V duchovní tradici Wiccy hraje ústřední roli tzv. Velký rituál. Při něm jsou uctíváni Bohyně a Bůh jako dvě rovnocenná božstva. Během Velkého rituálu obřadní nůž, zvaný athame (symbolizující mužský, falický aspekt) proniká do poháru či kalicha (symbolizujícího ženský, receptivní aspekt).
Wiccané jsou tradičně hrdí na genderově vyvážený charakter svého náboženství. Bohyně a Bůh jsou si rovni. Ženský a mužský aspekt přírody jsou v rovnováze. V současné době se však objevují otázky a výzvy spojené s přítomností LGBTQ+ a nebinárních lidí, kteří se neidentifikují ani jako muži, ani jako ženy.
Když v 50. letech 20. století Wicca na britských ostrovech vznikla, mnoho feministek a liberálně smýšlejících lidí ji vítalo s nadšením. Wicca přinesla po staletích dominance maskulinního narativu o Bohu Otci a jeho Synu do evropského náboženského prostředí myšlenku rovnosti pohlaví jak na úrovni praktické (rovnost žen a mužů), tak i na úrovni spirituální (rovnost Bohyně a Boha).
Steven Kenson (*1969), spoluzakladatel Čarodějnického chrámu (Temple of Witchcraft) v New Hampshiru v USA, říká: „Mnoho lidí bylo k Wicce přitahováno, protože představovala šanci pro ženy a ženské lidi (feminine people) vnímat sebe samy jako účastníky božského.“ Dodává, že binární protiklad Bohyně a Boha zároveň symbolizuje harmonii protikladů.
Od jejích počátků byli queer (neheterosexuální) lidé přitahováni k Wicce jakožto k liberálnější alternativě vůči tradičním náboženstvím. Nicméně spirituální teorie a kultická praxe vycházející z konceptu dvou pohlaví přinášela LGBTQ+ určité problémy. Kvůli wiccanské genderově binární nauce se někteří z nich cítili „neviditelní“.
V roce 1977 vzniklo Mínojské bratrstvo (Minoan Brotherhood), které vytvářelo duchovní prostor pro queer muže, kteří se cítili „neviditelní“ v „heterosexistické“ kultuře tehdejší Wiccy. Pocit „neviditelnosti“ se ale netýkal pouze queer mužů. Čarodějnice a aktivistka za práva trans lidí Ariana Serpentine spoluzaložila v roce 2000 čarodějnickou skupinu, která nevychází z genderově binární polarity. V její skupině se například používal genderově neutrální pojem „leader“ místo genderově zabarvených pojmů „kněz“ a „kněžka“.
Mnoho současných pohanů, kteří se identifikují jako queer, pracuje s božstvy, jejichž příběhy poukazují na překračování genderových polarit. Jde například o severského Lokiho, řeckého Dionýsa nebo frýžskou Kybelé. Ariana Serpentine podotýká, že příklon k inkluzi dělá současné pohanství „bezpečnějším a útulnějším“.
V již zmíněném společenství Čarodějnický chrám vede Stephen Kenson program Queer Spirit Ministry (Queer duchovenská služba). Ve společenství zavádí nebinární terminologii. Například oslovení „bratři a sestry“ je nahrazeno oslovením „sourozenci“. Při rituálech se volají tři aspekty božství: božské ženství, božské mužství a „neheterosexuální duch“ (queer spirit). Kenson věří, že rituály a duchovní práce těmito úpravami nijak neztrácejí na hodnotě a účinnosti.
Někteří současní pohané ale výše zmíněné změny odmítají. V decentralizovaném náboženství, kterým Wicca je, probíhají změny organicky a pozvolna.
Wiccu založil v 50. letech 20. století britský okultista Gerald Gardner (1884–1964). Gardner tvrdil, že byl v září roku 1939 zasvěcen do čarodějnického covenu (lóže, spolku), který navazoval na původní čarodějnické a pohanské tradice britských ostrovů. Pravdivost tohoto Gardnerova tvrzení je různými autory v různé míře zpochybňována. V roce 1954 vydal knihu Moderní čarodějnictví (Witchcraft Today). Původní čarodějnické coveny (pokud existovaly) tak ztratily charakter tajného mysterijního náboženství a získaly charakter nového náboženského hnutí, známého ve světě pod názvem Wicca.
Náhledový obrázek: Příznivci Čarodějnického chrámu s transparenty „Magický odpor“, „Všichni bohové jsou queer“ apod. Zdroj: zde.
Zpracováno podle článku v Religion News Service.
Doporučená literatura:
COWAN, Douglas E., BROMLEY, David G. Sekty a nová náboženství. Grada. Praha 2013. s. 165–182.
Psali jsme v Dingiru:
téma Současné novopohanství, Dingir 5 (1), 2002, plný text čísla zde.
téma Pohanství dnes, Dingir 18 (2), 2015, upoutávka a několik článků zde.
Související články:
Pokud je cílem skutečné duchovní cesty překonat hmotné přídomky (včetně džendrů), tak tyhle inkluze za účelem bezpečnosti a útulnosti působí jako hra v dětském koutku.