Mendělejev, Bechtěrev, Durov a Vasiljev: ruská a sovětská parapsychologie

V iVysílání České televize je možné shlédnout osmidílný seriál „To se vysvětlí, soudruzi“ (zde). Série článků si klade za cíl přiblížit osobnosti, výzkumy a pokusy v oblasti parapsychologického zkoumání, které (nejen) v Československu skutečně probíhalo. Úvodní text podal zprávu o existenci a zaměření dvou výzkumných pracovišť pod vedením Františka Kahudy a Zdeňka Rejdáka v 80. letech, jimiž se seriál do jisté míry inspiroval. Tento, v pořadí již třetí text, dává nahlédnout do základů parapsychologických výzkumů v Rusku.

Jakkoli podléhaly výzkumy paranormálních jevů v Sovětském svazu v souvislosti s železnou oponou a obav ze špionáže přísnému utajení, dnes jsou již mnohé z archivů zveřejněné. „Povšechnou a informativní“ kapitolu, z níž budeme dále vycházet, jim ve své knize „Vědecký úvod do parapsychologie“[1] věnoval česko-americký parapsycholog prof. RNDr. Milan Rýzl (1928–2011). Jak ale sám autor podotýká, odtajnění samotné nestačí. Byl by zapotřebí početný tým odborníků, který by archivy uspořádal a přeložil, a mnoho let práce, aby bylo možné sovětské výzkumy podrobněji zadokumentovat a popsat. My se zde musíme omezit ještě více, ale doufáme, že text může posloužit přinejmenším jako inspirace a nasměrování dalšího zájmu čtenářů.

Mimosmyslové vnímání bylo v Rusku, stejně jako jinde ve světě, tématem napříč staletími. Osoby, o nichž se tvrdilo, že mají zvláštní schopnosti jako je jasnovidnost či telepatie, byly vždy ve společnostech předmětem úžasu a zájmu (ačkoli to pro ně nezřídka končilo zle). Za počátky skutečného ruského zkoumání paranormálních jevů ve vědeckém balení by bylo patrně možné označit rok 1875, kdy při Fyzikální společnosti při Petrohradské univerzitě vznikla zvláštní komise „pro studium spiritistických fenoménů v čele s Dmitrijem Ivanovičem Mendělejevem. Podle jeho projektu byl vyroben speciální manometrický stůl, který při seanci spiritistů zachycoval jakýkoliv tlak na něj.“[2]

O deset let později (1885) pak vznikla také první experimentálně-psychologická laboratoř v Rusku. Založil ji neurofyziolog a psychiatr Vladimír Michajlovič Bechtěrev[3] (1857–1927), který inicioval rovněž Psychoneurologický institut komplexního studia člověka[4] (1907) a Výzkumný ústav mozkové činnosti a lidské psychické činnosti („mozkový ústav“, 1918). Na lidech i zvířatech zde byla testovány různé podoby přenosu myšlenek a mimosmyslového vnímání – telepatie, sugesce apod. Bechtěrev vedl při „Mozkovém ústavu“ ještě zvláštní „Experimentální komisi“ zabývající se hypnologií a biofyzikou. Když však v roce 1927 Bechtěrev za dosud nevyjasněných okolností zemřel poté, co Josifu Stalinovi diagnostikoval paranoiu, skončila tím také činnost jeho komise.

Nesmírně zajímavou osobností ruského výzkumu telepatie v prvních letech sovětské éry byl nepochybně Vladimir Leonidovič Durov (1863–1934). [5] Cirkusový umělec – krotitel a artista – a spisovatel se proslavil cvičením psů k vykonávání telepatických příkazů. V roce 1921 bylo v Zoopsychologické laboratoři V. L. Durova na psech provedeno 1278 experimentů myšlenkové sugesce (696 úspěšných a 582 neúspěšných). Inspiroval se v dílech Ivana Michajloviče Sečenova a Ivana Petroviče Pavlova o podmíněných reflexech a úspěšné experimentální pokusy u psů odměňoval potravou. Za základ telepatického spojení však považoval vytvoření silné emocionální vazby (hluboké lásky) mezi zvířetem a člověkem.[6] Uchopil hlavu psa do svých rukou a bez hnutí mu dlouho pohlížel do očí, poté psovi předal telepatické příkazy – ne jako formulované příkazy, ale jako živou pohybovou nebo vizuální představu požadované akce.[7]

Některé úkoly byly skutečně složité. Pes měl například vyhledat neznámý předmět v neznámé místnosti, někdy i mimo běžný dohled zvířete, také možnost pachové kontaminace předmětu Durovem musela být vyloučena. Pes měl například ve vedlejší místnosti vyhledat telefonní seznam, který ležel na jednom ze stolů pod hromadou dalších knih a jiných předmětů. Jindy se testovala přesnost posloupnosti telepaticky přenesených úkolů. Byl to obvykle Durov, kdo psům přenášel úkoly, ale v jeho nepřítomnosti se experimentátory stávaly i jiné osoby.

Po Durovově smrti v roce 1934 ve výcviku psů pro tyto účely skončil, ale zájem o mimosmyslové schopnosti zvířat nikoli. Na rozdíl od Durovovy práce měla další testování do lásky ke zvířatům zřejmě daleko. Rýzl uvádí příklad charkovského Zooveterinárního ústavu, kde byl v roce 1942 prováděn pokus „s fenkou, která byla přivykána tomu, že její štěňata jsou jí čas od času odebírána. Když začala přijímat tento postup bez protestů, štěňata byla přenesena do vzdálené místnosti, kde jim byla záměrně působena bolest. V tu chvíli matka začala pociťovat nepokoj, rozštěkala se a obrátila svou hlavu směrem k místnosti, v níž se nalézala její štěňata.“[8]

V oblasti výzkumu telepatie činěného na lidech, jsou patrné dva proudy, které také (jako mnoho dalšího v oblasti sovětské vědy) souvisí s ideologickým pozadím. Jde o vysvětlení podstaty telepatie jakožto jevu souvisejícího s elektromagnetismem.

Experimenty se zaměřovaly na tzv. mentální sugesci, tedy přenos pohybových impulsů (příjemce měl vykonat nějaký pohyb, upadnout vzad apod.). Daly vzniknout přístroji na automatické grafické zaznamenávání průběhu testování. Jeho autorem byl L. L. Vasiljev. V různých obměnách se využívalo tlaku testovaného na balónek. Tento tlak byl pak pomocí hadičky přenášen na registrační část přístroje a zaznamenáván – tlak způsoboval úměrné výkyvy mechanické tužky, která jinak zanechávala rovnou stopu.

Využití pak přístroj našel také ve Vasiljevových pokusech se standardní i telepatickou hypnózou. Od roku 1932 je Vasiljev prováděl na třech citlivých pokusných ženách. Z počátku je hypnotizoval obvyklým způsobem přímo, později na dálku. Nešlo však o to, že by je zhypnotizoval vzdáleně bez jejich vědomí a mohl je tak ovládat – ženy o pokusu vždy předem věděly a byly na něj připraveny. Vasiljevovy pokusy probíhaly údajně úspěšně dokonce i na velké vzdálenosti (například více než 1500 km mezi Leningradem a Sevastopolem). Dál šlo o to, jak telepatii vysvětlit.

Ve světě i v Rusku se vědci pokoušeli vysvětlit telepatii v analogii s radiovou komunikací a chápali ji jako přenos elektromagnetických signálů. „Zastánci této teorie si vše představovali následovně: Elektrerické procesy v mozku prostě vysílají elektromagnetické signály, které může zachytit jiný mozek. Mozek vysílající signál funguje jako radiový vysílač, model percipienta potom jako radiový přijímač,“ píše Rýdl.[9] Dodává však, že proti této hypotéze existovala řada námitek: mimořádná slabost elektrických procesů v mozku, problém kódování vysílané informace, problém zachycení a dekódování správné zprávy apod.

Vasiljev proto nechal pro hypnotizéra zbudovat kabinu ze silných olověných desek, drážky spojující jednotlivé díly pak byly naplněné rtutí, aby bylo odstínění maximální. Vzhledem k tomu, že i tak podle testu k telepatickému přenosu došlo stejně jako kdykoli dříve, považoval Vasiljev „elektromagnetickou hypotézu“ za vyvrácenou. „Přesto (…) další výzkum v Sovětském svazu z politických důvodů a vlivem dominující materialistické filosofie se usměrnil ve snahu přece nějak dokázat elektromagnetický charakter ESP[10].“[11]

V roce 1938 byly další experimenty s telepatií zakázány, na začátku roku 1939 byla úplně zastavena činnost Vasiljevovy Laboratoře biofyziky. Telepatie se poté dlouho oficiálně nepřipouštěla. Zájem o Vasiljevovu práci se obnovil až na konci 50. a úplném začátku 60. let 20. století, kdy mu bylo umožněno v Leningradě založit Laboratoř pro dálkovou sugesci (1959) a konečně publikovat výsledky svého telepatického bádání. Tím se započala nová éra parapsychologického výzkumu v Sovětském svazu, která bude předmětem zase některého dalšího textu.

Poznámky:

[1] RÝZL, Milan. Vědecký úvod do parapsychologie. Bratislava: CAD Press, 2010, s. 131–144.

[2] RÝZL, M. Vědecký úvod… s. 131.

[3] Lékař Lenina i Stalina, objevitel ankylozující spondylitidy, která po něm nese název Bechtěrevova nemoc.

[4] Patrně první takový projekt na světě, později přejmenovaný na Sankt-Petěrburskou lékařskou akademii.

[5] RÝZL, M. Vědecký úvod… s. 133–135.

[6] Své metody popsal v knize Výcvik zvířat (1924), psal ale také literaturu pro děti a mládež. Seznam jeho dalších děl poskytuje také Wikipedie zde).

[7] RÝZL, M. Vědecký úvod… s. 133.

[8] RÝZL, M. Vědecký úvod… s. 135.

[9] RÝZL, M. Vědecký úvod… s. 137.

[10] Mimosmyslového vnímání, pozn. red.

[11] RÝZL, M. Vědecký úvod… s. 137.

Související příspěvky:

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments