Otázka interpretace. Před 80 lety se narodil Raymond Moody

V době ateizačního tlaku ze strany komunistů v 80. letech minulého století posiloval československé křesťany samizdatový překlad první a nejslavnější knihy Raymonda Moodyho Život po životě v jejich víře v posmrtný život. Moodyho vliv na české čtenáře samizdatové literatury prokázal fakt, že byl pozván k návštěvě Československa hned roku 1991, a to tehdejším ministrem zdravotnictví Martinem Bojarem, který se v době vlády komunistů seznámil s katolickým disentem. Moody tehdy s velkým úspěchem přednášel v devíti československých městech. V době nástupu hnutí Nového věku (New Age) v 90. letech sloužila stejná jeho kniha (a také další, které postupně vycházely) k podpoře víry v reinkarnaci. Současní dědicové hnutí Nového věku často tvrdí, že Moody poskytl „jednoznačné vědecké důkazy“ existence života po smrti.[1] Moodyho si přivlastňují také zastánci parapsychologie a „záhadologové“. Český spolek skeptiků Sisyfos mu naopak v roce 2010 udělil bronzový Bludný balvan.

V rozhovorech přitom Moody vystupuje daleko skromněji, než jak je interpretován či dezinterpretován různými zájmovými skupinami. Například na otázku Micah Rubensteina[2] „V mnoha publikacích, a dokonce i na obálkách vašich knih se dočteme, že život po smrti ,byl vědecky dokázánʻ. Je to tak?“ Moody odpověděl: „Vůbec ne. Svou práci o zážitcích klinické smrti jsem nikdy nepovažoval za vědecký důkaz života po smrti.“ A svou odpověď na tuto otázku uzavřel slovy: „Podle mého názoru neexistují autority ani experti, kteří nám mohou říct, jestli život po smrti je, nebo není. Je to osobní téma, se kterým se musí každý vypořádat srdcem.“ Ve stejném pozoruhodném rozhovoru nazval parapsychologii „pseudovědou“ a přihlásil se ke skepticismu v původním smyslu slova, přičemž „skutečný skeptik nečiní žádné závěry, v protikladu k moderním skeptikům, kteří jsou ve skutečnosti jen posměvači“.[3]

Raymond A. Moody (*30. června 1944) vystudoval filosofii, psychologii a medicínu se specializací v psychiatrii. Zmíněnou knihu Život po životě vydal roku 1975 na základě rozhovorů s lidmi, kteří měli zpravidla v důsledku klinické smrti „zážitky blízké smrti“ (NDE, termín zavedl právě Moody). Zlom ve směřování jeho života ale nastal daleko dříve. Ve zmíněném rozhovoru[4] ho Moody popsal takto:

Jako osmnáctiletý jsem šel na univerzitu do Charlottesville. V roce 1965 jsem se v jednom kurzu dozvěděl o profesoru psychiatrie na lékařské fakultě, doktoru Georgeovi Ritchiem. Když ho lékaři několik let před tím prohlásili za mrtvého, prožil neuvěřitelnou událost. Velmi mne zaujalo, že člověk, který byl prohlášen za mrtvého, mohl mít přesto vědomý prožitek. Využil jsem příležitosti a vyslechl jeho přednášku. Tehdy na mne – stejně jako dnes – zapůsobil silným dojmem. Je to nejušlechtilejší člověk, jakého jsem ve svém životě potkal.

George pochází z Richmondu ve Virginii. V roce 1943 se dobrovolně přihlásil do armády a byl umístěn do Camp Barkley v Texasu. V prosinci 1943 dostal oboustranný zápal plic a jeho lékař jej dvakrát prohlásil za mrtvého. Díky intervenci jednoho z ošetřujících, který se nechtěl smířit se smrtí tak mladého člověka, se lékař nechal přemluvit a vstříkl Georgovi injekci adrenalinu přímo do srdce. A George si zpět do života přinesl podivuhodný příběh o zářícím světle, zprávu o prožitku s Kristem, panoramatický pohled nazpět a vědomí, že pobýval mimo své tělo.

Po letech jsem slyšel stejný příběh od jednoho ze svých studentů na univerzitě v Jižní Karolíně a tehdy jsem začal tento fenomén systematicky zkoumat. Když jsem studoval medicínu, mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří něco takového prožili. Byl jsem požádán, abych na toto téma napsal knihu Život po životě, vyšla v roce 1975, 10 let poté, co jsem si poslechl příběh doktora Ritchieho.

Zážitky blízké smrti (NDE) vykazují podle Moodyho a dalších badatelů pozoruhodné podobnosti: člověk se ocitá jakoby mimo své tělo a může ho pozorovat, prochází tunelem a je silně přitahován světlem na jeho konci, vnímá nadzemský klid, mír a krásu, v rychlosti prochází celým svým životem (promítá se mu jako film) a nachází souvislosti a významy, které si dříve neuvědomoval, setkává se s mýtickými bytostmi a se zemřelými, návrat do těla často prožívá spíše úkorně jako nutnost apod. Moody takových častých znaků NDE stanovil 15.

V Moodyho zkoumání NDE pokračuje například nizozemský kardiolog Pim van Loomel.[5] Podle něj zažilo NDE asi 18 % lidí, kteří prodělali klinickou smrt. Stejně jako Moody se i Loomel přesvědčili o tom, že zážitky blízké smrti mají transformativní povahu i sílu. U všech Loomelových respondentů zmizel strach ze smrti, zvýšila se frekvence pravidelných modliteb a meditací, vzrostl pocit vyššího vedení, byla zesílena intuice a citlivost vůči snům; naopak poklesla jejich docházka do kostela a 75 % z nich se rozešlo nebo rozvedlo se svým dosavadním partnerem. V jejich postojích zcela zásadně vzrostla důležitost rodiny (o 78 %), chuť pomáhat ostatním (o 73 %) a porozumění sobě samému (o 63 %). O 42 % naopak poklesl důraz na peníze a majetek.

O serióznosti Moodyho práce s lidmi, kteří měli NDE, není pochyb. Není třeba pochybovat ani o tom, že svůj zážitek vylíčili Moodymu a dalším badatelům pravdivě, a dokonce není pochyb ani o podobnosti těchto zážitků a o jejich schopnosti změnit životní postoje a hodnoty. To ale ještě neznamená, že tyto zážitky potvrzují náboženské předpoklady. Není vyloučena možnost, že NDE vzniká v důsledku zákonitých chemických změn v mozku a že se jedná vlastně „jen“ o druh halucinace. Takže opět – jak jsme v případě Raymonda Moodyho vlastně už zvyklí – stojíme před otázkou interpretace.

Poznámky:

[1] Takto např. PULLMANN, Milan, Mezi dvěma světy, Šifra 3 (8), 2017, s. 58–63.

[2] RUBENSTEIN, Micah, Zkoumání smrti. Exkluzivní rozhovor s dr. Raymondem Moodym (1. část), Svět Grálu 3/2005, s. 39.

[3] RUBENSTEIN … (2. část), Svět Grálu 4/2005, s. 28.

[4] RUBENSTEIN … (3. část), Svět Grálu 5/2005, s. 23.

[5] Jeho knihu Consciousness Beyond Life (2011) populárně představil TŘEŠŇÁK, Petr, Andělé a neurony. Nové knihy a studie oživují starý spor o posmrtné zkušenosti, Respekt 39, 23.–29. 9. 2013, s. 65–68.

Náhledová fotografie Raymonda Moodyho v Paříži roku 2017: Ehabich, Wikimedia Commons.

Psali jsme v Dingiru:

Moody prokázal odvahu. Rozhovor s Martinem Krajčou, Dingir 14 (3), 2011, s. 96–98.

téma Dingiru 14 (3), 2011: Náboženství a smrtzde.

Související články:

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments