Arvéd (2022), Česko, 120 minut, režie Vojtěch Mašek.
Novodobý pražský Faust. Tak o Jiřím Arvédu Smíchovském (1898–1951) píše ve svých dějinách českého hermetismu prof. Milan Nakonečný (*1932). Smíchovský se narodil do dobře situované, katolicky založené rodiny, díky čemuž se mu dostalo mimořádného vzdělání. Uměl několik světových jazyků, ale také hebrejštinu nebo latinu a získal celkem tři doktoráty – z práv, filosofie a teologie. Ovšem jeho celoživotním zájmem se staly především okultní nauky. Smíchovský se ve své době znal a stýkal s dalšími, dnes významnými, českými hermetiky jako byli František Kabelák (1902–1969) nebo Jan Kefer (1906–1941). Byl jezuitou a patřil také ke svobodným zednářům. Často se v souvislosti se Smíchovského magickou praxí zmiňuje sklepení domu „U zlaté lodi“, které zakoupili a nechali opravit jeho rodiče, a které využíval spolu s dalšími hermetiky jako magický chrám. Dodnes je považován za jednoho z nejvýznamnějších osobností českého hermetismu, ale také za jednu z nejkontroverznějších postav českých dějin 20. století, a to především pro své „služby“, které poskytoval nejprve nacistům a posléze také Státní bezpečnosti.
Podle vyprávění pamětníků byl Smíchovský osobou plnou kontrastů, paradoxů a melancholie. Uměl být srdečným, obětavým a společenským člověkem, ale současně byl sobecký, chladný, často se uzavíral před okolním světem a na cestě za vyšším poznáním byl schopen takřka čehokoliv. Jak jeho spolupráce s nacisty, tak později s StB byla na jednu stranu vedena potřebou zachránit si život, ale zároveň i zájmem o taje hermetických nauk, neboť odměnou za jeho služby mu byl, mimo jiné, i přístup ke vzácným knihám, jichž byl celý život vášnivým sběratelem. Sám jednou vedl útok na vinohradskou synagogu, a to údajně proto, aby se zde dostal k ukrytým kabalistickým spisům. Jeho udavačská činnost přivedla smrt k mnoha nevinným lidem, ale je třeba také zmínit, že jeho bezohledné sobectví občas prosvětlovaly momenty lidskosti a soucitu. Jeho pozice, kterou měl během druhé světové války, mu tak třeba umožnila zachránit životy hned několika Židů, a to včetně dr. Štefana Plačka, který jej později vyšetřoval jako kolaboranta, a se kterým se také setkáváme i ve filmu Arvéd. Už během svých studií teologie na Collegium Germanicum et Hungaricum v Římě se Smíchovský stal agentem italské zpravodajské služby. Později se stal také agentem Sicherheitsdienst (zpravodajské služby SS a NSDAP), za což byl od roku 1947 souzen jako „malostranský ďábel“, jak o tom psal tehdejší tisk. Jeho udavačská kariéra mu však i během procesu umožnila žít si stále v celku nad poměry, neboť po určitou dobu střídavě pobýval ve vězení a v apartmánu hotelu Esplanade na Novém Městě.
A právě do tohoto finálního a žalostného období života Jiřího Arvéda Smíchovského je zasazen film Arvéd. Ten představuje jeden z mála filmových počinů, které berou okultismus vážně, zatímco stejně tak nabízí šílenství jako jeden z interpretačních klíčů, kterým lze pochopit a uchopit život génia a excentrika, který pro dosažení svého cíle obětoval kolegy v hermetismu, přátele, milence, morálku a snad i vlastní duši. Arvéd, kterého ve snímku ztvárnil Michal Kern (*1978), zde není zbloudilou obětí temnoty, jež může číhat v některých uličkách okultních věd, nýbrž se vědomě odevzdává vlastní ctižádosti a touhám. Dobro a zlo se zde stávají relativními kategoriemi, překážkami na cestě za vyšším poznáním a mocí, nad které je třeba se povznést. Vina je přítomná, ale v posledku se stává nepodstatnou, nedá-li se jí člověk ovládnout. I tak se zde ale setkáváme nejen s Arvédem kabalistou, theurgem, a nakonec i „černým mágem“, ale také s Arvédem člověkem, který občas vystoupí ze své role profesionálního manipulátora a ukáže emoce. Nakonec je to zejména strach, jež dominuje posledním dnům života, který tragicky a zoufale končí v mírovské věznici.
Artový horor, kterým film Arvéd je, pohlcuje temnou a těžkou atmosférou. Jemně si libuje ve střízlivě dekadentní estetice, na jejímž pozadí se odehrávají dialogy postav i scény zobrazující rituály invokace. Ovšem nesetkáme se zde s klasickými klišé, které černobíle asociují okultní praktiky s nevyhnutelným zlem. Nepředstavuje naivní a přímočarou dualitu mezi věrnými Bohu a stoupenci Ďábla. Na filmu se podílelo hned několik odborníků na český hermetismus a západní esoterismus (mezi nimi například prof. Nakonečný nebo dr. Marek Dluhoš, jenž vyučuje kurzy o českém hermetismu a západním esoterismu na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy) a snad i proto s těmito tématy nakládá zodpovědně, někdy až moc střízlivě, a vyhýbá se zjednodušujícímu vyobrazení, které nutí diváka hledět určitým směrem. Do hloubky jde třeba také v okamžicích, kdy nastiňuje vnitřní vztah abrahámovské tradice, mysticismu a magické praxe, aniž by je stavěl do přísného kontrastu. Temnota zde sice nakonec pohlcuje světlo, ale jejími nositeli nejsou prvně démonické síly a bytosti, ale (ne)obyčejný člověk, který svou vůlí mění předivo reality, ve které se nakonec ztrácí. Okultismus je zde často spíše rozostřenou kulisou navenek „objektivního“ šílenství, kterému se vydává vstříc geniální ale zoufalá mysl. Nejde však o verzi výkladu příběhu o jedné historické postavě, jako spíše o volnou interpretaci a umělecké zpracování představovaného subjektivního vnímání skutečnosti. Té je dosaženo například náhlými prostřihy mezi scénami bez chronologické kontinuity, ve kterých si divák, je-li toho schopen, musí udělat pořádek sám.
Arvéd je okénkem do prostředí české „verze“ moderního okultního milieu, o kterém toho však mnoho neprozradí a pouze dává ochutnat zpod pokličky temného a fascinujícího tajemna budícího hrůzu, respekt i zvědavost, která se však může stát neblaze osudnou, jak dosvědčuje nejen případ Jiřího Arvéda Smíchovského, ale také některých dalších osobností novodobého českého hermetismu.
Zdroje:
Milan Nakonečný. Novodobý český hermetismus. Praha: Vodnář 1995.
Psali jsme v Dingiru:
téma Současnost hermetických řádů, Dingir 22 (4), 2019, obsah čísla zde.
Související příspěvky:
Smíchovský nebyl ani jezuita (to byla fáma, jak píše Tonda) a ani neměl tři doktoráty. Studoval teologii, ale studia nedokončil. Rád si pak ale připisoval doktorát z teologie. Také asi není přesné říci, že se stýkal s Janem Keferem. Smíchovský byl krátký čas členem Universálie a asi Kefera viděl na nějaké přednášce. Kefer nejspíš ani nevěděl, že Smíchovský existuje. On se Smíchovský rád profiloval, že všude byl a všechny znal, ale často přeháněl nebo lhal. Tyto informace čerpám hlavně z: Kristýna Bernardová: “Nacismus versus okultismus v protektorátu” (Academia 2021). Je svým způsobem velice smutné, že je film o Smíchovském, který proslul pouze tím,… Číst dále ->
“Byl jezuitou”
To zní (vzhledem k tomu, že žil jako soukromá osoba, působil v civilních zaměstnáních) málo pravděpodobně. Existuje pro tohle tvrzení nějaký spolehlivý zdroj?
To, že byl Smíchovský jezuitou, je pouze dobová fáma, nikoli doložený fakt. Naopak některé skutečnosti toto možné členství v řádu vylučují.