Dnes vychází nový Dingir s tématem Náboženství a LGBT+. Úvodník Andrey Beláňové zde přinášíme v nezkrácené podobě.
V červnu si velká část světa připomínala skrze tzv. Pride Month význam lidských práv především ke vztahu k LGBTQ+ lidem. V srpnu se pak nejen Praha rozzářila duhovými barvami v rámci multižánrového festivalu Prague Pride. Právě vycházející časopis Dingir symbolicky završuje toto období speciálním číslem věnovaným vztahu náboženství a právě LGBTQ+ problematiky.
Čtenářstvo si jistě povšimne, že napříč číslem se tato zkratka nevyskytuje jednotně, nýbrž na ni lze narazit v kratších formách (LGBT) i těch rozvinutějších (např. LGBTQIA+). Je tomu tak z několika důvodů. Předně respektujeme používání zkratky různými autorkami a autory, kteří do tohoto speciálu přispěli a jež přinášejí jedinečné poznání ze svých často velmi různých vědních oborů a oblastí (namátkou zmiňme religionistiku, teologii, antropologii či geografii). Nadále se domníváme, že jedna správná zkratka prostě neexistuje a všechny se zároveň snaží (nebo v době svého zavedení snažily) vystihnout respekt k různým variacím lidské sexuality a genderu. V neposlední řadě pak nepochybujeme o tom, původní zkratka LGBT bude i nadále procházet dalším vývojem ve vztahu k rozvíjejícímu se poznání a zkušenostem v této významné oblasti společnosti. V úvodníku si dovoluji použít podle mého soudu nejčastěji frekventovanou zkratku LGBTQ+ (Lesbian, Gay, Bisexual, Transgender, Queer + Others).
Redakce Dingiru je hrdá, že se jí podařilo shromáždit neobyčejně pestrý (nebo duhový, chcete-li) průřez náboženskými tradicemi a přinést tak jedinečný vhled do dynamické oblasti, jakou LGBTQ+ problematika bezpochyby je. Texty oscilují mezi teoretickými pojednáními a čistě popisnými zachyceními často periferních náboženských praktik a nabízejí tak čtenářstvu širokou paletu názorů i žitých zkušeností. Převažuje sice tématika křesťanská, ale vzhledem k současnému rozložení religiozity v české společnosti je toto směřování pochopitelné.
Mimo hlavní téma, ale neméně důležitý, je hned jako první zařazený text Genocida iráckých jezídů Karla Bauera a Karla Černého, kteří si kladou otázku, zda v letech 2014–2017 spáchal Islámský stát genocidu na jezídské menšině. Zdánlivě málo související článek obrací naši pozornost ke klíčovým tématům celého čísla: přístupu k jinakosti, významu tolerance, zranitelnosti menšin i nemožnosti akceptovat jakékoli formy násilí.
První příspěvek k samotnému tématu sepsala Anna Grůzová. V textu nazvaném Mezi přijetím a odmítnutím reflektuje postoje příslušníků rozličných křesťanských skupin na českém území vůči homosexualitě. Výzkum realizovaný na vzorku 53 osob poutavým způsobem vtahuje do nejednoznačnosti názorů a přístupů, která bude čtenáře a čtenářky provádět celým číslem. Do jiné abrahámovské tradice, konkrétně pak islámu, nás svým čtivým textem Genderové variace v dýmu kadidel zve Štěpán Kabeš. Jeho vlastní antropologický výzkum rituálních forem akceptace sexuální jinakosti nabízí nečekané vhledy do současné marocké kultury a jejího vyrovnávání se s „jiným“. Ve třetím příspěvku díky zajímavé reportáži Barbory Oudové Holcátové společně navštívíme 14. ročník již zmiňovaného Prague Pride, a to samozřejmě se zvláštním zřetelem právě na Náboženství na Prague Pride. Svěží pohled z poněkud jiné strany na širší souvislosti (nejen) tématiky LGBT+ v americkém prostředí nabízí Aleš Hodes v textu nazvaném Právem za morální řád, kde detailně analyzuje aktivismus současné americké křesťanské pravice. Objevnou cestu zpět mimo křesťanské tradice nabízí Boris Kořínek v článku LGBT+ lidé v očích judaismu, jenž čtenáře zevrubně seznámí především s relevantními východisky pramenných textů a autoritativních židovských zdrojů. Zasvěcený vhled do buddhistických postojů vůči LGBTQ+ osobám nejen v Tibetu pak zprostředkovávají Petr Jandáček a Martin Špirk v obšírném pojednání Probuzení ze sna o Buddhovi? Neméně zajímavý kulturní exkurz poskytuje i článek o hinduistických tradicích Dagmar Markové s názvem Ani žena ani muž v Indii, který přibližuje fenomén tzv. indických hidžer a jejich nesnadný život. Poslední třetina nového Dingiru patří již opět křesťanství, přičemž tento blok vhodně otevírá teologicky laděný text duchovního Ondřeje Koláře zvaný Křesťanství a LGBT. Na toto poučené pojednání navazuje salesián Zdeněk Jančařík insiderským článkem o pastoraci osob LGBTQ+ v římskokatolické církvi pod názvem Hlavně tomu neříkejme sex. Jinou vědeckou perspektivu pak nabízí Michal Pitoňák skrze reflexi snah o změnu sexuální orientace, odbornou zkratkou SOGIECE (Sexual Orientation and Gender Identity and Expression Change Efforts), v textu Religiozita a konverzní terapie. Konkrétní podoby zkušeností LGBTQ+ osob v křesťanství představuje Jiří Votava v článku Církve a LGBTQ+ komunity, který zpracovává především dosavadní působení společnosti Logos ČR, která našla zázemí v Českobratrské církvi evangelické. V tomto duchu navazuje i osobní rozhovor Zdeňka Vojtíška se Zdeňkem Turkem příhodně nadepsaný Moje orientace mě přivedla k Bohu. Celé tematické číslo pak skvěle uzavírá recenze Jitky Schlichtsové na knihu Zpověď farářky, kterou jako jistou formu svého coming-outu vydala mediálně známá duchovní Církve Československé husitské Martina Viktorie Kopecká. V neposlední řadě pak na obálce naleznete část textu požehnání partnerství ve Starokatolické církvi. Úryvky jako např. „Děkujeme ti za N a N, za lásku a přátelství, které spolu sdílejí, a za jejich vzájemnou oddanost“ osobně považuji za ten nejlepší závěr tohoto informacemi i emocemi nabitého čísla.
Psali jsme v Dingiru:
Tomáš Bílek, Homosexualita v náboženstvích světa, Dingir 18 (3), 2015, s. 74–77.
Tomáš Bílek, Homosexualita a křesťanství, Dingir 19 (2), 2016, s. 38–41.
Související články:
Vyhledání hesla „LGBT“ v Náboženském infoservisu.
