnost, že se veletok nazývá v různých zemích a regionech, jimiž protéká, různě podle zdejších jazyků, je běžná i jinde, ovšem etnická a jazyková rozmanitost západní Afriky je tak pestrá, že by rozsah článku nestačil na pouhé vyjmenování názvů ve všech jazycích a jejich rozmanitých dialektech. Přesto lze vysledovat určitou spojnici napříč jazyky; lokální názvy totiž často v překladech znamenají: řeka, velká řeka, velká voda, řeka řek nebo proudící voda. Niger pravděpodobně nesouvisí s významem černý, ostatně ani jeho vody nejsou černé, ani významně tmavé, jde naopak o relativně čistou řeku bez většího množství úrodného sedimentu, který nese např. Nil. Ve vnitrozemské deltě v Mali je řeka hnědá. Hypotéza názvu odrážející „řeku černochů“ rovněž nemá mezi odborníky vážnějšího zastání.

I přes absenci místních pramenů řeka Niger tu a tam probleskla „světovou“ literaturou: Za prvního myslitele, který řeku Niger zahrnul do svého popisu tehdy známého světa je považován geograf a matematik Klaudios Ptolemaios (přibližně 100–170 n. l.), který žil v egyptské Alexandrii. Ptolemaios psal o řece Nigir, aniž by však věděl odkud a kam řeka plyne. Velmi dlouho se předpokládalo, že Niger je významný přítok Nilu a plyne napříč Afrikou při jižním okraji Sahary. Staré cestovatele mátl velmi neobvyklý tvar toku připomínající bumerang se zvláštní změnou směru poblíž Timbuktu. Za tento neobvyklý tvar toku snad může skutečnost, že jde původně o dvě řeky, které se po vyschnutí jezera poblíž Timbuktu změnou řečiště spojily v jeden veletok. Dalším matoucím elementem byla v jistém území blízká řeka Senegal, která se jevila jako totožná s Nigerem, ovšem s opačným tokem, což geografy mátlo ještě více. Povodí Nigeru bylo také vždy poměrně nebezpečnou oblastí, což platí stále.

 

Prameny Nigeru v moci guinejských čarodějů

Na řece Niger je živo zejména v den, kdy probíhá velký trh, což je obvykle jednou týdně, v různých místech v různé dny, ovšem pravidelně.

Niger je třetí nejdelší řekou Afriky (po Nilu a Kongu) pramenící v guinejských horách nepřesahujících výšku 1000 m n. m. na samých hranicích se Sierrou Leone poblíž maličké domorodé vesnice Farakoro. Oblasti vládne islám ve specifické subsaharské tváři, velmi často synkreticky srostlý s tzv. tradičními africkými náboženstvími, jimiž je povětšinou západoafrický vodun v rozličných podobách, důrazech a názvech. Na odlehlejším venkově, kde se právě nacházíme při prameni Nigeru, přežívá vodun často v nepřátelském postoji k rozpínajícímu se islámu. Abychom si uvědomili, kde stojíme, připomenu, že v roce 2013 v nedalekém městě proběhly velmi brutální nábožensko-etnicky motivované boje mezi muslimy na jedné straně a vyznavači vodunu spolu s vyznavači synkreze vodunu a křesťanství na straně druhé. Výsledkem bylo více než pět desítek mrtvých, zabitých zvláště brutálním způsobem mačetami nebo zaživa upálených. Menší náboženské potyčky jsou zde časté. To může být první nesmělá implicitní odpověď běžného západoafrického života na existenci či neexistenci zla v náboženské oblasti.

Vodunská socha. Mali.

Poslední dobou se také stále častěji hovoří o dřívějším nevyslovovaném tabu, totiž o rituálním vraždění lidí zdejšími čaroději s cílem získat zejména hlavu a genitálie, někdy také končetiny oběti, za účelem vykonání mocného rituálu pro zajištění dobrého obchodu, většího stavebního projektu, politického úspěchu apod. Rituální vraždění se týká také těch dětí, o kterých se věří, že se narodily se zlým duchem, což se pozná podle nemoci rodičů po narození dítěte, sérii nešťastných událostí v rodině nebo když první zuby rostou z horního patra atd. Stále také existuje rituální pohřbívání dítěte zaživa do základů velké, nově stavěné budovy, např. moderního obchodního centra, za účelem zdaru projektu. Uvádí se, že v jedné západoafrické zemi je těchto rituálních vražd provedeno kolem deseti ročně, ale sami zdejší vyšetřovatelé přiznávají, že skutečný počet obětí nedokážou odhadovat. Pohřešovaných, nikdy nenalezených, lidí jsou násobky a úmrtí dětí na venkově se běžně neevidují. Torza těl jsou obvykle nalezena v řece, neboť z rituálních důvodů má být řeka nejvhodnějším místem pro takový čin. Voda odnáší nejen krev a smývá stopy, ale zároveň má smývat i hřích.

U hříchu se na moment zastavím. Je zajímavé, že i sami čarodějové vykonávající rituální vraždy, chápou zabití člověka pro účely oběti božstvu jako hřích, který je nutné smýt a to přesto, že ono zabití je společensky chápáno jako nezbytné pro ochranu společnosti, a dokonce správné pro usmíření božstva. Je-li hřích chápán jako vědomé konání zla (ať už jakkoli motivovaného), lze se připojit k širšímu konsenzu nazírání západoafrických čarodějů jako činitelů zla (v pravém slova smyslu zločinců); činitelů na jedné straně veřejně ostrakizovaných, na straně druhé široce tolerovaných, obávaných, a dokonce považovaných za společensky potřebné v mezních situacích. Akt rituální vraždy je často nahlížen jako společensky žádoucí, nábožensky správný, zároveň zlý, hříšný, nezákonný, ale ve svém celku tolerovaný a v zásadě nezpochybnitelný, hluboce zakořeněný v tradici. Nutno doplnit, že hřích, tak jak mu v našem kulturně-náboženském prostředí rozumíme, je myšlenkový konstrukt pramenící v poříčí Eufratu, Evropou z biblické tradice převzatý a Evropou k Nigeru importovaný. Hřích se v poříčí Nigeru zabydlel, ale byl tam před příchodem hlasatelů vzkříšeného Krista? Patrně ano, jistě však jinak chápaný.

Muslimské ženy na malijském venkově pracují tradičně polonahé – jinde v islámském zeměpásu nepředstavitelné. Tyto Bambarky praktikují synkrezi islámu a západoafrického vodunu, tzv. západosahelský kult.

Niger je tak napájen nejen svým pramenem, ale také rituálně prolévanou lidskou krví. V některých oblastech poříčí Nigeru se v posledních letech rozmáhá také reakce na tuto násilnou náboženskou tradici, totiž hon na čaroděje, kterému však za oběť padá vedle čarodějů i mnoho nevinných lidí, a který někdy pouze maskuje zcela jinak motivovanou mezináboženskou nesnášenlivost, která je zde často tváří mezináboženského dialogu.

Lze jednoduše označit zabití člověka z náboženského důvodu (např. při přesvědčení ve vtělení zlého ducha nebo jednoznačnou identifikaci nebezpečného zločinného čaroděje) za zlo? Podle mého soudu to není tak jednoduché. Snadno se můžeme shodnout na tom, že je to jednání nezákonné (existuje-li v oblasti takový pozitivní zákon), ale z náboženského a nábožensky-etického hlediska už můžeme dostat více protikladných odpovědí. To je ostatně také důvod, proč nezákonné automaticky neznamená společensky nežádoucí a proč se tyto věci v Africe stále dějí. Do hry ale vstupuje faktor odměny: čarodějové mnohdy, ne-li vždycky, zabíjí za vysoké částky; motivace potom není ryze náboženská, ale mnohem spíše obchodní, respektive obchodně-kriminální. Pokud je potom identifikován společensky nesmírně nebezpečný nájemný zabiják (falešně se zaštiťující náboženstvím), kterého vymahači zákona nechávají být z důvodu obav o život svůj a svých blízkých, jedná se v případě jeho zabití o zlo? Lze zlo relativizovat společenskou rovnováhou? Existuje vůbec zlo jako takové? Nevztažené, vyvázané, zlo o sobě?

Na březích Nigeru v Mali.

Cestování podél Nigeru není jednoduché, bezpečnostní situace pro poutníka je konstantně nestabilní a k tomu vysoká míra HIV pozitivních, častý výskyt eboly a malárie, vysoká míra kriminality a násilí i mnoho dalších nástrah. Dále ale bude hůře, jsme u pramene a dobrodružství teprve začíná. Voda Nigeru je tady u pramene ještě relativně čistá; dál po směru toku se ale koupat v řece zdravotně rozhodně nevyplácí a pít vodu z Nigeru už vůbec ne. Nejčastější nástraha, která číhá ve vodě, je bilharzióza způsobující značně nepříjemnou chorobu. Tam, kde je voda Nigeru stojatá, není dobré se ani brodit, i kdyby voda sahala jen po kolena.

Obecně je západní Afrika – navzdory své nesporné ekonomické chudobě a vysoké míře negramotnosti obyvatel – mimořádně bohatá na množství rozličných etnik, unikátních – a často také mizejících – jazyků a jedinečných kulturně-náboženských tradic. V oblasti pramene Nigeru se ovšem přeci jen materiální bohatství ukrývá, jsou to rozsáhlá naleziště diamantů poměrně vysoké kvality. Bohužel, jak už to v Africe bývá, bohatství se drancuje bez většího pozitivního vlivu na místní obyvatele a po těžbě zůstávají kdysi pěkné hory rozkopané, obrácené vzhůru nohama, zplundrované. Diamanty se blyští na krásných náhrdelnících na jiných kontinentech, zatímco oblast pramene Nigeru zůstává oblastí chudoby a negramotnosti s rozhrabanou zemí.

 

Všechny fotografie: Ondřej Havelka.

 

Psali jsme v Dingiru:

téma 4/2015: Náboženství v současné Africe

 

 

 

 

Související příspěvky:

Náboženství na řece Niger – kult hada, západoafrický vodun, fascinující synkreze i temná strana 2/4

Djenné: pohádková tvář islámu i unikátní synkreze se západoafrickým vodunem

 

Sdílet:
Subscribe
Upozornit na
guest

5 Komentáře
Nejnovější
Nejstarší Dle hlasů
Inline Feedbacks
View all comments
jiva
jiva
13. 7. 2021 12:19

Pokud autor považuje hřích za myšlenkový konstrukt a neví, že zlo je nepřítomnost dobra, tak je mu všechno to cestování nanic, protože ho nevede k poznání.

Bohužel, jak už to v Africe bývá, bohatství se drancuje bez většího pozitivního vlivu na místní obyvatele

To známe z mnoha míst světa, i odsud z ČR. Nadnárodní korporace mají místní vlády v kapse, kolonizace pokračuje.

autor
autor
Reply to  jiva
13. 7. 2021 14:33

Děkuji. Můžete nás tedy poučit: co je dobro, jehož nepřítomnost je podle Vašeho poznání zlo?

jiva
jiva
Reply to  autor
14. 7. 2021 11:35

Lao’c (podle české wiki v hesle Dobro) říká:

Nejvyšší dobrota je jako voda.
Užitek vody je v tom, že prospívá mnohým, ale sama neškodí.
Uspokojuje se s místy, kterými lidé pohrdají.
Proto je blízká Tau.
Dobrota se při bytí projevuje v místě, při myšlení v hloubce, při dávání v lásce, při hovoru v pravdě, při vládnutí v pořádku, při působení ve způsobilosti, při konání v pravém čase.
Kdo se nepovyšuje, zůstává bez úhony.

Bílá paní ve stejnojmenném českém filmu prohlásila, že “koná dobro” – mj. stavbou vodovodu.

Když tuto otázku položíte v Indii, dostanete odpověď, že dobro je dharma, obecný zákon či řád vesmíru.

Podle abrahamovských tradic je dobro dané následováním např. Desatera.

autor
autor
Reply to  jiva
14. 7. 2021 12:26

Krásné myšlenky, velmi Vám za ně děkuji. V této sérii se zabývám některými pojetími zla na řece Niger a tam – přiznejme si – Lao-c´příliš velký impakt nemá. Otázka dobra a její pojetí na východě byla položena v mé předchozí sérii “Náboženství na řece Indus”. Odpovědi abrahamovských myšlenkových linií na zlo budou obsaženy v následujících epizodách, zejména ve třetí a čtvrté, proto je zde nyní nebudu rozvíjet, abych nepředbíhal. Děkuji za zpětnou vazbu, věřím, že série ve svém celku některé odpovědi přinese, přestože zlo bezpochyby zůstane zahaleno jistou dávkou mystéria. Přeji Vám krásný den

jiva
jiva
Reply to  autor
14. 7. 2021 18:31

Místní pojetí dobra a zla je zajímavé téma. Mystérium zla dost poodhalují indické texty. Jinak doporučuji text Izaiáš 45:7, který zodpovídá častou otázku o původu zla. Přání opětuji.