Seriál o indických muslimkách připravila indoložka dr. Dagmar Marková. První díl je zde.
V celé Indii je nejdůležitějším životním momentem svatba. Podle Proroka Muhammada „neuzavřít sňatek je veliký hřích“. Za nejlepší je považováno provést svatební obřad přímo v mešitě. Sňatek s nemuslimkou je všeobecně odsuzován, neboť je to poskvrna celé muslimské komunity.
Muslimové praktikují příbuzenské sňatky. Dívka může být provdána za svého bratrance, kterého zná už od dětství, a její tchyní bude její teta. Nicméně je sňatek dohodnut rodiči. Někdy je tu snaha dát i sňatkům z vlastní vůle nátěr domluvenosti. (Ostatně i v Evropě bývaly domluvené sňatky běžné, v aristokratických rodinách i vzdáleněji příbuzenské.) Nejžádanější partnerkou pro syna je dcera otcova bratra; dcera z matčiny strany je také přijatelná. Není-li vhodná k dispozici, pak sestřenice jiného druhu.
Malá vzpomínka: konal se v Dillí v gándhístické instituci sraz dívek z celé Indie. Lektorky se na seminářích střídaly v přednáškách na různá témata. Dívky byly zejména povzbuzovány, aby si prosadily vzdělání a do jisté míry samostatnost, ale nikdy, opakováno nikdy nemají rozhodovat o své svatbě. Rodiče rozhodnou líp. Na ty je spolehnutí. Byly tam dívky z různých náboženských komunit. Po skončení přednášky přišla za mnou dívenka si podebatovat. Náhodou byla křesťanka, ale mohla právě tak dobře být i muslimka. Stále opakovala, že přece i rodiče se mohou zmýlit, nemusí mít vždy pravdu. Samozřejmě jsem s ní souhlasila, leč nebyla jsem pozvána řečnit, ale poslouchat. Debata tedy vyústila vniveč.
Od muslimské nevěsty resp. jejích rodičů se neočekává věno. Místo toho se při svatbě dohodne „obvěnění“, mahr. Je to suma, kterou může žena obdržet od muže, pokud by se snad někdy s ní rozvedl. Může být dohodnuta i suma závratná, ale zejména při příbuzenských sňatcích obvykle pouze symbolická. Nebude se přece už při svatbě počítat s rozvodem!
Jeden důvod obliby příbuzenských sňatků je i ten, že majetek i věno, které by nevěsta při svatbě přinesla, nepřejde do cizí rodiny. Existuje přísloví: „Hádka má tři kořeny: zlato, půdu a ženy.“ Něco na tom je. I proto mají muslimové tendenci nejpozději v pubertě chránit dcerky před jakoukoli známostí s chlapcem, který není příbuzný. Opatrnosti nikdy nezbývá! Nežádoucí je kontakt s mužem, který by se teoreticky mohl se ženou oženit.
Na novomanželské lože neuléhají tedy dva úplně cizí neznámí lidé. Bratranec a sestřenice se přece znají od dětství a se vší samozřejmostí předpokládají, že budou jednou manželé. To je pro muslimské dívky výhoda. Muslimské rodiny bývají příbuzenskými sňatky složitě propleteny. Není-li z nějakého důvodu k dispozici ženich z blízkého příbuzenstva, hledá se náhrada v „chlapci“, který spadá do okruhu vzdáleného příbuzenstva nebo blízkých přátel rodiny. Nastávají někdy žertovné okamžiky, když se indický muslim před Evropanem nevinně a samozřejmě zmíní, že manželé z jeho příbuzenstva jsou bratranec a sestřenice. Evropan zamžiká očima a je-li trochu rozumný, raději se dál nevyptává. Spíše se mu mihne hlavou, zda se v příbuzenských manželstvích nerodí postižené děti. Kdyby se ptal, stejně mu to nikdo nepoví. Prohlásí, že není spolehlivě zjištěno, jak je tomu doopravdy. Doufejme, že takto děti postižené nebývají. Přece by si nevinný človíček takový trest za dodržování tradice opravdu nezasloužil! Ani takto postižení mladí rodiče si to přece nezasloužili! Oni si tu tradici a její dodržování nevymysleli.
Chlapcovi rodiče pošlou dívčiným rodičům (jde-li o svatbu, je v Indii každý ženich „chlapec“ a nevěsta „děvče“, i kdyby jim bylo čtyřicet.) Za správný věk k uzavření sňatku je pro chlapce osmnáct let, pro děvče 13 až 14 let. Je-li toto vše shledáno v pořádku, je pozván astrolog, aby předpověděl budoucnost mladých. Astrolog je nejspíše absolvent islámské školy, madrasy.
Ve svatební den se ženich dostaví do nevěstina domu už nějakou dobu před zahájením obřadu. Ten se koná obvykle po večerní modlitbě. Ženich usedne mezi dva islámské duchovní, jeden je z jeho příbuzenské strany, druhý z nevěstiny. Duchovní, maulví, přečte jméno nevěsty a také dohodnutou výšku obvěnění, mahru, ve výši, na kterou je ochotna přistoupit. Pokud ženich se všemi podmínkami souhlasí, pak maulví ze strany ženicha vstoupí do nevěstina obydlí. Přečte ženichovo jméno a dohodnutý mahr a ptá se nevěsty na její souhlas. Když nevěsta vysloví „ano“, vrátí se maulví ven ke shromáždění. V tom momentě prožívá nevěsta otřes ať negativní nebo pozitivní, neboť ví, že její „ano“ a přikývnutí hlavou představuje největší zlom v jejím životě, odděluje ji od původní rodiny. Výsledkem bývá záchvat upřímného pláče.
Stala se manželkou. Nyní má být manžel nejvýznamnější osobou v jejím životě. Manželovy příkazy přicházejí co do závažnosti hned po příkazech Alláhových: jestliže je žena povolána k plnění manželských povinností, má všeho nechat a běžet je splnit, i když třeba právě vaří. Služba manželovi přichází tedy hned co do závažnosti po službě Alláhovi. Řekne-li manžel, že noc je den a den je noc, manželka má přisvědčit. Manžel má vždycky pravdu. Žena, která zanedbává službu manželovi nebo mu odmlouvá, přijde do pekla, kde ji čeká tvrdý trest. Nežádoucí je každý kontakt s muži, kteří by se (teoreticky) s ní mohli oženit. Nemá nikdy ani zahlédnout cizího muže, neboť by mohla najít v něm zalíbení a odcizit se manželovi – který se právě jejím manželem stal. Asi v té chvíli nemá na jiného muže ani pomyšlení – je dostatečně vyvedená z míry, co se s ní vlastně děje.
Má naše novomanželka pomyšlení na to, že by mohla vykonávat práci, pro kterou má vzdělání? Možná ano, možná to nepůjde. Jestlipak nebude muž závidět své novomanželce, která by ráda uplatnila svoje vzdělání? Výdělečná činnost žen je obecně považována za jejich ponížení. Vyslechla jsem o sobě náhodou pohrdavou otázku: „Co, ona taky pracuje?“ Žena není stvořena k výdělečné práci. Neškodí však když žena vydělává důstojně, tj. prací doma – pletením, šitím, vyšíváním a podobně. Taková žena není nikomu podřízena, jedině manželovi. Dále může dodržovat pardu, segregaci a zahalování žen, což je v případě muslimky obzvlášť důležité. Pro přípravu na takovou práci by se mladé muslimky měly už ve školách učit vařit, šít, vyšívat. Dnes není ani nedostatek knih, které tyto znalosti zprostředkují. Škodlivá je pro některé muslimské učence i návštěva školy, dále romány, kino a divadlo, ba i angličtina. Výhodné jsou pouze dívčí školy. Koedukace se muslimským učencům nezamlouvá. Při koedukaci by byla parda nepraktikovatelná.
V jednom z hadísů se praví: „V povaze ženy je sklánět se, krčit se, ohýbat se. Narovnáte-li ji a učiníte tvrdou jako muž, zlomí se. Pak nezůstane ženou, stane se mužem…“ Avšak o několik stránek dále: „Jen islám má tu zásluhu, že vyhlásil pro ženy stejná práva jako pro muže.“
Když už je zmínka o rovných právech, bude vhodné zmínit se o dalitech, což je nejnižší složka indické kastovní hierarchie. Dalitové mohou být hinduisté, muslimové i členové jiných náboženských obcí, a přitom mají svou zvláštní etiku. Jaká práva mají tedy dalitové včetně dalitek, a co je to vůbec za lidi?
Dalité dnes tvoří asi 16 % indického obyvatelstva, což je přibližně asi 140 milionů lidí. Obecně se dá říci, že dalité jsou nejnižší skupiny obyvatelstva, které byly donedávna prakticky vyloučeny ze společenského i náboženského života a musely vykonávat nečisté práce, jako například uklízení uhynulých zvířat, práce na žárovištích a pohřebištích, práce na jatkách a praní špinavého prádla. Kvůli rituální nečistotě se dalité nesměli účastnit rituálů a náboženských svátků, měli zakázaný vstup do chrámů, ale i do okolních ulic či míst, kde bydlí nejvyšší kasta, bráhmani. Zdá se však, že rituální nečistota je spíše důsledkem než příčinou jejich postavení. Z velké části se původně jednalo o nepřizpůsobivé, etnicky a kulturně odlišné, a tudíž stranou odsunuté složky obyvatelstva, na které jiné práce nezbyly. Kromě náboženství, na které je kladen velký důraz, se s mnoha omezeními setkávají v běžném každodenním životě. Dalitům byl tak odepřen přístup do vnitřních částí města, ke studnám, do škol, úřadů a restaurací, a proto obvykle obývali samostatné čtvrti, nacházející se za hranicemi města či vesnice. Byli to prostě „nedotýkatelní“, tak byli po dlouhou dobu i oficiálně nazýváni. Špinili pouhým dotekem, ba někde i pohledem. Dnes je „nedotýkatelnost“ úředně zakázána, dalité mají všechna práva jako jiní občané. Vyrostla i silná vrstva dalitských intelektuálů, i spisovatelů.
Přesto dochází ke střetům s vyššími kastami, když dalité a dalitky odmítají vykonávat fyzicky špinavé práce. Tyto střety bývají velmi tvrdé a dalité na ně doplácejí. Není vzácností, že shoří dalitská vesnice a v ní i dalitské děti. Policie přijde často pozdě nebo se nedostaví vůbec.
Pojďme dále k dalším neutěšeným věcem. Říká se ostatně, že všechno souvisí se vším. Prorok Muhammad prý řekl: „Viděl jsem pekelné plameny a v nich nevděčné ženy…“ Byly prý nevděčné svým mužům a nevážily si laskavosti, kterou jim muži prokazovali. Žena, která zanedbává službu manželovi, přijde do pekla. Tresty, které ji čekají v pekle, jsou přesně popsány.
Výčet těch špatných vlastností ženy je velmi dlouhý. Nejhorší vlastností ženy jsou lenost a nevěra. Muslimská manželka, která zanedbává obsluhu manžela nebo mu odmlouvá, přijde do pekla, a tam se dočká přísného, barvitě vylíčeného trestu. Pro muslimku je nežádoucí kontakt s mužem, který je namahram, tj. kterého by si mohla vzít. Žena a cizí muž nejsou nikdy spolu sami; vždy je přítomen ďábel a rozdmychává v nich choutky. A ďábel je přece ten nejvyšší pán pekla.
V blízkosti největší indické Páteční mešity se po celý den rozléhá ze zesilovačů poučení: „Viděl jsem ženu v pekle viset za vlasy a její mozek se vařil jako v hrnci. Jednak je samo peklo tak bolestný trest, nechť nás Alláh chrání. Amen. A pak viset za vlasy je nesmírně bolestivý trest a vaření mozku je další trest. A pak jsem viděl jinou ženu v pekle, která visela za jazyk. Teď pomyslete, jak hrozné utrpení je vytáhnout někomu jazyk a pověsit ho za něj. I když je někdo pověšen za jednu ruku, je to horší než smrt, a jazyk je velmi choulostivý.“
A tak dále, výhrůžka za výhrůžkou. Všechny pojmy jsou důkladně vysvětleny. Všechno je přednášeno velmi sugestivně, s pauzami, odmlkami zvyšováním a klesáním hlasu na patřičných místech. Posluchačů je mnoho, těmto kázáním nemůže uniknout nikdo, kdo třeba jen v okolních krámech nakupuje nebo jen prochází kolem. Nezdá se však, že by pravidelné i náhodné posluchače nějak zvlášť zaujala. Zřejmě se trestů nebojí anebo to vše znají.
Související články:
