LGBT+ komunita v Izraeli

Stát Izrael má rozmanitou společnost, přičemž LGBT+ komunita tvoří její pevnou, i když ne vždy vítanou součást. Její členové postupně získávali práva od 90. let, a to navzdory rodinnému právu založenému na ultraortodoxním judaismu. Status quo, sjednaný v roce 1947 mezi levicovými sionisty vedenými Davidem Ben-Gurionem a ultraortodoxní organizací Agudat Israel, zavázal budoucí židovský stát k dodržování určitých pravidel halachy.[1] Na jeho základě byl v roce 1953 přijat zákon o jurisdikci rabínských soudů, který svěřil manželství a rozvody židovských obyvatel státu do kompetence ultraortodoxního Vrchního rabinátu Izraele. Muslimové, křesťané a drúzové mají své vlastní náboženské soudy.[2]

Tento zákon přirozeně způsobuje značné komplikace pro mnohé obyvatele Izraele. Ateisté a neortodoxní Židé se musí podřídit ultraortodoxním pravidlům svatby nehledě na své preference, zatímco smíšené páry, páry stejného pohlaví nebo Židé, kteří nesplňují definici Žida podle halachy,[3] mají velmi omezenou šanci uspět u náboženského soudu. Ačkoli konzervativní a reformní rabíni mohou v Izraeli působit, nemají povoleno vykonávat svatby, které by navíc nebyly uznávané státem ani rabinátem.[4] Jak je tedy možné, že Izrael je dnes natolik známý svou akceptací LGBT+ komunity?[5]

Navzdory těmto nepříznivým podmínkám má izraelská tolerance vůči LGBT+ osobám delší historii než v jiných zemích. Izraelský parlament Kneset dekriminalizoval homosexualitu v roce 1988,[6] zakázal diskriminaci v zaměstnání na základě sexuální orientace v roce 1992 a umožnil gayům a lesbám otevřeně sloužit v armádě od roku 1993. Páry stejného pohlaví směly žít v neregistrovaném soužití od roku 1994 a postupně získaly stejná práva a výhody jako manželé díky různým právním rozhodnutím. Žaloba jednoho lesbického páru u Nejvyššího soudu vedla v roce 2005 k oficiálnímu uznání adopcí páry stejného pohlaví, pokud byl jeden z partnerů biologickým rodičem. Toto právo se později rozšířilo také na adopci nebiologických dětí.[7]

V roce 2006 Nejvyšší soud rozhodl, že stát musí uznávat manželství párů stejného pohlaví uzavřená v zahraničí, čímž se pro ně otevřela možnost uzavřít manželství, které sice rabinát neuzná, stát však ano. V současnosti mnozí Izraelci uzavírají sňatky v zahraničí, i když se jedná o nákladnější a složitější způsob. Snahy zavést civilní sňatky přímo v Izraeli dosud neuspěly. V roce 2013 začala otevřeně sloužit v izraelské armádě první trans žena a v roce 2015 byl zákaz diskriminace na základě sexuální orientace rozšířen o rodovou identitu.[8] Od roku 2015 nemusí trans a nebinární osoby podstupovat operaci jako podmínku pro změnu dokladů,[9] nadále však čelí dlouhým čekacím dobám na komisi, která schvaluje operace. Chirurgů zkušených s tranzicí je v zemi také pořád málo.[10] V roce 2023 potvrdil Nejvyšší soud uznání manželství uzavřených v zahraničí online prostřednictvím programu Zoom.[11]

Kromě právní stránky mají LGBT+ Izraelci řadu organizací a asociací zaměřených na různé aspekty a problémy komunity, například podporu proti diskriminaci, vzdělávání veřejnosti, spojení s náboženskou identitou nebo podporu v armádě.[12] Mnohé mají dlouhou historii. [13] Nechybí ani centra ve větších městech, jako LGBTQ Center v Tel Avivu nebo Open House v Jeruzalémě.[14] Dnes už slavné oslavy Pride v Tel Avivu, které oficiálně začaly v roce 1993 a mají ještě starší kořeny, každoročně přilákají statisíce účastníků z celého světa a tvoří pevnou součást identity a turismu města.[15]

Naproti tomu Pride v Jeruzalémě představuje temnější stránku života LGBT+ komunity v Izraeli. Od jeho počátku v roce 2002 jej provázejí protesty, nadávky, výhrůžky a někdy i násilnosti zejména ze strany ultraortodoxních Židů, kteří neakceptují sexuální a rodové menšiny. Jeruzalémský Pride proto podléhá přísným bezpečnostním opatřením. V letech 2005 a 2015 zaútočil ultraortodoxní Žid Yishai Schlissel nožem na jeho účastníky, přičemž při druhém útoku zemřela mladá dívka. Schlissel ve své obhajobě označil Pride za ohavnost, kterou je třeba ve jménu Hospodina zastavit. Představuje část rostoucí izraelské populace, která neakceptuje LGBT+ komunitu a která může ohrozit její budoucnost ve státě. Zastánce takových názorů najdeme dnes i v Knesetu.[16] Na druhou stranu byl však druhý útok odsouzen také mnoha ultraortodoxními rabíny a vedl k otevření dialogu mezi izraelskými LGBT+ organizacemi a ultraortodoxními Židy.[17] Právě dialog je nezbytný v tak různorodé společnosti, jakou je ta izraelská.

Závěrem lze konstatovat, že práva LGBT+ osob se ve Státě Izrael postupně rozšiřují, avšak čelí význam v hledání rovnováhy mezi moderními a tradičními skupinami v společnosti.

Poznámky:

[1] Konkrétně se jedná o dodržování šabatu v celém státě a kašrutu (souboru diétních pravidel) v oficiálních institucích, o jurisdikci ultraortodoxního Vrchního rabinátu nad rodinným právem izraelských Židů a o autonomii židovských náboženských škol. Stát Izrael tyto principy dodnes dodržuje.

[2] Daphne Barak-Erez, “Law and Religion Under the Status Quo Model: Between Past Compromises and Constant Change,” Cardozo Law Review 30 (6), 2009, s. 2496–2497.

[3] Podle halachy je Židem jenom ten, kdo se narodil židovské matce nebo prošel konverzí k judaismu.

[4] Ben Sales, “Why Israel nabbed a rabbi for performing a wedding, and why people are incensed” [online]. Times of Israel. 21. 7. 2018, URL: https://www.timesofisrael.com.

[5] K historii vývoje LGBT+ komunity ve státě Izrael doporučuji knihu Lee Walzera “Between Sodom and Eden: A Gay Journey Through Today’s Changing Israel”, Columbia University Press, 2000.

[6] Tento zákon pochází ještě z dob Britského mandátu Palestina a v Izraeli se nikdy příliš nedodržoval.

[7] Stát Izrael používá anglosaské neboli obecné právo (Common Law), podle kterého je právo tvořeno soudci prostřednictvím precedenčních rozhodnutí soudů.

[8] Satchie Snellings, “The “Gayification” of Tel Aviv: Examining Israel’s Pro-Gay Brand,” Queer Cats: A Journal of LGBTQ Studies 3 (1), 2019, s. 28–30.

[9] Lee Yaron, “Israel Approves Allowing Transgender People to Change Gender on IDs Without Surgery,” [online]. Haaretz. 26. 2. 2020, URL: https://www.haaretz.com.

[10] Renee Ghert-Zand, “Gender-affirming surgery performed at Galilee Medical Center for first time,“ Times of Israel. 11. 7. 2023, URL: https://www.timesofisrael.com.

[11] Jeremy Sharon, “Israel must recognize online marriages conducted via Utah, Supreme Court rules,” Times of Israel. 7. 3. 2023 ….

[12] Například The Aguda (podpora práv LGBT+ osob), Tehila (podpora rodičů s LGBT+ dětmi), Bat-Kol (náboženský spolek pro LGBT+ ženy), Havruta (utváření dialogu s věřícími Izraelci) nebo Ma’avarim (podpora trans osob).

[13] “LGBT Organizations,” [online]. LGBT Olim, URL: https://lgbtolim.org.

[14] “LGBT Centers,” [online]. LGBT Olim…

[15] Snellings… s. 33–40.

[16] Například ministr financí Bezalel Smotrich ze strany Náboženský sionismus, ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir ze strany Ocmah Jehudit a náměstek ministra v úřadu premiéra Avi Maoz ze strany Noam. Homofobní a transfobní názory zastávají i další členové zmíněných krajně pravicových stran, stejně jako členové náboženských stran Šas a Sjednocený judaismus Tóry. Všechny tyto strany společně se stranou Likud tvoří současnou izraelskou vládu.

[17] Ibid., s. 44–47.