Cesta vlakem 30. května 2026 do Jablonného v Podještědí na tradiční Zdislavskou pouť připomínala spíše jízdu na celospolečenskou událost. Vlak praskal ve švech, a i když někteří cestující zjevně na pouť nemířili, téma hovoru bylo společné – odcizená lebka, zabetonování a záchranná akce. Očekávání návratu „nejvzácnější relikvie“, jak ji o chvíli později nazval místní dominikánský duchovní, zkrátka bylo tématem i mimo Jablonné a jeho baziliku, kam se měla v rámci tradiční Zdislavské poutě opět umístit.
Samotná mše v bazilice sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném byla prolnuta silnými emocemi. Boční oltář, z něhož byla lebka ukradena, zůstal záměrně v poškozeném stavu jako připomínka svatokrádeže. Pouze byl provizorně zajištěn další vrstvou skla, v rámci bohoslužby vyzdoben plátnem evokujícím Krista a pokryt růžemi, které přinášely řeholnice. Pražský arcibiskup Stanislav Přibyl přizval vždy zástupce, aby od hlavního oltáře k levému bočnímu oltáři, kde dříve byla lebka přenesli tyto symbolické předměty. Posledními byli muž a žena jako zástupci rodin a předal jim světlo[1] jako silný symbolický akt odkazující na Zdislavin patronát nad rodinami.
Vrcholem dopoledne v zaplněné bazilice tak nakonec nebylo očekávané slavnostní předání zachráněného ostatku z rukou zástupců policie a restaurátorů. K samotnému fyzickému aktu předání došlo z bezpečnostních důvodů již před začátkem mše. Nejsilnějším momentem pro veřejnost se tak stala chvíle, kdy arcibiskup Přibyl vzácnou lebku opatrně pozdvihl nad hlavu, ukázal ji shromážděným davům a následně ji uložil na hlavní oltář, od něhož k ní posléze pronesl svou promluvu. Arcibiskup neskrýval vděčnost za obrovské nasazení, díky němuž byla lebka úspěšně nalezena a vyproštěna z betonu. Během emotivního závěru mše dokonce udělil českolipské policii čestný titul „Útvar sv. Zdislavy“,[2] což přítomní odměnili bouřlivým potleskem.
Následně se Přibyl ve své promluvě věnoval samotné podstatě úcty k ostatkům, což bylo vzhledem k událostem posledních týdnů klíčové. Jak zdůraznil, postavení ostatků na oltář znamená, že tito lidé jsou pro nás vzory a mají být na očích. Teologicky definoval, že fyzická relikvie usnadňuje komunikaci se svatým, aby se mohl přimlouvat u Boha. Pro laiky to přirovnal k uchovávání pramínků vlasů dětí, k předmětům po milované osobě nebo ke starým dopisům, které si chceme ponechat nablízku, abychom si dotyčné připomínali. V tomto přirovnání jde tedy o zhmotněný vztah k těm, které reprezentují. Přibyl pokračoval tím, že nepotřebujeme obraz nebo ostatek pro komunikaci s Bohem, ale lidské psychice to pomáhá a relikvie je v tomto silnější než jen hrob.
Arcibiskup v kázání provedl i reflexi ostré celospolečenské debaty, kterou případ odcizení lebky vyvolal. Zmínil útoky v online prostoru,[3] kde byl dokonce označován výrazy jako „zbabělec“ a „kariérista“.[4] Zdůraznil, že veřejné vystavování vzácné relikvie se ukázalo jako příliš riskantní, a pokud by ostatek nebyl zachráněn, znamenalo by to nenahraditelnou ztrátu. A i přestože ví, že je pro kontakt se světcem relikviář silnější než jen hrob, spolu s církevní komisí se rozhodli pro radikální krok – po sobotní pouti byla lebka uložena zpět do hrobu k ostatním Zdislaviným ostatkům a veřejně se již vystavovat nebude.[5] Přibyl tento krok v rozporu s vědomím, že relikvie a ostatky v hrobě nejsou na stejné úrovni, obhajoval tím, že „úcta ke Zdislavě nebude nijak ochuzena“ a že věřící mají možnost být jí nablízku právě u jejího hrobu, zároveň si však rozhodnutí pojistil výrokem, že „nejde o nevratné rozhodnutí“ a v budoucnu může být přehodnoceno.[6]
Ačkoliv arcibiskup Přibyl během mše podstatu a smysl uctívání relikvií výstižně a srozumitelně obhájil, nelze přehlédnout, že o konečném nevystavování lebky a jejím uložení do hrobu de facto rozhodl sám muž, který ji odcizil, pokusil se ji zabetonovat[7] a utopit.
I když je uložení ostatků pochopitelné z hlediska bezpečnosti, v rovině úcty ke světcům se jedná o zvláštní ústupek. Široká veřejnost, částečně i ta věřící,[8] se totiž na relikvii dívá podobnou optikou, jakou měl samotný pachatel. Je to moderní, sekulární pohled na ostatky světců, která relikviím bytostně nerozumí. Tato optika, i v dnešní době rozmachu alternativních pohřbů, vnímá vystavované ostatky primárně jako mrtvá lidská těla, která mají v celku a neodděleně odpočívat pod zemí, a nikoliv jako živý nástroj zprostředkování posvátna. To, že pachatel svým činem vlastně dosáhl přesně toho, co požadoval, ukazuje, jak moc se dnešní společnost v chápání svatých ostatků vzdálila od jejich původního smyslu. O tom, jak svaté relikvie fungují a proč je volání po jejich anatomické celistvosti z veneračního hlediska omylem, pojedná jeden z mých příštích článků.
Poznámky:
[1] Přibyl k tomu dodal, že si přeje, aby dostal světlo i pachatel a „aby měl ducha pravého pokání”.
[2] Kriminalisté, kteří se o záchranu relikvie zasloužili, nebyli jen formálně zmíněni, ale dorazili na bohoslužbu a seděli přímo mezi poutníky v lavicích.
[3] K těmto útokům se Přibyl pak vrátil ještě jednou, aby poukázal na to, že byly často i vulgární a řekl, že takové komentáře pouze ukazují obraz jejich autora a že podobné výroky „od věřícího (by byly) ostudou církve.”
[4] Přibyl zmínil, že lidé nesouhlasící s proskleným relikviářem se vyjadřovali se online i například: „Že já Přibyl jsem zbabělec a kariérista, jak mi lidé psali.”
[5] Přibyl médiím prozradil ještě jeden důvod. Uvedl, že lebka byla ve velmi špatném stavu už po průzkumu antropologa Emanuela Vlčka v 70. letech. „Prostě je to 800 let stará věc, která prošla dramatickým šokem, i z toho důvodu si myslím, že není úplně dobré ji nechávat bez nějakých dalších opatření na vzduchu,“ Zároveň dodal, že samotné uložení do hrobky nebude velkolepou veřejnou událostí, ale spíše soukromým obřadem v úzkém kruhu dominikánských bratrů. Do Jablonného se vrátila lebka svaté Zdislavy, veřejnost ji viděla naposledy ČT24 (online), 30. 5. 2026.
[6] Věřící však o možnost modlitby u oltáře zcela nepřijdou, neboť Liberecký kraj finančně podpoří regionální skláře při tvorbě nového relikviáře pro drobný úlomek kosti. Lebku svaté Zdislavy vystaví jen při sobotní pouti, pak bude uschována ČT24 (online), 26. 5. 2026.
Starosta Jablonného Jiří Rýdl navíc zmínil, že se zvažuje i výroba vizuální náhrady v podobě skleněné repliky lebky. Do Jablonného se vrátila lebka svaté Zdislavy, veřejnost ji viděla naposledy ČT24 (online), 30. 5. 2026.
[7] Zcela novou informací je, že zloděj do betonu vysypal i Zdislaviny zuby, které byly do té doby uloženy v samostatné lahvičce uvnitř lebky. Krumpholc, Jan. Restaurátoři bojovali s betonem 16 hodin. Lebka svaté Zdislavy se vrátila do baziliky. Týden.cz (online). 30. 5. 2026.
[8] V online debatách se podle Přibyla vyjádřila „veřejnost a mezi nimi i věřící“, kteří nesouhlasí s vystavováním ostatků.
Náhledová fotografie Ondřej Hájek, ostatní Petr Buriánek.
Související příspěvky:
Nerozumím tomu zdůrazňování nepochopení relikvií v tomto i předchozím článku. Bez ohledu na to, jaký k nim je postoj římskokatolické církve, tu zjevně došlo ke střetu v jejich vnímáním v širší sekulární společnosti a zjevně také u určitých věřících, kam zřejmě spadal i pachatel. To ale není selhání pochopení jejich funkce (byť o něm určitě spousta lidí nemá povědomí), ale toho, že naše byť sekulární společnost nadřazuje posvátnost lidských ostatků oficiálnímu katolickému pojetí. Řekl bych, že je spíš religionisticky zajímavé, že i sekulární lidé tu projevují k ostatkům takřka nábožnou úctu, která se přirozeně staví proti rozkrájení těla na kousky a jejich vystavování. Ostatně i… Číst dále ->
Máte naprostou pravdu v tom, že v kauze ukradené lebky svaté Zdislavy došlo k fascinujícímu střetu dvou naprosto odlišných pojetí posvátna. To nerozporuji. Kde se však zásadně rozcházíme, je Vaše hodnocení tohoto střetu. Z vašeho komentáře to vyznívá, že „sekulární“ (a moderní) pohled na nedotknutelnost mrtvého těla je nadřazený oficiálnímu katolickému pojetí. To se mi bohužel nedaří vidět jinak než subjektivisticky – tvrzení, že je něco špatně jen proto, že to neodpovídá vkusu dnešní doby. Tento subjektivistický duch nemá v mezináboženském či křesťansko-sekulárním dialogu, a už vůbec ne v metodologicky agnosticistické religionistice, co dělat. Veřejnost, která na sociálních sítích rozhodovala o tom, co je „správné“,… Číst dále ->
Mám pocit, že se stále trochu míjíme v tématu debaty. Ano, formuloval jsem předchozí příspěvek blíž tomu sekulárnímu pohledu, částečně záměrně a částečně, protože je mi skutečně bližší – to nerozporuji a nehodlám vydávat za objektivní “správnost”. Ale já se nemohu zbavit dojmu, se snažíte naopak obhájit ten katolický postoj jako ten správný a o kterém nedává smysl pochybovat. Možná to je Váš osobní názor a to je samozřejmě Vaše výsostné právo, jen jsem to tu nikde nevyděl vyřčené jednoznačně a pokud je cílem článku pro něj argumentovat, považoval bych za vhodné, aby to bylo nějak uvedeno. Dále budu pokračovat v duchu,… Číst dále ->
Zdá se, že jsme se konečně dostali k samotnému jádru věci, a vlastně zjistíme, že se v tom nejdůležitějším naprosto shodujeme. Máte pravdu, že z textu mohla dýchat snaha „vysvětlovat“ katolický postoj. Nebylo to však myšleno jako jeho obhajoba! Mým cílem bylo pouze vysvětlit vnitřní logiku tohoto historického fenoménu. Je to podobné, jako když popisujete pravidla šachů – když řeknete, že kůň skáče do tvaru L a hráč, který s ním táhne rovně, nepochopil hru, nehájíte tím šachy jako nejlepší hru na světě, ale jen popisujete referenční rámec daného systému. Pokud to z mých textů místy vyznělo jako hodnotové odsouzení sekulárního mainstreamu, je to má… Číst dále ->
Přjmenujte se na Teologické noviny. K lebce Zdislavy zatím publikujete jen samé křesťanské plky.
Obávám se, že si pletete předmět zkoumání s metodou. Náboženský inforservis, stejně jako můj článek, zkoumá náboženství objektivně a nikoli zevnitř jako teologie. Pokud byste texty četla pozorně, zjistila byste, že se v mých článcích opírám o fyzickou antropologii (výzkumy prof. Vlčka), památkovou péči (vyprošťování z betonu) a kriminologii (psychologický nátlak policie při výslechu). Pointou mých článků je kritická religionistická analýza toho, jak církev ve věci kultu svatých paradoxně kapitulovala před moderní, sekulárně-funerální optikou zloděje, který zbožnému pojetí ostatků vůbec nerozuměl.
Zřejmě to tak nemyslíte, ale formulace jako “Právě fatální nepochopení toho, jak relikvie fungují, totiž stálo v samém jádru motivace pachatele” mi také na první pohled vyznívají, jako byste se spíš zastával toho tradičního katolického stanoviska. Možná celá záležitost skutečně byla věcí nedostatečné edukace pachatele, ale vyjma toho, že je věřící, mi to z ničeho nevyplývá. Jako laik a člověk bez vyznání si do situace mnohem snáze projektuji věc osobního svědomí a “sekulárně-funelární optiku”. Bez dalších informací se nemám důvod domnívat, že by býval pachatel nekonal, kdyby toho věděl víc o fungování relikvií. A pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by… Číst dále ->
Použití termínu ‚fatální nepochopení‘ neznamená, že se stavím na stranu tradičního katolicismu jakožto nositele ‚jediné pravdy‘. Jde o konstatování systémové chyby. Pachatel vzal předmět, který byl historicky hodnotu v (byl zkonstruován) v určitém náboženském systému a aplikoval na něj pravidla zcela jiného, moderního pietního systému. Jakoby se někdo snažil hrát šachy podle pravidel fotbalu a divil se, že to nefunguje. To není teologický soud z mé strany, ale popis toho, že pachatel jednal mimo referenční rámec daného předmětu. Píšete, že nemáte důvod se domnívat, že by pachatel nekonal, kdyby o fungování relikvií věděl více. Z policejního vyšetřování a vyjádření jeho obhájce ale jasně víme,… Číst dále ->