Sererské náboženství – nazývané také Fat Roog (v překladu Cesta Božství) – je původní náboženství etnika Sererů žijících převážně v západoafrickém Senegalu. V průběhu 20. století přijala většina Sererů – uvádí se kolem 85 % – islám;[1] menšina Sererů přijala křesťanství a další menšina zůstala u původní sererské víry. Mezi Serery ovšem není nijak výjimečná vícečetná náboženská identita, kdy se formálně hlásí (většinou) k islámu a zároveň ctí náboženství svých předků.[2] V sererské společnosti se stále tradují staré mytologické písně a básně, hojně se obětuje předkům i rozličným duchům, ve společnosti zůstávají důležité iniciační obřady a úcta k tradičním léčitelům.[3]
Původní sererské náboženství vyznává jednoho Boha nazývaného Roog,[4] ovšem díky jazykové rozmanitosti sererských klanů je v jiných sererských jazycích či dialektech nazýván také Kooh (v jazyce noon) nebo Koope (v jazyce ndut)[5]. V duchovním světě Sererové dále rozeznávají Bohu podřízené duchy a zemřelé předky, ovšem Bůh je podle jejich přesvědčení jeden, a snad také proto bylo přijetí islámu pro mnoho Sererů možné i bez opuštění původního náboženství předků. Striktní islámský monoteismus korespondoval se sererským vyznáváním jednoho Boha a víra v duchy s islámským chápáním džinů. Bůh Roog je v sererském náboženství chápán jako milosrdný Bůh stvořitel.[6] Sererská mytologie má bohatou kosmogonii a kosmologii, v poetických, ústně tradovaných verších se zabývá různými dimenzemi lidského života, stvořením světa, prostorem i časem a komunikací s duchy a předky. V některých oblastech Senegalu byla mezi Serery rozlišována také nižší božstva jako Mendiss – bohyně moře, Thiorak – bůh bohatství, Takhar – bůh spravedlnosti a pomsty.[7] Někdy jsou tato nižší božstva chápána jako polobožstva. Také jim ovšem vládne nejvyšší Bůh stvořitel Roog.[8]
Oběti předkům se přinášejí k domácím oltářům nebo k posvátným baobabům (v Senegalu je baobab velmi rozšířený strom a statné kusy staré tisíc i více let nejsou nijak výjimečné). Komunikace s vševědoucím, ale do běžného života lidí nezasahujícím, Bohem Roogem je vyhrazena zasvěceným kněžím a kněžkám. Do života lidí mohou zasahovat nižší božstva nebo duchové a také zemřelí předkové. Duše člověka je podle sererské víry nesmrtelná, po smrti těla se odebírá do věčného božského klidu, ovšem člověk žijící v rozporu s etikou a morálkou sererské společnosti je po fyzické smrti potrestán. Výjimečně se může duše zemřelého člověka reinkarnovat, nejčastěji v rodové linii, když se právě v okamžiku jeho smrti narodí novorozenec. Pokud je zemřelý potrestán tím, že není přijat mezi předky, Sererové věří, že jeho zavržená duše věčně bloudí a nenalezne klid.[9]
Nejčastěji jsou modlitby Sererů adresované předkům, kteří jsou nejsnadněji dosažitelnými prostředníky mezi světem pozemským a božským. Každá sererská rodina má rodinný totem většinou znázorňující zvíře, často například antilopu. Totemové zvíře je pro rodinu posvátné a nesmí se mu ubližovat. – V sererské společnosti existuje tajný řád Saltigue, do něhož mohou být zasvěceni muži i ženy. Podobné tajné řády nebo společnosti jsou pro tradiční západoafrická náboženství běžná – v beninském vodunu je to například společnost zangbeto. – Sererové dodnes pořádají náboženský festival Raan, který se tradičně koná ve vesnici Tukar. V tradičním sererském náboženství je dnem odpočinku pondělí, kdy se nesmí konat kulturní či společenské aktivity jako jsou svatby nebo rozličné oslavy. Jedním z nejdůležitějších náboženských symbolů sererského náboženství je pěticípá hvězda Yoonir symbolizující Sirius. Na základě četby hvězd také Sererové věští.[10]
V dřívějších dobách bylo běžné mumifikování zemřelých, zejména náčelníků či jinak významných jedinců; ti nejvýznamnější byli rovněž pohřbíváni v pyramidových hrobkách.[11] S králem se dříve kromě dalších rituálních předmětů a šperků pohřbíval také jeho královský buben. V původních afrických kulturách je buben primárním a vůdčím hudebním nástrojem a rovněž symbolem síly a moci. (Po inkulturaci křesťanství do některých afrických kultur se buben prosadil jako liturgický nástroj, což je jedna z nejviditelnějších a také nejslyšitelnějších odlišností od liturgií mimoafrických.)[12] Bubnování je kruciálním elementem afrických kultur, tmelem afrických společenství, dorozumívacím prostředkem, uměleckým nástrojem, ale i specifickou africkou filozofií. V některých afrických jazycích je výraz „převzít vládu“ vyjádřen slovy „převzít buben“ a ve Rwandě je dodnes známý právě tzv. královský buben (Inganji karinga).[13] Bubnování provází iniciační rituály (které jsou zásadní proto, aby se člověk stal plnohodnotnou osobou), oslavy narození, sňatky, přechodové rituály i pohřby. Bubny varují na dálku před nebezpečím, oznamují úmrtí, předávají zprávy, spojují lidi. Sererové bubnování milují, buben je jejich primárním hudebním nástrojem a uměleckým výrazem. Bez bubnování se neobejde žádná sererská společenská událost.
Na území Sererů v současném Senegalu byly v minulosti také vztyčovány kamenné menhiry, většinou vystavěné v kruzích, které jsou dodnes v Senegalu k vidění, například ve známé lokalitě Sine Saloum. Ty jsou ale pozůstatkem společnosti, která oblast obývala před Serery. Hroby objevené u těchto megalitů jsou datovány do 9. až 2. stol. př. n. l. Megality mohou pocházet ze stejné doby. Sererové území obydleli až po nositelích této megalitické kultury.[14]
Poznámky:
[1] Srov. OLSON, James Stuart. The Peoples of Africa: An Ethnohistorical Dictionary. Westport: Greenwood Publishing Group, 1996, s. 516.
[2] Srov. VILLALÓN, Leonardo A. Islamic Society and State Power in Senegal: Disciples and Citizens in Fatick. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, s. 71–74.
[3] Srov. HAVELKA, Ondřej. Islám v Africe: Pevná tradice, výjimečné univerzity i synkretismy. Dingir, roč. 26, č. 1 (2023), s. 2–6.
[4] Srov. DUPIRE, Marguerite. Sagesse sereer: Essais sur la pensée sereer ndut. Paris: Karthala Editions, 1994, s. 54.
[5] Srov. DUPIRE, Marguerite. Totems sereer et contrôle rituel de l’environnement. Dostupné online: Totems sereer et contrôle rituel de l’environnement – Persée (persee.fr)
[6] Srov. FAYE, Louis Diéne. Mort et Naissance le monde Sereer. Paris: Les Nouvelles Editions Africaines, 1983, s. 44.
[7] Srov. VILLALÓN, Leonardo A. Islamic Society and State Power in Senegal: Disciples and Citizens in Fatick. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, s. 60–75.
[8] Srov. tamtéž.
[9] Srov. tamtéž.
[10] Srov. tamtéž.
[11] Srov. DUPIRE, Marguerite. Les tombes de chiens: mythologies de la mort en pays Serer (Sénégal). Journal of Religion in Africa, roč. 15, č. 3, 1985, s. 201–215.
[12] Srov. MUBANGIZI, Odomaro. Philosophy and Theology in Africa. In BONGMBA, Elias Kifon. The Routledge Handbook of African Theology, s. 26–41.
[13] Srov. tamtéž.
[14] ESPIE, Ian. A thousand years of West African history: a handbook for teachers and students. London: Humanities Press, 1972, s. 134.
Všechny fotografie: Ondřej Havelka.
Psali jsme v Dingiru:
Téma Dingiru 4/2015: Náboženství v současné Africe (obsah a vybrané články zde)
Související příspěvky:
