Seriál o indických muslimkách připravila indoložka dr. Dagmar Marková.
Muslimové a hinduisté jsou etnicky stejní, nebo aspoň sdílejí tisíciletá pouta k téže části země. Důvod je zřejmý: předkové většiny dnešních muslimů i jejich předkové po otcovské linii jsou potomci hinduistů, kteří kdysi konvertovali k islámu, ať už jakýmkoli způsobem. Většina muslimů, přicházejících z jiných zemí, se ženila s hinduistickými děvčaty, ať už k těmto svatbám docházelo jakkoli. Nebudeme přece dnešnímu Ahmadovi nebo Rašídě vytýkat, co před mnoha staletími provedl jejich prapraděda. Opravdu čistě muslimské prapředky má jen nevelké procento dnešních muslimů.
Islám představuje komplexní vyjádření způsobu života a chování. Muslimům to vše určuje šaría – tj. Korán plus zprávy o chování proroka Muhammada jako vzor jím daný. Avšak ortodoxní islámští učení mudrci do všeho mluví, schvalují i odsuzují, zejména si stěžují na přejímání obyčejů od hinduistů a ovšem také od Západu. V následujícím třídílném seriálu nenarazíme snad na nic, k čemu by se tyto autority tak či onak nevyjádřily.
Nedávným přílivem obyvatelstva do velkých měst za prací nastala situace, že muslimské čtvrti bývají přelidněné, jejich infrastruktura nestačí plnit všechny potřeby, staré domy chátrají a na jejich údržbu chybí prostředky. Člověk musí někde bydlet; je to jedna z jeho základních potřeb. Jak tedy bydlí v Indii současná muslimka?
Muslimové v Indii mají a vždy měli tendenci vytvářet muslimské čtvrti. Ve starých městech to bývá historické centrum uvnitř dnes už neexistujících hradeb nebo některé předměstí. V posledních desetiletích vznikla tzv. muslimská ghetta na okrajích měst. Bydlení mezi souvěrci poskytuje pocit bezpečí; ostatně v jiných částech města majitelé domů muslimské nájemníky nevítají. „Ubytujte muslima, a jeho další požadavek bude obětovat o muslimských svátcích doma kozu. Bude argumentovat, že přece ústava každému zaručuje právo najímat si obydlí podle vlastní vůle.“ Také policie vyzývá, aby si každý pronajímatel nejprve zjistil všechno o člověku, který hledá bydlení.
Pokud možno, snaží se muslimští obyvatelé co nejvíce zachovat tradiční půdorys svých obydlí. Hlavním vstupem je tzv. předsíň. Bývá zakrytá závěsem třeba jen z pytloviny. Závěs je nutný i k tomu, aby náhodný kolemjdoucí nemohl do předsíně nahlédnout. Z předsíně vedou dveře do tzv. mardány, což je část obývaná muži, a zanány, což je ženská část. Dnes je takové rozdělení hlavně ve městských bytech těžko uskutečnitelné, ale tam, kde jsou k tomu jakžtakž podmínky, udržuje se aspoň v náznacích. Říkávalo se, že žena projde předsíní jen dvakrát v životě: poprvé po svatbě, kdy ji (nejraději v nosítkách) přinesou do manželova domova, a podruhé po smrti, když je vynášena z domu. Dnes se to ovšem nemyslí tak vážně.
Uprostřed domu je veranda zvaná dálán, nezastřešené prostranství, které bývá rozděleno na více částí závěsy. Tam mají přístup muži i ženy, avšak je určen hlavně pro mužské návštěvy, které se mají držet odděleně od žen. V severních částech Indie jsou zástěny prospěšné zejména v zimním období; tvoří menší prostory, kde se dá udržet trochu tepla. V jedné ze stran dálánu je nádržka vody, dnes už obvykle i vodovodní kohoutek. Na další straně je kuchyně s tradičním ohništěm, které je třeba vždy znovu rozdmýchat; může tam být i petrolejový vařič, dnes podle možnosti i elektrický, někde ve městech i plynový. V kuchyni je umístěna většina nádobí. Nezbytný je mlýnek na koření, zpravidla ruční, a mlýnek na maso, dnes častěji elektrický.
Zvláštností muslimského domu jsou „oknodveře“, vedoucí do dálánu sousedního domu. Umožňují ženám odskočit si na kousek řeči se sousedkou, aniž by musela vyjít z domu a případně se chránit před deštěm. Tento hybrid mezi oknem a dveřmi je chrání také před nežádoucími pohledy mužů v uličce, takže se nemusejí zahalit.
Muslimka se raději zdržuje ve své části domu, v zanáně. Větší domy mají místnost hned za vstupem do domu, kam cizí lidé nesmějí, nejsou-li zváni. Další je dvůr sehan, kde ženy mohou přijímat ženské a důvěryhodné mužské návštěvy. Ježto domy mají obvykle ploché střechy, scházejí se ženy ze sousedních domů na střechách a komunikují spolu ze střechy na střechu, pokud se ovšem mužům nezachce vystoupit rovněž na střechu, třeba jen pro osvěžení a čerstvý vzduch. Pak ovšem musí ženy dolů.
V muslimské čtvrti stojí mešita. Je místem společných modliteb a symbolem islámské identity. Rodičům je doporučováno, aby vzali svoje dítě do mešity co nejdřív. Mešity tedy, ať jakkoliv provizorní, vznikají narychlo i v nových čtvrtích. Muslimka sama obvykle do mešity nevstupuje. Výjimku tvoří muslimské svátky a návštěva muslimských „svatých“ mužů; pak muslimka jde do mešity s doprovodem. Mešita je tedy místem běžných shromáždění mužů, nikoli žen.
Religiozita obyvatel je nápadná. Kdyby nic jiného, pak stojí za vidění proudy muslimů v bílých čapkách, hrnoucí se k mešitám, když zazní ázán. Stojíme třeba na Čándní Čauku poblíž mešity Fatehpurí. Bíle oblečení muslimové proudí na nádvoří mešity k modlitbě. Žasneme nad jejich množstvím. Zároveň se po Čándní Čauku blíží mnohem pestřejší hinduistické procesí. Před mešitou se oba proudy na několik vteřin propletou, ale hned se oddělí. Na pár minut poskytují úžasně barevnou podívanou, avšak když dospějí k bodu setkání a oddělení, „pozdraví“ hinduistický průvod muslimy břesknou muzikou. Hudba před mešitou je pro muslimy nepřijatelná. Pro jistotu tedy lemují Čándní Čauk řady policistů po obou stranách. Téměř se mohou držet za ruce. Atmosféra by se dala krájet, na evropskou pozorovatelku vrhají policisté zlobné pohledy – tahle nám tu ještě scházela! Zpravidla to dopadne dobře, procesí se rozptýlí. Avšak vždycky to dobře dopadnout nemusí.
Náhledová fotografie: Adam Jones, Flickr.
Související články:
