Před 130 lety, 14. května se v Horním Kostelci (součást Červeného Kostelce) narodil řezbář a sochař Břetislav Kafka (1891–1967), který věhlasu dosáhl především jako hypnotizér, léčitel a duševědný badatel.
Své hypnotizérské schopnosti Kafka objevil víceméně náhodně coby student sochařiny na stavbě labské přehrady Les království, kde tesal kamenné chrliče. Jeho kolegové se poprali v hospodě, mladý Břetislav se rozčílil a šel konflikt pacifikovat. Aktéři šarvátky spor okamžitě ukončili a spořádaně usedli, spíše se ke stolu zhroutili. Až po chvíli byl Kafka upozorněn, že znesvářené kohouty uvedl do hypnotického spánku…
Systematickému zkoumání lidské duše za pomoci hluboké hypnózy se začal věnovat později již jako úspěšný podnikatel a zakladatel červenokosteleckého „Atelieru pro věci chrámové“. Výzkumem se, dle svých vlastních slov, zabýval po čtyřicet let a za tu dobu podnikl na desetitisíce experimentů. Jeho badatelské úsilí vynuceně utlumila německá okupace a (alespoň navenek) zcela ochromila komunistická totalita.
Kafka seznamoval veřejnost se svými hypnotizérskými pokusy a s pátráním po schopnostech lidské duše především prostřednictvím své stále aktualizované knihy Nové základy experimentální psychologie. Text opakovaně vycházel v letech 1925–1949 (nejprve pod názvem Svítání v duši) v autorově vlastním nákladu. Své názory na duchovní rozvoj člověka a lidstva prezentoval v knize Kultura rozumu a vůle (později pod titulem Člověk zítřka), posmrtně pak vyšla jeho Parapsychologie, v níž se své výzkumy snažil uvést do kontextu s paranormálními jevy popsanými v dobové literatuře.
Informace pro „mapování“ lidské duše Kafka získával od zhypnotizovaných subjektů. Ze svých pokusů vyvodil, že
„jasnovidec v hypnotickém spánku vnitřním zrakem vidí nikoli očima, nýbrž celým svým duševním stavem, a to nejen přítomné, ale i minulé, nebo dokonce budoucí věci ze života přítomných osob, ač sám na ně nemůže mít vliv. Nazírá jaksi mimo čas a prostor. Toto vše vidí jasnovidcova duše takřka v jedné rovině. (…) Jedná za něj jeho pravá, tělem nespoutaná duše ze své síly a svých schopností“.
Břetislav Kafka uvádí, že za dobu své praxe zhypnotizoval více než 15 tisíc lidí. Vytvořil škálu čtyř stupňů hloubky hypnózy (pátý označil za životu nebezpečný). Při experimentech došel k závěru, že mělčí tři stupně hypnózy nejsou spolehlivé, a přesné údaje získá pouze od subjektů, které lze uvést do čtvrtého stupně, při němž nastává tělesná katalepsie, zaniká paměť, vnímání vědomého Já i pěti smyslů a otevírá se prostor pro oslovení duše. Pro své pokusy proto hledal zvlášť vhodné sugestibilní jedince – somnambuly, nazýval je „citlivci“. Nejlepší subjekty Kafka během experimentů uspával až na čtrnáct hodin.
Duševní zrak zhypnotizovaných subjektů dokazoval často svéráznými pokusy. Například při nočním experimentu jim pevně zavázal očí a nechal je běžet hustým lesem ke kontrole a zpět. Citlivci se k němu velmi rychle nezraněni vrátili (kontrola jejich trasu potvrdila) a hlásili, že vidí díky volným světelným částicím…
Kromě jasnovidnosti s popisy dějů i na vzdálenost mnoha stovek kilometrů (např. i vyhledávání osudů legionářů v Rusku), zhypnotizovaní dokázali hledět i do minulosti. Kafka je nechal, aby místnímu knězi a milovníkovi dějepisu popisovali život v archaických říších blízkého východu nebo spolupracoval s policií na objasnění nevyřešených případů. Pro vysvětlení těchto vhledů, na základě líčení somnambulů, postuloval „činnou fluidovou látku“, takzvanou „protonaci“ – jakousi databanku, paměť, v níž se do nejmenších detailů zaznamenává celá historie (zde se nabízí srovnání s hinduistickou akášou, částečně pak i s vágnějším jungovským kolektivním nevědomím).
Kafkovy popisy výkonů zhypnotizovaných subjektů jsou i na poli dobové parapsychologie zcela bezprecedentní. Jeho citlivci dokázali levitovat, pohybovat vzdálenými předměty (telekineze), hovořit plynně jazyky, kterým se nikdy neučili, virtuózně hrát na hudební nástroje, jež za bdělého stavu neovládali, zabít zvíře na dálku, odhmotňovat a zhmotňovat drobné věci, číst v zavřených knihách nebo třeba duševním prostoupením správně určit počet zrn hrachu či rýže kilovém balení, ale také přesně stanovovat medicínské diagnózy nebo předvídat a podrobně popisovat průběh smrti. Některé efektní performance svých subjektů hypnotizér prezentoval při veřejných přednáškách.
Kafka ale především studoval interakci těla a duše. Zkoumal například, zda je do lidské duše vložena přirozená morálka. Na základě psychologických zkoušek se subjekty pak odpovídal kladně. Dotazoval se po posmrtné existenci a nepochyboval o ní.
Břetislav byl podle svědectví svých spolupracovníku až puntičkářsky svědomitý a pečlivý a své pokusy mnohokrát opakoval. Zatímco jeden z citlivců vykonával příkazy, další zhypnotizovaní subjekti kontrolovali, co se na rovině duševního zraku odehrává a referovali o tom. Experimentálně získané poznatky o nesmrtelné duši Kafka zobecňoval a vytvořil svébytnou, ale poměrně kompaktní ontologii na pomezí ducha a hmoty.
Kdokoli se poctivě začte do Kafkových knih, musí se brzy vyrovnávat s bazální otázkou, zda jsou představované experimenty popisem skutečných událostí, nebo jde o výmysly a omyly.
Je poměrně pozoruhodné, že v ani v dobové publicistice a literatuře, ani moderními badateli přelomu nového tisíciletí nebyly Kafkovy výzkumy kritizovány či zpochybňovány. Pravda, aktuálně relevantní literatura o hypnóze (např. autoři Jaroslav Maxmilián Kašparů či Stanislav Kratochvíl) červenokosteleckého badatele ignoruje, jako by nevěděla, co si s ním počít.
Občas se také objevují hlasy, že Kafka byl posedlý démonem a na smrtelné posteli odmítl svátosti. Břetislav sám se ale prezentoval jako pravověrný katolík a jeho knihy jsou plné interpretační snahy o skloubení a soulad jeho duševědných výzkumů s oficiální teologií. Výsledky svých bádání konzultoval s církevními představiteli, ti jej navštěvovali a nešetřili jeho oceněním a chválou. (Ostatně pro zatím poslední knihu o Kafkovi z roku 2012 Cesta ke Světlu autora Jana Laštovičky napsal předmluvu kardinál Miloslav Vlk.)
Kritiku vyvrací rovněž záznamy místní farní matriky svědčící o zaopatření umírajícího Kafky a také jeho potomci, kteří hájí čisté jméno tatínka a dědečka (Autor tohoto článku osobně hovořil s jeho dcerou Fílou – Filomenou). Ostatně, kdyby byl Kafka ve své době vnímán jako podvodník a heretik, sotva by se jeho firmě dostávalo četných zakázek pro církev. Sochařskou výzdobu si je možné prohlédnout kupříkladu v Hronově, ve Rtyni v Podkrkonoší či v kostele svatých Cyrila a Metoděje v pražském Karlíně.
Traduje se, že Červený Kostelec ve dvacátých letech navštívil Karel Čapek a byl inspirován například pro mysteriózní povídku z první kapsy Šlépěje. O Kafkovu práci projevili zájem také v Austrálii a v USA, Břetislav ale nechtěl vycestovat. Po komunistickém převratu u hypnotizéra intervenovali rovněž Sověti a žádali, aby své dílo přepracoval pro ateistickou vědu a spolupracoval na výzkumu, byli ale odmítnuti. Kafka pak upadl v nemilost.
Rehabilitace se mu dostalo až posmrtně, po revoluci. V centru Červeného Kostelce po něm pojmenovali ulici i knihovnu. Došlo na reedici knih, byly sepsány jeho biografie. Přesto na Kafkovo dílo padá prach, nikomu se totiž dosud nepodařilo na jeho spektakulární práci a výzkumy ani zdaleka navázat.
V článku byly použity veřejně přístupné fotografie z Kafkovy pozůstalosti.
Související články: