O podivných okolnostech smrti léčitele Richarda Š. začala česká média informovat brzy poté, co v noci na 4. října 2022 nastala. Dříve, než se v českých médiích etabloval v souvislosti s touto smrtí a s dalšími násilnými činy výraz „kutnohorská sekta“, bylo možné se v kontaktu s veřejností dost často setkat s dvojím údivem: Copak léčitelé vytvářejí sekty? A copak je na působení léčitelů něco náboženského? – Zatímco druhou z udivených otázek odbudeme opakováním známé skutečnosti, že esoterická tradice, na niž mnoho léčitelů navazuje, nebývá v české společnosti považována za náboženství (snad proto, že v jejím rámci nejsou nezbytné náboženské budovy, posvátné knihy, kněží či jiní profesionálové apod.), prvnímu údivu se budeme věnovat v následujících odstavcích podrobněji.
Základem této závěrečné části sedmidílného seriálu (první díl je zde) o tzv. kutnohorské kauze je tvrzení, že situace, kdy se kolem léčitele vytvoří nové náboženské hnutí, nejsou nijak výjimečná. Příčinou je to, že léčitel často nezůstává jen u stanovení diagnózy a doporučení léčby (jako tomu bylo například u Jana Mikoláška nebo Františka Ferdy), ale doporučuje upravit životní styl, vyřešit vztahové problémy, uvědomit si jinou než materiální podstatu světa apod. Odtud už je velmi blízko ke specifickému obrazu univerza například jako prostoru prodchnutého spirituálními energiemi, k naukám o moci slova a myšlenky a nakonec třeba i k úvahám o výjimečnosti léčitele a jedinečnosti pravd, které sděluje. Pokud se toto sdělování děje ve skupině pacientů, léčitelství se tak stává přirozenou platformou pro vznik náboženského společenství.
Klasický příklad poskytuje působení a dědictví německého léčitele Bruna Gröninga (1906–1959). Tento velmi úspěšný léčitel v poválečném Německu měl kolem sebe vždy dobrovolné i placené spolupracovníky, sponzory a vděčné pacienty. Už za jeho života vznikaly spolky (Gröningův svaz nebo Sdružení pro podporu duševně-duchovních přírodních základů života v Německu) – ale tehdy spíše kvůli získání lepšího postavení ve styku s úřady, které se ke Gröningovi chovaly většinou velmi nevstřícně a jeho uzdravení zpochybňovaly. Institucionalizované náboženské společenství vzniklo až po Gröningově smrti, a to díky Gretě Häuslerové (1922–2007), jedné z jeho žaček a jeho blízké spolupracovnice. Roku 1979 založila Kruh přátel Bruna Gröninga (více oněm zde), a ten se v posledních desetiletích poměrně rychle rozvíjí ve světě i v Česku (reportáž z jednoho z místních setkání je zde).
Také česká společnost má klasický příklad vzniku silného a dobře etablovaného léčitelského společenství. Je jím Společenství Josefa Zezulky, náboženská společnost registrovaná roku 2014 českým státem. U jeho začátku je léčitelské působení Josefa Zezulky (1912–1992) v Československu převážně v době vlády komunistické strany. Svou léčebnou metodu Zezulka nazval novotvarem „biotronika“, vtipně připomínajícím tehdy oblíbený výraz „psychotronika“, jímž se v Československu nahrazovalo mezinárodní slovo „parapsychologie“. Zezulka vypracoval ovšem také systematickou náboženskou nauku („filosofii Bytí“) a nalezl v ní vlastní místo v roli „přinašeče“ poselství pro lidstvo pro následující období dvou tisíc let. Léčitelskou metodu i nauku předal svému žáku Tomáši Pfeifferovi (*1953). Ten se v 90. letech stal patrně nejznámějším českým léčitelem. Podařilo se mu institucionalizovat Zezulkovo dědictví nejprve v Duchovní univerzitě Bytí (DUB), později i s důrazem na jeho náboženskou složku ve výše zmíněném Společenství. (O Zezulkovi a Pfeifferovi více zde.) Kromě mnoha dalších aktivit (viz zde) se Tomáš Pfeiffer angažuje i ve prospěch etablování alternativní medicíny (viz zde).
Jako léčitelské společenství ostatně vzniklo i Hnutí Grálu. Za jeho zakladatele je právem považován Němec Oskar Ernst Bernhardt (1875–1941), známý spíše jako Abdruschin či Abd-ru-shin, ale jeho nauka (později sepsaná v knihách pod titulem Ve světle Pravdy. Poselství Grálu) nejprve doprovázela a vysvětlovala léčitelské působení jeho druhé manželky Marie (1887–1957, v hnutí je známa jako Maria). První společenství kolem manželů Bernhardtových, zvané „řád Grálu“, sídlilo mezi lety 1924 a 1926 v bavorském lázeňském městečku Bad Heilbrunn v domě, který sloužil veřejnosti jako „soukromé sanatorium“ (více zde). Ačkoliv motiv léčitelství později ustoupil do pozadí a Hnutí Grálu nelze nazvat „léčitelským společenstvím“ ve stejném smyslu jako Kruh Přátel Bruna Gröninga nebo Společenství Josefa Zezulky, má k léčitelství pořád blízko. Například jeho významným členem byl známý lékař a léčitel Jan Palouček (1958–2020, více o něm zde).
Existence léčitelských náboženských společenství je díky uvedeným příkladům jistě nepochybná. Jedna otázka (v tomto seriálu dosud nevyřčená), ale ještě zbývá. Nemůže se podobné násilí, s nímž jsme se setkali ve společenství Richarda Š., vyskytnout i v jiných léčitelských společenstvích?
Jednoznačná odpověď je bohužel kladná: ano, může, i když zrovna ve třech výše zmíněných etablovaných společenstvích to není pravděpodobné. Možné by to bylo především v malých, před veřejností spíše skrytých společenstvích (podobně jako se veřejně nijak neprojevovala ani skupina kolem Richarda Š.). Nelze nemít na mysli například komunity na dvou místech Česka, které vznikly kolem léčitele Roberta R. Díky předpokládaným jasnovidným schopnostem kontroluje tento léčitel u svých stoupenců stav jejich citu, a to „k Sobě Samému“ a „k druhé polovině“. Podle toho, do jaké míry se stoupencům daří „rozsvítit hvězdičku“ ve své hrudi, jsou například aranžovány dyadické a polyamorní vztahy, vydávána silná doporučení nebo ukládány tresty.
Ano, sérii na okraj léčitelské kutnohorské kauzy je možné uzavřít konstatováním, že tato kauza upozornila veřejnost na velmi různorodou, zajímavou a dynamickou část české náboženské scény, která – bohužel – může někdy přinést i nepříjemná překvapení tak, jak se to stalo ve společenství kolem léčitele Richarda Š.
Psali jsme v Dingiru:
téma Náboženství a léčení, Dingir 8 (3), 2005.
Zdeněk Vojtíšek, „Moje bedra jsou široká.“ – Společenství Bruna Gröninga má v dnešním světě úspěch, Dingir 27 (1), 2024, s. 2–6.
Robert Bezděk, Přinašeč a jeho žák, – Duchovní nauka a činnost Josefa Zezulky a Tomáše Pfeiffera, Dingir 8 (2), 2005, s. 44–46.
Související články:
