Seriál o indických muslimkách připravila indoložka dr. Dagmar Marková. První díl je zde, druhý zde.
Ve všech komunitách Indie existuje silná touha po potomstvu. Mateřství je na vysokém stupni hodnot hned po službě manželovi. Veškeré plánování rodiny je zavrhováno. Největším hříchem je přerušení těhotenství, ale i sterilizace a hormonální antikoncepce. Omezování porodnosti je nazváno nebezpečím, které vyhladí muslimy nebo aspoň zredukuje jejich počet. Kontrola porodnosti, velmi propagovaná za doby vlády Indiry Gándhíové, je prý nebezpečná, neboť snižování podílu muslimů na obyvatelstvu může muslimy v Indii vyhubit. Vše možné se podnikne, aby bylo potomstvo. Velký počet dětí v rodině je také určité sociální zabezpečení rodičů, případně i jiných příbuzných ve stáří. Bezdětnost je pohroma nejen citová, nejen náboženská hlavně pro ženu, ale i ekonomická. Chybu společnost vždy hledá v ženě. Žena vše podstoupí, aby přivedla dítě na svět.
Naznačila to urdská spisovatelka Ismat Čugtáí v povídce Mimóza: „Kdyby nesplnila významnou povinnost ozdoby lože, musela by zajisté toto blaho opustit. Mládí a krása ji na něm těch pár let udržely, ale teď , ale teď se to lože pod ní kymácelo… A kam by z něj šla? Šít ani vyšívat se nenaučila, ani ji to nebavilo. Nebude-li na světě toho, kdo by ji živil, může se chopit jen jediné činnosti – poskytovat kdekomu tu službu, kterou dosud poskytovala manželovi.“
Hlavně potencionální budoucí babička často počítá s narozením vnoučete do roka, a nestane-li se tak, její mladá snacha si „užije“. Muslimka může za tím účelem navštívit muslimské „svaté muže“, ale spíše jejich hrobky, které jsou rozptýlené v různých lokalitách. Pomáhá to? Kdo ví! V každém případě, když dojde k početí, je budoucí matka všemožně chráněna před každým myslitelným nebezpečím všedního dne. Z obavy před potratem nemá jezdit autorikšou nebo rikšou po hrbolatých ulicích. Pro jistotu nemá nosit šperky – to kvůli obavám z uhranutí. Nemá navštěvovat hřbitov. Co se týče muslimské modlitby s hojným poklekáváním a vstáváním, může se takto modlit jen tak dlouho, pokud je toho schopna.
Narození dcery se nijak neoslavuje, ale také se netruchlí. Narození dcery je v příbuzenstvu vítáno. V muslimských rodinách nepanuje strach z narození dcery. Prorok Muhammad měl jen dcery a říká se, že otec dcer přichází do ráje. Truchlit nad narozením dcerky Korán zakazuje, je to neislámské a přejaté z hinduismu, praví islámští učenci. Naopak má taková žena podle Koránu šťastný osud. Komukoli se narodila dcera a kdo nedával před ní přednost synům, toho Alláh díky dceři přijme. Islám dívce zaručuje právo na ochranu života, důstojnost a podporu. V posledních desetiletích se přesto staly častým jevem umělé potraty, když bylo při předchozím vyšetření zjištěno, že embryo je ženského rodu.
Máme takový odstrašující příklad, co se může přihodit: žena rodila pořád děvčátka, jedno za druhým. Když už dcer bylo až příliš, projevil manžel názor, že by se měla rozhodnout pro potrat. Tedy se tak „rozhodla“. Ale potrat byl z jakéhosi důvodu (snad jej ve skutečnosti podstoupit nechtěla, ale musela) až ve čtvrtém měsíci těhotenství. A ukázalo se, že to měl být kluk. Poučení: jako si člověk nemůže být jistý, kdy a kde zemře, tak nelze s jistotou zjistit, zda je v lůně chlapeček nebo děvčátko. To ví jen Alláh, říkají muslimové, a nejen islámští mudrci.
Počet dětí je považován za měřítko lásky mezi manželi. Rodit děti je bráno jako koření života. Ovšem běda, když žena ne a ne porodit dítě takového pohlaví, jakého je v širší rodině právě třeba. Literárně to naznačila urdská spisovatelka Rašíd Džahánová v povídce Ásifdžahánina snacha: „Pokaždé, když Kubra porodila dalšího syna, záviděl jí celý svět. Ano, byl-li někdo zarmoucen, byla to Ásifdžahán. Pravda, upřímně ji těšilo, že má Kubra takové zdraví. Vždyť – rodit, to už je skoro jako umírat. A přece Ásifdžahán narození každého Kubřina syna oplakala… Pak se ozval strašlivý výkřik, že se v Ásifdžahán zatajil dech… Když pak zaslechla uá, uá dítěte, oddechla si a zakončila svoje modlení. Ó pane, ať je to kluk nebo holka, to už je osud… Tu přiběhla služka – holka, je to holka! Pánbůh jí žehnej!… Teď se teprve Ásifdžahán obrátila k holčičce pohlédla na její tvářičku a ohodnotila ji – je snědá… ale nedala bych ji, ani kdyby byla černá.“ Spisovatelka tedy zvolila „netradiční“ téma: v rodině chybí dcerka, neteřka, hlavně snacha.
Dnes probíhá mnoho porodů v nemocnici, ale mnoho také doma. V takovém případě vykonává „porodní bába“ vše, co dělá i v jiných náboženských komunitách. Těsně před porodem také odhaduje pohlaví dítěte a jistě se někdy i strefí. Často je těsně před porodem nebo hned po něm dohodnuto zasnoubení miminek.
Od 70. let bylo zjišťováno pohlaví plodu pomocí ultrazvuku. To je nyní zakázáno. Žena je nemá předem znát, aby nešla na „operaci“, tj. umělý potrat . Lékaři často obcházejí tento zákaz reklamou: „Zjistěte všechno o dítěti ve vašem lůně.“ To se dostalo do střetu s propagovanou politikou plánování rodiny. Plánování rodiny je ovšem zase v ostrém rozporu s tradicí. Muslimové si heslo, kdy jsou doporučovány jen dvě děti „my dva, naše dvě,“ přetvořili na „nás pět, našich dvacet pět“.
Pokud manželé používají některý prostředek k zabránění početí, obvykle to tají před příbuznými i rodiči. Je to jejich zcela soukromé tajemství.
Různé běžné těhotenské obtíže se vykládají jako působení džinů, bytostí stvořených z ohně. Džin může na sebe vzít nejrůznější podobu a vydávat v ní různé i zvířecí zvuky. Mohou být neviditelní, ale také se zviditelnit. Mohou být mužského i ženského rodu, ale maskulinum převažuje. Džinové jsou nesmrtelní. Mohou být dobří i zlí; zlých je v lidové fantazii však více. Škodí, kde mohou, zejména s oblibou právě ženám, a to nejvíc ti, kteří jsou mužského rodu. Džinové vstupují do různých vztahů s lidskými bytostmi, včetně manželství. Mezi lidskou říší a džiny vznikají pak podivní kříženci.
Budoucí maminka stojí ve frontě na poště, je tam vedro k zalknutí. Najednou černo před očima: „To džin do mne strčil.“ Přestala užívat svůj oblíbený parfém, prý aby nedráždila džiny. Také proto odložila svoje nejlepší oblečení. Věčně ji bolí hlava, jíst jí nechutná. Manžel, budoucí otec dítěte, je pořád znepokojený. Má starost o manželku; dobře ví, že tyto stavy v těhotenství přicházejí. Ale co když je za tím doopravdy džin? Třeba mají staří lidé pravdu? Jak nesmrtelní jsou džinové, tak asi i pověry, víra v džiny.
Když je dítě konečně na světě je nutno zakopat placentu i pupeční šňůru tam, kde spatřilo světlo světa, nejlépe v tichém koutě klidné místnosti.
Děti indické muslimky rostou
Co nejdřív po porodu má být novorozeněti do ouška pošeptán ázán. Ukazovat děťátku hvězdy na nebi je nemuslimské a čistě hinduistické.
Matka dcerky je ušetřena jednoho trápení, kterému matka novorozeného synka neujde. Je to obřízka – chatna. Obřízka chlapce se nemusí konat hned, ale rozhodně do dvanáctého roku chlapce. Má to být v sedmi letech, ale může být i dříve než v sedmi letech, a dokonce co nejdřív. Ono to bolí vždycky a představme si novopečenou matku, která musí svoje právě narozené dítě nechat řezat. Čím dřív, tím líp, i rána se v útlém věku lépe hojí. Drobeček samozřejmě křičí. Většímu se domluví, že mužský přece nepláče, že každý muslim musí být hrdý. Starší chlapec se také dá nějak zpacifikovat. Ale co takový drobeček? Matka se během operace zdržuje s Koránem v ruce v místnosti, která je obrácena na západ, a po celou dobu se modlí. Jistě jí ta chvíle připadá nekonečná. V každém případě se úkon v celém příbuzenstvu slavně slaví. Obřízka znamená, že chlapec je muslim.
Ani pojmenováno nemusí dítě být hned. V každém případě si však dítě zaslouží pravé muslimské jméno. Vždyť soudného dne bude voláno před soud svým jménem. Dobrý muslimský rodič nezvolí pro dítě jméno, které by třeba jen svou částí připomínalo bezvěrectví a hlavně hinduismus. Která jména jsou tedy zcela nevhodná? Je to např. pro děvče jméno Zarína, které nemá v sobě nic islámského, spíš připomíná slovo zar – zlato. A která jména jsou pro dívku vhodná? Na příklad Amína – spolehlivá, čestná, Džamíla – krásná, elegantní, Rašída – zbožná, spravedlivá, Rana – krásná, Zuhra – krásná, elegantní, Sára – závoj čili parda, Sádika – dobře snáší i trápení, Táhira – čistá, zbožná, Násira – pomocnice v každé nouzi, Nusrat – pomocnice, Farída – jedinečná, Kámila – dokonalá, Mumtáz – vybraných mravů.
Některá jména se dle islámských učenců nedoporučují ani nezavrhují. Je to např. jméno Zahra či Zuhra, zvláštně podobné Zoře, u nás běžnému jménu. Sára nevadí, ba doporučuje se, byť je běžná pro křesťany i židy, Márija – naše Marie se světlou pletí. K dispozici je množství muslimských jmen a vždy je možno jméno změnit.
Muslimským zvykem je kojit chlapce dva roky a děvče dva roky a čtvrt. Podle islámských učenců by však mělo dítě kteréhokoli pohlaví být kojeno dva roky a je možno odstavit je i dříve.
Smrt v rodině muslimky
Nic naplat, smrt tu byla, je a bude. Muslim nevěří v opakování životů, pro něj prostě začíná život nový, který bude od začátku do konce prožívat se vším dobrým i zlým. Nikdo to za něj neudělá. Z minulého života si nic nepřinesl, ba ani jeho předkové za nic nemohou. (Zde jsme zavadili o hinduistickou pevnou víru ve znovuzrození a v odplatu podle skutků.)
Umřel-li manžel, může vdova držet smutek a vdát se až po čtyřech měsících a deseti dnech Nemá-li však taková žena žádnou obživu, může chodit do práce hned, avšak ne v noci. V některých oblastech je zvykem čekat s novou svatbou celý rok. Byla-li v době ovdovění těhotná, může se znovu vdát až po narození dítěte.
Zesnulý má být pohřben co nejdříve, pokud možno hned. Přílišné vyčkávání a odkládání pohřbu je urážka zesnulého. Je též nevhodné pořádat po pohřbu hostinu a také se bavit o všem možném, jako by se nic nestalo.
Muslimka nemá chodit na hřbitov sama, leda jen o některých svátcích, ale některá se toho odváží. Muslimové pohřbívají zásadně do hrobu. Muslimové a hinduisté sebou navzájem kvůli tomu pohrdají. Kráčela jsem s mladou muslimkou po ulici starého města a naproti kráčí dost hlučné hinduistické procesí. Dívám se na ně. Muslimka si všimne mého pohledu a připomene mi důrazně, s odstupem a dosti pohrdavě: „To oni takhle pohřbívají své mrtvé. To my… my jedině do hrobu.“
Související články:
