Africké křesťanství 1/2: Kořeny

Po předchozím nahlédnutí afrického islámu – druhého nejpočetnějšího náboženství v současné Africe – se v tomto dvoudílném textu podíváme na současnost nejrozšířenějšího náboženství v současné Africe, totiž křesťanství. Podle aktuální statistiky se v Africe hlásí ke křesťanství přibližně polovina celé populace kontinentu[1] – v subsaharské Africe je to téměř 60 % populace.[2] Dnes žije v Africe velmi přibližně 685 milionů křesťanů,[3] což je největší množina křesťanů ze všech světových kontinentů a číslo – na rozdíl od Evropy – stále prudce stoupá.[4]

V regionech lze pozorovat značnou rozmanitost, a zatímco např. v Egyptě se křesťanství začalo šířit již v apoštolské době a má tam pevnou dvoutisíciletou tradici,[5] v jiných oblastech Afriky je křesťanská misie teprve aktuálním jevem a stále existují i místa, byť nemnohá, kam křesťanská misie doposud nedorazila. Christianizace Afriky bývá rozdělována na dvě velké fáze. Podle mého soudu formovaného třemi lety strávenými v Africe, by bylo přesnější hovořit o třech velkých fázích christianizace, neboť současná fáze, které jsme dnes svědky v rozvinutějších oblastech subsaharské Afriky, se svým přístupem – iniciovaným tzv. africkou teologií v reakci na kolonizačně misijní přístup Evropanů k Afričanům – od druhé fáze výrazně liší, podobně jako se druhá fáze lišila od té první. Africké křesťanství stojí na tradici dvou tisíc let, vždyť Ježíš z Nazareta začal svůj lidský život útěkem do Egypta (Mt 2,13–21), kde mu byla zajištěna bezpečnost, a prvním egyptským biskupem se podle tradice o pouhé čtyři desetiletí později stal evangelista Marek.[6] Afrika je s Kristem a jeho náboženstvím spjata od samého zlomu letopočtu, a jak víme, prastará země na řece Nil promluvila rovněž do staré smlouvy. Afrika dala světu plodné teologické myšlení a některé z největších církevních otců.

Kořeny křesťanství v Africe

Křesťanství je s Afrikou, konkrétně s Egyptem (ale rovněž s Núbií a Etiopií), spojeno mimořádně pevným poutem, vždyť Ježíš z Nazareta spolu s matkou a (adoptivním) otcem záhy po narození ze strachu před Herodem prchají do Egypta, patrně do židovské komunity sídlící na břehu Nilu, jak nás o tom informuje evangelista Matouš (Mt 2,13–21). Zatímco ve Starém zákoně vyvolený lid od Nilu prchá (Ex 12–15), Nový zákon naopak začíná úprkem k Nilu, kde je pro Spasitele světa bezpečno.[7]

Egypt se stal jednou z prvních zemí světa, kde se ujalo rané křesťanství a kde rostly a sílily prvotní křesťanské komunity. Za praotce hlasatele Krista je tam obecně považován svatopisec Marek, který se měl stát prvním biskupem v Alexandrii; do Egypta přesídlil snad již kolem roku 43.[8] Během prvních staletí našeho letopočtu se stal Egypt křesťanskou zemí, kde mimořádně kvetlo tvůrčí teologické myšlení: v Alexandrii v prvních staletích našeho letopočtu vznikla velmi významná katechetická škola[9] – existovala prokazatelně již ve 2. století.[10] V plodném napětí alexandrijské a antiochijské myšlenkové školy vznikaly vynikající teologické myšlenky, ovšem také mnohá bludná učení: některé spory vyvrcholily na synodách, či dokonce na klíčových všeobecných koncilech.[11]

Mezi významné křesťanské myslitele z této oblasti bezesporu patří Origenes (184–253),[12] Klement Alexandrijský (150–215)[13] a Atanáš (295–373).[14] Někteří z těchto velikánů byli průkopníky teologie, která do svého myšlení přizvala jazyk a myšlení helénských filozofů, vždyť Alexandrie byla centrem helénského filozofického života.[15] Afrika ovšem dala křesťanskému světu také myslitele, který určil klíčové téma prvních všeobecných koncilů a (nejen) v reakci na jeho učení vzniklo nicejsko-cařihradské vyznání víry, Byl jím Arius (250–336) pocházející z oblasti dnešní Libye. V severní Africe se tak zrodil Ariův extrémní subordinacianismus.[16] Teologické pře vyvolané  Ariem a jeho následovníky byly řešeny již na prvních dvou velkých koncilech v Niceji (325)[17] a Konstantinopoli (381)[18] a vyhrotily se na Efezkém koncilu v roce 431.[19] Pro budoucnost egyptského křesťanství byl ovšem klíčový Chalcedonský koncil roku 451.[20] Koncil slovy papeže Lva Velikého učí (na základě Tertuliánových a Augustinových tezí), že Ježíš Kristus je jedna osoba (Božský Syn, Logos) ve dvou přirozenostech – Božské a lidské, nesmíšeně a nerozděleně. Jenomže vlivná větev alexandrijské školy již v té době vyznávala tzv. monofyzitismus (mono – jedna, fýsis – přirozenost), tedy učení, které velmi zjednodušeně tvrdí, že vtělením Logu Božská přirozenost plně pohltila tu lidskou, a tak Ježíš Kristus byl nositelem pouze Božské přirozenosti.[21] Alexandrijská církevní obec výstupy Chalcedonského koncilu nepřijala a oddělila se od univerzální církve.[22] Vznikla tak samostatná křesťanská monofyzitská – případně přesněji miafyzitská[23] – církev, která dodnes coby Koptská pravoslavná církev[24] dominuje křesťanským společenstvím v jinak většinově muslimském Egyptě. Aby tento stručný přehled nevyzněl tak, že Afrika plodila zejména heretické a nevyvážené myšlenky, zdůrazním, že zmínění velikáni křesťanského myšlení Tertulián (160–220) a Augustin (354–430),[25] kteří nepřímo ovlivnili výstupy Chalcedonského koncilu, byli oba Afričané.[26]

A nebyl to pouze Egypt, který byl záhy po zformování nauky christianizován, již koncem 2. stol. se křesťanství významně šířilo v oblasti Kartága. Z této oblasti rovněž pochází, vedle již zmíněného Tertuliána, také např. sv. Cyprián (210–258)[27] a křesťanství se dále z oblasti dnešního Tuniska šířilo na východ do oblasti dnešní Libye i na západ do oblasti dnešního Alžírska, odkud pochází jeden z největších církevních otců, sv. Augustin. V této oblasti vznikaly první latinské teologické texty.[28]

Šíření křesťanství v první fázi christianizace

Křesťanství se záhy rozšířilo po celé severní Africe, ovšem nesmíme zapomenout na nilskou cestu, neboť jakmile se křesťanství dostalo do Egypta, začalo pomalu pronikat podél břehů Nilu také jižním směrem. V egyptské poušti se zrodilo křesťanské mnišství: sv. Antonín pocházel z Egypta a je pokládán za otce poustevnictví a mnišství.[29] Pouštní otcové působící zejména v Egyptě[30] byli zdrojem tzv. starověké africké křesťanské mystiky.[31] Specifickou tvář pouštního křesťanství dali světu rovněž Tuaregové, kteří křesťanský kříž – zdobený berberskými motivy podle klanů – zavěšený viditelně na krku používali jako vyjádření příslušnosti ke kmeni, klanu a rodině a dodnes – přestože většina Tuaregů později přijala islám – slouží jejich kříž jako ukázka totožnosti. Co je neobvyklé, kříž nahrazuje cestovní pas, neboť Tuaregové jsou chápáni jako obyvatelé Sahary a na jejím území mohou volně cestovat napříč jednotlivými zeměmi, aniž by se je pohraničníci odvážili zastavit (byl jsem toho svědkem na hranici Mali a Nigeru). Stačí jim viditelně zavěšený tuarežský kříž – původně křesťanský symbol.[32]

Zatímco v Egyptě čelili křesťané ve druhém, třetím, a ještě i ve čtvrtém století opakovaným pronásledováním, např. za císaře Decia nebo Diokleciána,[33] v Aksumské říši se v té době stalo křesťanství oficiálním náboženstvím.[34] Není tedy zdaleka pravda, že christianizace oblastí subsaharské Afriky je až plodem novověké misie, tzv. druhé fáze. Naopak, křesťanství se rozšířilo po celém území dnešní Etiopie, Eritrei, Džibutska, ovšem okrajově také Somálska a severní Keni v první apoštolské fázi.

Do tehdejší Núbie se křesťanství nilskou cestou významně rozšířilo ve 4. století – ovšem první hlasatelé Krista tam působili již počátkem 2. století – a záhy se stalo většinovým náboženstvím núbijských království Nobatie (staronúbijsky ⲙⲓⲅⲛ̅, Migin), Makúrie (staronúbijsky ⲇⲱⲧⲁⲩⲟ, Dotawo) a Alodia (staronúbijsky ⲁⲣⲟⲩⲁ, Aroua).[35] Později zde kvetlo zejména monofyzitské křesťanství. V současném hlavním městě Súdánu Chartúmu je místo, kde se slévá Modrý a Bílý Nil – odtud pokračovalo křesťanství proti proudům obou Nilů různými směry. Modrý Nil dovedl rané křesťanství do Aksumské říše, do oblasti dnešní Etiopie. Křesťanství má v Etiopii velmi dlouhou tradici: vzhledem k novozákonní výpovědi může být křesťanství přítomno v oblasti dnešní Etiopie již od prvních desetiletí své existence.[36] Ve Skutcích apoštolů čteme, že došlo k pokřtění etiopského hodnostáře, který putoval do Jeruzaléma, aby se zúčastnil bohoslužebných slavností jako vyslanec etiopské královny, a to ještě před obrácením Šavla z Tarsu (Sk 8, 26–40).[37]

Ukončení první fáze expanzí islámu

Islámská expanze nedlouho po vzniku islámu v 7. století rychle v severní Africe přepsala náboženskou realitu[38]  a křesťanství se stalo menšinovým, leč stále přítomným náboženstvím. Na území dnešní Etiopie se ovšem udrželo jako převažující víra až do dnešních dnů (Etiopská pravoslavná církev, od níž se dříve oddělila Eritrejská pravoslavná církev). Severní Afriku velmi rychle po svém vzniku ovládl islám, ovšem při pobřeží Středozemního moře v oblasti dnešní Libye, Tuniska, Alžírska až po Maroko tvořila křesťanská skupina ještě po několik staletí významnou množinu lidí.[39] Dnes je to v zemích Magrebu jen velmi malá minorita, zatímco komplexní inkulturace křesťanství do koptské kultury zapříčinila setrvání přítomnosti křesťanství v Egyptě také po ovládnutí Egypta islámem. Křesťanství se v první fázi christianizace Afriky v některých oblastech současné Keni dostalo až k rovníku. Dynamika křesťanské a islámské misie byla a stále je poněkud odlišná. Ve prospěch islámské misie v Africe působí např. tradiční africká polygynie.

Druhá fáze christianizace Afriky

Druhá velká fáze christianizace Afriky začala v 15. století: spolu s evropskými kolonizátory připlouvali – zprvu jen do pobřežních oblastí – křesťanští misionáři.[40] Ti později začali pronikat do hloubi Afriky a lze říci, že v odlehlých oblastech, jakými jsou hranice Jižního Súdánu a Etiopie, některé oblasti Středoafrické republiky a Konga tato misie doposud doznívá. Opakovaně jsem v těchto místech pobýval a misii sledoval. V průběhu pěti set let se křesťanství dostalo do celé subsaharské Afriky, přičemž první úspěšné misie v nitru Afriky proběhly již v 16. století: například v roce 1548 byl pokřtěn král Šonů jménem Monomotapa na území Zimbabwe díky misijní výpravě jezuitů.[41]

Dnešním pohledem je bohužel jasné, že Evropané nectili původní obyvatele Afriky jako osoby s nezcizitelnou důstojností Božího obrazu, ale povětšinou je zvěcňovali a redukovali na pracovní sílu, kterou vyváželi za oceán a do Evropy. Evropská arogance se v Africe zabydlela a ve větší míře ji opustila až ve 20. století s osvobozováním jednotlivých zemí. Misionáři se sice snažili vyvažovat tuto extrémní aroganci a okupaci křesťanským přístupem, ovšem rovněž oni přistupovali k Afričanům silně paternalisticky a jejich původní náboženství zhusta označovali za čarodějnictví, a tedy de facto satanismus, který je nutno vymýtit.[42] Na druhé straně označování některých tradičních afrických náboženství za čarodějnictví má pochopitelné základy, jak nyní přiblížím.

Když misionáři přišli např. na území dnešního Beninu, setkali se s náboženstvím vodun, ve kterém bylo běžné obětování lidí jeho kněžími ve velmi vysokých počtech. Lidské oběti (typické zejména pro kult královských předků v rámci vodunu) byly v Beninu zakázány teprve na začátku 20. stol. v rámci silného tlaku katolické církve.[43] Například vodunské obřady při pohřbu krále v tzv. dahomejském období vyžadovaly stovky lidských obětí.[44] Vedle toho se obětovaly děti: pro zajištění úrody se před zasetím pohřbilo do půdy živé dítě na všech polích, pro zajištění vláhy se do řeky házelo živé novorozeně atd.[45] Křesťanští misionáři si takové jednání přeložili do svého náboženského programu jako čarodějnictví a dále je znepokojilo, že vodunský zasvěcenec disponoval schopností ovládat mocnou nadpřirozenou sílu či bytost – vodun – lokalizovanou často v obrácené hliněné nádobě a přimět ji k jednání.[46] Bytost má být podle stále platné beninské věrouky v obrácených hliněných či keramických nádobách stále, při rituálech však nádobu opouští a „prochází“ se mezi lidmi, aby si „osedlala“,[47] mohli bychom říci i „obsedlala“, vyvolené a vstoupila do jejich těl. Misionáři v tom spatřovali obsedlávání lidí nečistými duchy a v jádru vodunu identifikovali Satana.

Jistě, některá náboženství se jevila jako čarodějnictví a samo čarodějnictví významně prostupovalo a stále ještě prostupuje tradiční – a rozhodně nejen venkovskou – africkou společnost.[48] Ovšem existovala a stále existují tradiční africká náboženství jako je bwiti, serer nebo jorubské náboženství, která nejenže s čarodějnictvím neměla nic společného, ale šlo naopak o tzv. etická náboženství,[49] kde se kladl velký důraz na obecné blaho, pomoc bližnímu a celoživotní mravní a morální růst. Misionáři ovšem odmítli i tato náboženství, označili je za náboženství ďábelská a sochy, amulety a jiné předměty pálili jako dílo Satanovo.[50] Na částečnou obhajobu misionářů je třeba dodat, že dnes máme diferencované informace o všech těchto náboženstvích v dostatečném množství a můžeme poctivě rozlišovat, což misionáři tehdy nedokázali. Nesmíme ale přehlížet celkový velmi arogantní, povýšenecký přístup Evropy jako celku k Africe. Afričtí křesťané dnes hovoří o pošlapání jejich historie bílými misionáři (samozřejmě i mezi bílými misionáři bylo mnoho světlých výjimek jako Foucald, Lavigerie, Comboni a další)[51] a potřebě postavit se čelem těmto kulturním a náboženským přešlapům. Z této iniciativy také vznikla tzv. africká teologie,[52] ke které se níže dostanu.

Současná třetí fáze christianizace Afriky

Jak již bylo řečeno, s tímto doznívajícím typem misií druhé fáze jsem se při svých etnografických pobytech v Africe setkal ve velmi odlehlých místech, např. u surmických etnik na hranici Jižního Súdánu a Etiopie nebo u pygmejských etnik ve Středoafrické republice a Kongu, kde stále doznívá. Tito lidé žijící v těžko dostupných odlehlých oblastech jsou často doposud negramotní a neměli možnost setkat se s evangeliem. Misionáři k nim ještě dnes přistupují často bez respektu k jejich kultuře a náboženství. Podle mého soudu je takové jednání dále neudržitelné, což potvrzuje změna misijní metody v rozvinutějších oblastech Afriky, které výrazně posunuly moderní komunikační technologie a rozvoj vzdělanosti. Paternalistický přístup nyní nahrazuje přístup partnerský založený na respektu k alteritě a spíše doprovázení a dobře adresované nabídce po saturování smyslu.[53]

Po pádu kolonizačních nadvlád evropských dobyvatelů přišla ve 20. století vlna zájmu o původní africká náboženství, jež byla později následována další velkou fází christianizace, kterou nazývám třetí christianizační fází v Africe. Zatímco o první fázi můžeme hovořit jako o fázi apoštolské, druhou fázi bychom měli nazývat fází paternalistickou, třetí fázi na základě změny metody v přístupu k adresátovi evangelizace můžeme nazvat partnerskou. Domnívám se, že současná třetí fáze má principiálně mnohem blíže k oné první apoštolské fázi.[54] Rovněž je třeba dodat, že některá misijní hnutí přicházela s potřebou proměny způsobu misie již v 19. století (např. Misionáři komboniáni Srdce Ježíšova; Misionáři Afriky, tzv. Bílí otcové a další).

Poznámky:

[1]Srov. Religious Composition by Country, 2010-2050. Pew Research Center, 2020. Dostupné online.

[2]Srov. ROSS, Kenneth R. Christianity in Sub-Saharan Africa. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2017, s. 3–6.

[3]Srov. HAVELKA, Ondřej. Křesťanství v Africe: tři fáze christianizace a specifika africké teologie a spirituality. Theologická revue, roč. 92, č. 3 (2022), s. 291–309.

[4]Srov. ZURLO, Gina A. African Christianity. Gordon Conwell Theological Seminary. (18.3.2020) [2022-2-20] <Gordon Conwell>

[5]Srov. např. publikaci věnující se tématu v celém svém rozsahu: GABRA, Gawdat. Coptic Civilization: Two Thousand Years of Christianity in Egypt. New York, Cairo: American University in Cairo Press, 2014, 338 s.

[6]Srov. SENIOR, Donald P. Encyclopedia of Early Christianity. New York, London: Garland Publishing, 1998, s. 720.

[7]Srov. např. monografii věnující se tématu v celém svém rozsahu: PERRY, Paul. Jesus in Egypt: Discovering the Secrets of Christ’s Childhood Years. New York: Random House Publishing Group, 2005, 277 s.

[8]Srov. MEINARDUS, Otto Friedrich August. Two Thousand Years of Coptic Christianity. New York, Cairo: American University in Cairo Press, 2002, s. 28.

[9]Srov. McDERMOTT, Brian. Word Become Flesh: Dimensions of Christology. Collegeville: Liturgical Press, 2017, s. 199–231.

[10]Srov. FRANZEN, August. Malé dějiny církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 39.

[11]Srov. GABRA, Gawdat – VIVIAN, Tim. Coptic Monasteries:Egypt’s Monastic Art And Architecture. Oxford: Oxford University Press, 2002, s. 61–75.

[12]Srov. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Jako v nebi, tak i na zemi: náčrt trinitární teologie. Praha: Krystal OP; Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 262–267.

[13]Srov. tamtéž, s. 261–262.

[14]Srov. tamtéž, s. 287–290.

[15]Srov. FRANZEN, August. Malé dějiny církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 40–41.

[16]Srov. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Jako v nebi, tak i na zemi: náčrt trinitární teologie. Praha: Krystal OP; Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 271–282.

[17]Srov. PERCIVAL, Henry. Canons of the Ecumenical Council of Nicaea I: 325 AD and Other Early Synods. London: Dalcassian Publishing Company, 2019, 5–33.

[18]Srov. PERCIVAL, Henry. The Seven Ecumenical Councils. London: Dalcassian Publishing Company, 2004, s. 79.

[19]Srov. tamtéž, s. 136.

[20]Srov. tamtéž, s. 107–136.

[21]Srov. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel. Praha: Krystal OP; Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010, s. 164–178.

[22]Srov. FRANZEN, August. Malé dějiny církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 71.

[23]Vzhledm k zaměření článku nebudeme detailněji rozvíjet rozdíly mezi eutychianismem, monofyzitismem a miafyzitismem.

[24]Srov. GABRA, Gawdat – VIVIAN, Tim. Coptic Monasteries:Egypt’s Monastic Art And Architecture. Oxford: Oxford University Press, 2002, s. 61–75.

[25]Srov. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Jako v nebi, tak i na zemi: náčrt trinitární teologie. Praha: Krystal OP; Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 325–326.

[26]Srov. OLUPONA, Jacob K. African Religions: A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 90.

[27]Srov. EASTMAN, David L. Early North African Christianity: Turning Points in the Development of the Church. Michigan: Baker Academic, 2021, s. 69–98.

[28]Srov. HAVELKA, Ondřej. Křesťanství v Africe: tři fáze christianizace a specifika africké teologie a spirituality. Theologická revue, roč. 92, č. 3 (2022), s. 291–309.

[29]Srov. ATHANASIUS. The Life of St. Anthony.  London: Dalcassian Publishing Company, 2019, 56 s.

[30]Srov. NIGG, Walter. Warriors of God. New York: Alfred A. Knopf, 1959, s. 20.

[31]Srov. ISICHEI, Elizabeth. A History of Christianity in Africa. Lawrenceville: Africa World Press., 1995, s. 27–29.

[32]Srov. NORRIS, Harry Thirlwall. The Tuaregs: Their Islamic Legacy and Its Diffusion in the Sahel. Warminster: Aris & Phillips, 1975, 234 s.

[33]Srov. FRANZEN, August. Malé dějiny církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 52–54.

[34]Srov. PHILLIPSON, D. W. Ancient Ethiopia: Aksum, Its Antecedents and Successors. London: British Museum Press, 1998, s. 113–120.

[35]Srov. LAJTAR, Adam. Varia Nubica XII–XIX. The Journal of Juristic Papyrology, roč. 39, č. 1 (2009), s. 83–119.

[36]Srov. EASTMAN, David L. Early North African Christianity: Turning Points in the Development of the Church. Michigan: Baker Academic, 2021, s. 5.

[37]Srov. GIBELLINI, Rosino. Teologické směry 20. století. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011, s. 479.

[38]Srov. HAZEN, Walter. The Spread of Islam: Inside Islam. Dayton: Milliken Publishing Company, 2002, s. 4–8.

[39]Srov. PREVOST, Virginie. Les dernières communautés chrétiennes autochtones d’Afrique du Nord. Revue de l´histoire des religions, roč. 224, č. 4 (2007), s. 461–483.

[40]Srov. GIBELLINI, Rosino. Teologické směry 20. století. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011, s. 479.

[41]Srov. MARYKS, Robert A. – MKENDA, Festo. Encounters between Jesuits and Protestants in Africa. Leiden, Boston: Brill, 2018, s. 11–30.

[42]Srov. publikaci odrážející dobový kontext: BOSMAN, Guillaume. A new and accurate description of the Coast of Guinea. New York: Barnes and Noble, 1705, 493 s.

[43]Srov. MILDNEROVÁ, Kateřina. Náboženství a vodun. Historie a současnost tradičního náboženství v Beninu. Dingir, roč. 18, č. 4 (2015), s. 130–134.

[44]Srov. MILDNEROVÁ, Kateřina. Pití fetišů. Náboženství a umění vodun v Beninu. Praha: Malvern, 2012, s. 48–49.

[45]Srov. MILLER, Norman N. Encounters with Witchcraft: Field Notes from Africa. New York: State University of New York Press, 2012, s. 149–174.

[46]Srov. např. starší práci: BRAND, Roger. Dynamisme des symboles dans les cultes Vodun. Paris: Institut d´Ethnologie, 1973, 476 s.

[47]Srov. MILDNEROVÁ, Kateřina. Pití fetišů. Náboženství a umění vodun v Beninu. Praha: Malvern, 2012, s. 32.

[48]Srov. GESCHIERE, Peter. The Modernity of Witchcraft: Politics and the Occult in Postcolonial Africa. Charlottesville: University of Virginia Press, 1997, s. 13.

[49]Srov. OLUPONA, Jacob K. – REY, Terry. Òrìşà Devotion as World Religion: The Globalization of Yorùbá Religious Culture. Madison: University of Wisconsin Press, 2008, s. 35.

[50]Srov. HAVELKA, Ondřej. Synkretismus katolického křesťanství a západoafrického vodunu z teologicko‑etické perspektivy. Studia Theologica, roč. 23, č. 3 (2021), s. 149–174.

[51]Srov. GIBELLINI, Rosino. Teologické směry 20. století. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011, s. 482.

[52]Srov. FRETHEIM, Sara J. Kwame Bediako and African Christian Scholarship: Emerging Religious Discourse in Twentieth-Century Ghana. Eugene, Oregon: Cascade Books, 2018, s. 33–45.

[53]Vycházím ze své letité zkušenosti v Africe a rovněž z průzkumů svých informantů.

[54]Sami Afričané, a to i vlivní afričtí teologové, si dnes stěžují na nevhodný přístup nejen evropských kolonizátorů, ale také evropských misionářů.

Všechny fotografie: Ondřej Havelka.

Psali jsme v Dingiru:

Téma Dingiru 4/2015: Náboženství v současné Africe (obsah a vybrané články zde)

Související příspěvky: