Zuzana Fialová (*1968) je zaměstnáním masérka. Mezi její koníčky patří jezdectví a péče o zvířata. Aleš Fiala (*1971) pracuje jako řidič nákladní dopravy a zajímá se o motoristiku. Tadeáš Kocman (*1997) je synem Zuzany a nevlastním synem Aleše. Momentálně se rekvalifikuje na truhláře, je velkým fanouškem historických rekonstrukcí (reenactmentu), věnuje se šermu, lukostřelbě a hudbě.
Zuzana, Aleš a Tadeáš žili společně s dalšími členy rodiny v malé vesničce Bykáň u Kutné Hory v letech 1992 až 2015. Na pozemku, o kterém se dochovaly první písemné zmínky z první poloviny 13. století, a který dodnes patří katolické církvi, měla rodina zažít řadu podivných a nevysvětlitelných událostí. Součástí pozemku je stará fara, ve které rodina žila, hřbitov, stáje, sady, zvonice a také barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Ten byl postaven roku 1720 na místě původní gotické stavby z poloviny 14. století, kterou zde nechali postavit kutnohorští cisterciáci, avšak byla pravděpodobně zničena během husitských válek. O své zážitky se nyní rozhodli podělit v rozhovoru pro Náboženský infoservis.
Můžeme začít obdobím, kdy jste se na Bykáň přestěhovali. Dělo se zde již od počátku něco, co vám připadalo zvláštní?
Zuzana: Tehdy jsme hledali společné bydlení pro dvě rodiny a fary byly po revoluci v 90. letech prázdné. Bykáň jsme tak získali do pronájmu v květnu, a to díky doporučení pana faráře, který na Bykáni ještě za doby komunismu působil „za trest“. Když jsme tam bydleli, tak jednou za čtrnáct dní stále sloužil mše v tamním kostele. Od začátku to byly spíše nenápadné věci a asi tak po dvou měsících začal pravidelně každý den ve čtyři hodiny zvonit zvonek. Úplně sám od sebe. Nikdy tam ale nikdo nebyl a mně to začalo lézt na nervy. A tak jsem se to po několika dnech rozhodla spravit kladivem a zvonek jsem rozmlátila, abych to už nemusela poslouchat. Ten zvonek totiž nešel vypnout a někdy zvonil třeba i půl hodiny. No a od té doby se to stupňovalo. Viděli jsme, jak dětský nočník jezdí sám po dlaždičkách nebo se sám splachoval záchod. Měli jsme tehdy ještě pevnou linku s ciferníkem, na kterém se sama vytáčela čísla. Když jsme někde zhasli, opět se rozsvítilo a takhle jsme se tam s „něčím“ furt střídali.
Měli podobné zkušenosti všichni, kteří na faře bydleli?
Zuzana: Ano, všem se stalo něco zvláštního. Dospělým i dětem. Máme třeba historku s horkým čajem. Naše dcera si tehdy pozvala kamarádku, se kterou si udělaly půl litru čaje a pak se šly k ní do pokojíčku dívat na film. Ten její pokoj měl okno ke hřbitovu a ke kostelu, kde se toho dělo nejvíce. Seděly na zemi a když za chvilku šáhly po hrnku, aby se napily, tak byl hrnek úplně prázdný. Holky pak chytly hysterický záchvat, hodně se bály a kamarádka naší dcery u nás už nikdy nezůstala přes noc.
Tadeáš: Mladší sestra, byla tehdy hodně malá, tak jednou seděla u jednoho z dětských pokojíčků a zeptala se mě: „Kdo je ten pán?“ protože někoho viděla stát v koutě.
Aleš: Já jsem se jednou naštval, protože se furt otevíraly dveře směrem ke kostelu. Často se dělo, že jsem je zavřel a sotva jsem došel na konec chodby, kde byly dveře do našeho bytu, zase se otevřely. Žádný vítr přitom nebyl, dělo se to často. Jednou takhle v noci, venku už byla úplná tma, opět odcházím od těch dveří, které jsem zavřel a sotva vezmu za kliku od bytu, zase se otevřely. No tak jsem se už naštval, vzal si flašku a panáka a pozval ho, ať si se mnou jednoho dá.
Kde se toho podle vás dělo nejvíce? Bylo na faře nějaké „epicentrum“ podivných událostí?
Zuzana: Nejvíce se toho dělo právě ve zmíněném pokoji dcery. Kostel, na který se můžete dívat z okna toho pokoje, je v zatáčce, a právě v té zatáčce se před mnoha lety zabil spolužák našeho syna. Jeho táta je místní zemědělec, dovážel nám seno pro koně, znali jsme se. Jeho syn si zrovna udělal řidičák a krátce na to se v té zatáčce vyboural a zemřel. Po nějakém čase se pak do toho okýnka chodil dívat a dcera kvůli tomu pak měla furt zatažené záclony.
Tadeáš: Mně tam třeba někdo šeptal do ucha moje jméno, a to se dělo více lidem. Nejčastěji nás někdo oslovoval před spaním.
Zuzana: Úplně nejhorší to ale bylo v sále, který byl nad naším bytem. Ten byl zamčený, protože tam církev měla uschovaný veškerý nábytek a další věci. Klíč od toho sálu měl jen farář. Často jsme slyšeli, že tam někdo chodí nebo se hýbou věci. Dlouho jsme si ale mysleli, že to jen slyšíme druhou rodinu [rodina bratra Zuzany] v bytě nad námi. Jednou ale byli pryč a až tehdy nám došlo, že ty kroky, co slyšíme, nejsou z druhého bytu, ale z toho sálu, který je hned vedle. Pak se ten sál vyklidil a synové mého bratra si tam udělali pokoj, jenže se tam nedalo vydržet. Člověk se tam cítil hrozně nepříjemně. Synovec dokonce každou noc zvracel, a nakonec z toho pokoje musel pryč. Kromě toho nám to ale nedělalo nic špatného, jenom to o sobě dávalo vědět, ale neubližovalo nám to.
Co zbytek pozemku? Dělo se něco podobného i na hřbitově, v kostele nebo ve zvonici?
Zuzana: Často se také otevíraly dveře od kostela, které jsme tak furt museli zavírat. Ve zvonici zase byly často dokořán okenice a dlouho jsme nevěděli proč. Zevnitř byly přitom zavřený na petlici a klíče od té zvonice, která byla pořád zamčená, měl jen pan farář. Ten tam chodil zvonit jenom když někdo umřel a my jsme tam nikdy nechodili. Někdy jsme v těch otevřených oknech viděli i nějakou postavu. Až když jsme se odstěhovali, tak jsme zjistili, že se tam kdysi dávno oběsil řezbář, který vyřezával betlém pro malešovský kostel. Občas jsme na pozemku našli i kosti, protože nejen na hřbitově, ale i mimo něj, hlavně podél zdi kostela, bylo údajně pohřbeno hodně husitů ještě z doby bitvy u Malešova. Člověk chtěl vytrhnout kopřivu a s kořenem vytrhl i kost. Jednou jsme potřebovali opravit nájezd ke hřbitovu a sotva pár centimetrů pod hlínou našel syn lebku. Na radu faráře jsme to uložili zpátky, zakopali a dál se to neřešilo.
Aleš: Na tom hřbitově to bylo přitom ve dne úplně v pohodě, ale v noci to tam bylo fakt nepříjemný. Po západu Slunce jsme tam nechodili. To člověka úplně mrazilo v zádech a měl pocit, že prochází davem lidí.
Zabývali jste se někdy historií místa? Znáte nějaké lokální pověsti nebo příběhy, které se o Bykáni vypráví? Věděli jste, že se tam děje něco zvláštního, než jste se přistěhovali?
Zuzana: Spíše co se k nám tak doneslo, na co jsme narazili. Jsou zde například pověsti o tajných chodbách, podobně jako v Kutné Hoře. Jedna z chodeb má údajně vést na Bykáneč a jiná dokonce až do Kutné Hory. Dnes je to ale stejně všechno zasypané nebo zazděné. Zazděný průchody „kamsi“ jsme našli i ve sklepě. O tom, že tam „straší“ jsme předtím vůbec nevěděli. Jednou se nás pan farář, který nám ten pronájem domluvil, ptal, jak se nám tam líbí, načež nám řekl, že když tam ještě žil sám, tak se tam hrozně bál. Hlavně v noci. Nás ale bylo hodně, a tak jsme se nikdy tolik nebáli. Žili jsme tam takhle mnoho let. Po nás tam šla ale mladá rodina a asi za tři měsíce se odstěhovali. Od té doby tam nikdo nebydlí. Akorát dole je pořád stáj a nějaké kanceláře. Ve zbytku budovy nikdo nežije.
Obrátili jste se někdy na někoho s prosbou o pomoc nebo o radu?
Zuzana: Po čase jsme nechali celý prostor vysvětit a chvíli byl klid. Pak jsme ale rekonstruovali a já si říkala, že bychom to měli po té rekonstrukci nechat vysvětit znovu. Pro jistotu. To jsme ale neudělali a začalo se to opět stupňovat. Jednou pak za námi přišla známá, která se zabývala podobnými věcmi. Když k nám přišla, zastavila se v jedněch dveřích na chodbě a řekla, že dál nepůjde, protože tam pod podlahou leží mrtvola. Uplynulo pár měsíců a navštívil nás další senzibil, také známý. Zcela nezávisle přišel na to stejné místo a řekl: „tady leží člověk, šlapete po člověku“.
Aleš: No já jsem mu pak už řekl, ať to neřeší, že je pod dlažbou, takže šlapeme po dlažbě. Co s tím jiného. Taky říkal, že by tam rozhodně nebydlel, ale mně tam i s tím vším vždycky přišlo pěkně.
Zuzana: Ve sklepě pak mají být údajně zazdění nějací lidé. Ten sklep jsme ani nepoužívali a nikdo tam stejně nechtěl chodit. Jenom na silvestra, potom, co jsme něco vypili, tak byla hromadná stezka odvahy do sklepa.
Jak moc ovlivnily tyhle zkušenosti váš pohled na svět?
Zuzana: Mě ani ne, já jsem vždycky věřila, že je něco mezi nebem a zemí, ale na Aleše to zapůsobilo, on byl velký materialista.
Aleš: To jsem pořád! Dřív bych si ale hlavně myslel, že se jen někdo hodně ožral a vypráví opilecké bludy.
Tadeáš: No já od té doby nemám problém věřit nadpřirozeným věcem, ostatně jsem se s podobnými příhodami setkal i jinde než na Bykáni. Ale o tom někdy jindy.
Kromě senzibilů jste hledali pomoc i u církve. Proč zrovna tady a jak si vysvětlujete, že se to po vysvěcení od faráře zlepšilo?
Zuzana: To vysvěcení pomohlo, což je zvláštní. Asi tím, že je to myšleno pozitivně. Je jedno, že to je katolická církev a nějaký farář. Jeden náš známý měl knížku o parapsychologii od Břetislava Kafky a byl tomuhle hodně otevřený. Bavili jsme se třeba o tom, jak se může stát, že nějaký svatý obraz působí na lidi negativně. Já věřím tomu, že ta věc nebo to místo vyzařují to, co do toho někdo vložil. 
To, čím je ten předmět nabitý a vyzařuje to ven. U těch farářů to může být podobné. Když je to dobrý člověk, tak to vysvěcení může pomoci, když je to špatný člověk, tak to naopak může ublížit. Ve všech náboženstvích jsou nějací lidé, kteří vyhánějí zlé duchy a je úplně jedno, jestli je to druid, šaman nebo kněz. Vždy je to o tom člověku. Každé náboženství si tak nese mnoho zla, a mnoho zla tak může být spojeno i s nějakými bohy, v jejichž jménu proti sobě lidé bojovali. Stejně tak si ale nesou i dobro. Napáchalo se mnoho zla i dobra, a to vždy rukama lidí, a na tom záleží. Ne na tom, jestli je člověk věřící nebo nevěřící.
Psali jsme v Dingiru:
téma Parapsychologie, psychotronika a paranormální jevy, Dingir 27 (4), 2024.
Související články:
