Beninský kult vodun Heviosso

Rituálu přihlížela asi stovka věřících stojící v nepravidelném kruhu na nevelkém plácku mezi betonovými domky zdobenými zelenou plísní. Mladý hubený černý muž v červené suknici vytažené až na hruď uprostřed tleskajícího kruhu divoce tancoval s děrovanou kalebasou zvíci gorilí hlavy, v níž hořel oheň. Tanečník se rychle točil, doslova vířil, jako by se měl vznést (což jsem v té jiskřivé atmosféře i čekal, ale nestalo se), mezi věřícími kultu vodunského božstva hromovládce Heviossa, kalebasu s posvátným ohněm svíraje pevně před sebou. Přestože slunce už zapadlo, bylo stále velmi horko; těžký vlhký vzduch pronikal nepříjemný pach potu na sobě namačkaných přihlížejících, libá vůně tabáku – vkusně vyřezávané dýmky dýmaly nejen tabákem, ale i špetkou ještě libějšího koření – a také prach vířený tanečníkem. Vzduch se dal doslova polykat, ale dýchat se téměř nedal. Bubny hřměly v nesmírně rychlém tempu spolu se zvonky (o rytmus se staralo pět bubeníků), lidé tleskali a extaticky zpívali monotónní melodii. Jen co tanečník dovířil, přiblížil se k lidem v kruhu. Věřící si od něj postupně symbolicky dlaněmi nabírali oheň a nanášeli jej na obličej nebo celou hlavu, případně jen gestem rukou od ohně k sobě naznačili, že přijímají jeho mocné požehnání. Všichni přítomní věřili, že tento kontakt s Heviossovým ohněm přináší mimořádné štěstí. Hunon – hlavní kněz kultu, starý mohutný charismatický muž v typickém špičatém klobouku – dohlížel na obřad z vyvýšeného, dřevěného, bohatě vyřezávaného trůnu. Stmívalo se, atmosféra byla posvátná. Vodun se chystal vstoupit do jednoho z věřících.

Znázornění vodun Heviosso. Benin.

Sledoval jsem tento vodunský rituál v beninské Alladě.[1] Kult vodun Heviosso (nebo také Hebiosso) je jeden z mnoha kultů v rámci západoafrického náboženství vodun. Náboženství vodun v obecnější rovině byl již věnován článek, nyní se společně podívejme úžeji a hlouběji na jeden z jeho rozmanitých kultů, totiž kult božstva bouře a blesku – Heviosso. Božstvo bouře a blesku – hromovládce – se vyskytuje snad ve všech prastarých náboženstvích rozvinutých v regionech, kde k těmto meteorologickým jevům dochází, a Benin není výjimkou. V pobřežní oblasti Guinejského zálivu bývají v období dešťů – jsou to dvě časové periody v roce – bouře extrémně silné a intenzivní; patrně nikde jinde jsem nezažil tak silné bouře jako v Togu a Beninu.

Vodunská soška Heviosso. Benin.

Protože zemědělci jsou bytostně závislí na dostatku deště, a protože smrt po zasažení bleskem není v oblasti ničím výjimečným, těší se vodun Heviosso značné úctě a zároveň mimořádnému respektu. Heviosso dává blahodárný déšť, dává život, ovšem zároveň zapaluje domy, ničí úrodu a zabíjí lidi, rozsévá smrt. Vodun Heviosso je vyznáván především v Beninu, dále také v Togu a v Nigérii; příbuzné kulty jsou i v dalších zemích západní i střední Afriky, například v nigerijském jorubském náboženství je znám jako oriša Šango.[2]

Podobně jako u mnoha dalších vodunů byl podle jedné výkladové linie Heviosso původně člověkem, nesmírně schopným, silným a krutým; stal se králem menšího území a jeho panování se vyznačovalo silou, krutostí, válčením a dobýváním. Měl být také mocným léčitelem a čarodějem schopným zabíjet ohněm chrleným ze svých úst. Po smrti byl divinizován a stal se vodunem hromovládcem. Legend o původu hromovládce Heviossa je ovšem více a vzájemně se liší: někteří v něm nespatřují divinizovaného předka, ale prastaré božstvo blesku, ze kterého se později – snad až v 18. století – vyvinul kult Heviosso.

Převozník. Togo.

Podle afrikanistky Kateřiny Mildnerové tvoří Heviosso početnou rodinu menších vodunu, jakými jsou Aden, Akele, Akolombe, Alasan, Džakata, Gbade, Sogbo, Žakuta a další, a náleží do kategorie nebeských vodunů (dži-vodun). Heviosso významně spolupracuje se zemským vodunem Sapatou (jinak také Sakpatou), kterému sesílá blahodárný déšť. Heviosso a Sapata mají být bratry, oba velmi prudké povahy; když se vzájemně hádají a přou způsobuje to dlouhá období sucha, neúrody, ale také neplodnosti žen.[3]

Smrt po zasažení bleskem je v Beninu chápána jako trest, pročež je zemřelý podezírán ze závažných zločinů nebo jednání v příkrém rozporu s etablovanými mravy v dané oblasti a čase (napříč regiony se mohou významně lišit, v diachronní rovině platí totéž). Vodun Heviosso je spravedlivý a trestá bez náznaku slitování: lidé zabití bleskem nemohou mít běžný pohřeb (s průvodem a bubnováním) a jejich příbuzní dokonce utrpí společenskou újmu, pročež musí kněžím kultu Heviossa uhradit poplatek za očistný rituál. Ostatky bleskem zabitého člověka jsou většinou rituálně spáleny, kosti jsou následně uschovány. V některých oblastech má být ovšem tělo vystaveno před chrámem (domkem) zasvěceným vodunu Heviossovi, kde je následně rozčtvrceno pro výstrahu ostatním; poté probíhá obřad, při němž kněží kultu žvýkají maso zabitého, aniž by je – podle Mildnerové – konzumovali. Má jít o symbolické gesto spojení kněžích s vodunem.[4]

Znázornění vodun Heviosso. Benin.

Zcela opačné společenské znaménko má událost, při níž člověk přežije zásah bleskem: tím je označen jako duchovně vyvolená osoba a je považován za inkarnaci vodunu Heviossa. Stává se členem kultu bez nutnosti absolvování iniciačního rituálu a velmi často také hlavním knězem.[5] Pokud Heviosso svým bleskem zasáhne dům, a ten začne hořet, lidé jej nesmí hasit, musí povolat kněze kultu Heviosso a stavba nesmí být rekonstruována před rituálem usmíření, jinak by se hněv božstva mohl rozšířit na další lidi. Kněží na místě zkoumají příčiny pomocí věšteckého systému fa. (Věštění se budu blíže věnovat v článku o jorubském náboženství a odinale.) Bouře bohatá na blesky s sebou vždy přináší nějakou formu oběti; dokladem jsou černé kameny sokpe, které lidé po bouři hledají. Podle názoru věřících padají při řádění hromovládce Heviossa. Kameny sokpe obsahují okultní sílu zvanou àzě[6] (okultní síla prostupující svět materiální i duchovní, jejíž využití umožňuje léčitelům a čarodějům dosahovat svých záměrů). V Beninu jsou v souvislosti s kultem Heviosso k vidění rituální sekyry (viz fotogalerie) s jednou nebo několika k sobě přiloženými čepelemi ve tvaru půlměsíce. Tvar těchto čepelí je také symbolem užívaným na předmětech, které odkazují k vodunu Heviossovi. Sekyru získává iniciovaný člen kultu a využívá ji při obřadech a náboženských slavnostech.[7]

Vodunské rituály jsou mimořádně zajímavou podívanou, kde může cestovatel vedle energického tance a svižných rytmů hudebníků spatřit uchvácení tanečníka vodunem. Tanečník, do něhož vodun vstoupí, často padne na zem, kde sebou zmítá v křečích nebo se po zemi divoce válí, případně nehnutě leží. Stav může trvat desítky sekund i desítky minut. U člověka uchváceného vodunem vždy asistuje někdo, jehož úkolem je zajistit, aby si uchvácený člověk neublížil. Vodunské rituály jsou přesně tou událostí, kdy se k člověku prolamuje ta magická prastará Afrika, zapomíná kde a kdy je a zakouší něco výjimečného, něco, co ho mění, hluboce inspiruje.

Poznámky:

[1] V článku vycházím zejména z vlastního terénního výzkumu doplněného relevantní literaturou.

[2] Srov. C. L. ADEOYE, Ìgbàgbọ́ àti Ẹ̀sìn Yorùbá, Ibadan: Evans Bros., 1985, s. 285–302.

[3] Srov. Kateřina MILDNEROVÁ, Pití fetišů. Náboženství a umění vodun v Beninu, Praha: Malvern, 2012, s. 145.

[4] Srov. tamtéž, s. 149.

[5] Srov. tamtéž, s. 149.

[6] Srov. Ondřej HAVELKA, „Falen, Douglas J. African science: witchcraft, vodun, and healing in Southern Benin,“ Religio, roč. 30, č. 1 (2022), s. 86–88.

[7] Srov. Kateřina MILDNEROVÁ, Pití fetišů. Náboženství a umění vodun v Beninu, Praha: Malvern, 2012, s. 144–151.

Náhledová fotografie: Okuřování je pevnou součástí mnoha západoafrických náboženství. Jde o očistný rituál.

Všechny fotografie: Ondřej Havelka.

Související příspěvky:

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments