Na základě statistik a aktuálních výzkumů tvořili křesťané různých denominací v posledních letech (uváděné statistiky jsou z let 2018 až 2022) přibližně 49 % africké populace. U druhého nejrozšířenějšího náboženství v Africe – islámu – se uvádí 42 %.[1] V subsaharské Africe křesťanství vyznává téměř 60 % obyvatelstva.[2] V Africe podle těchto statistik žilo v roce 2018 přibližně 631 milionů křesťanů, což je nejvyšší počet ze všech světových kontinentů.[3] Aktuální studie z roku 2021 uvádí množinu křesťanů v Africe v počtu 685 milionů lidí s tím, že v roce 2025 se očekává až 760 milionů.[4]
Z tohoto počtu je nyní největší podmnožina římských katolíků, přibližně 158 milionů věřících.[5] K pravoslaví se hlásí přibližně 52 milionů lidí v Africe, z toho 37 milionů věřících má Etiopská ortodoxní církev, 10 milionů Koptská ortodoxní církev, téměř 3 miliony Řecká ortodoxní církev a 2 miliony Eritrejská ortodoxní církev. Protestantské církve hlásí dohromady 409 milionů věřících, kteří se ovšem dělí do mnoha církví.[6] Není v možnostech článku všechny tyto církve vyjmenovat, proto jen doplním, že nejpočetnější z nich je Anglikánská církev v Nigerii s dvaceti miliony věřících. Po anglikánských církvích statistiky v počtu věřících uvádí luteránské církve, metodistické církve, kalvinistické církve, baptistické církve, všechny v mnoha místních podobách. Polovina protestantů se hlásí k některé z letničních církví (pentekostalismus). Menší množiny křesťanů mají potom mnohé původní africké církve, jako je např. Sionská křesťanská církev s patnácti miliony věřících, Věčný posvátný řád cherubínů a serafínů s deseti miliony a řada dalších.[7]
Zatímco první apoštolská fáze christianizace Afriky pokryla zejména – i když nikoli výlučně – saharskou část Afriky, druhá a třetí fáze se týká téměř výlučně subsaharské Afriky.[8] Afričané v subsaharské Africe odedávna zdůrazňovali ty prvky křesťanské víry, které bylo možné uvádět v soulad s jejich původní vírou, a tedy v různých oblastech různé. Začaly tak vznikat unikátní synkretismy křesťanství a původních náboženství, ale také nové ryze křesťanské církve, které lépe odpovídaly potřebám afrických věřících a kterým Afričané mnohdy více důvěřovali.[9]
Vedle v zásadě nekonfliktních nových afrických církví se také zrodily africké křesťanské církve s vyhrocenějšími postoji, které hlásaly, že Bůh by k Afričanům jistě neposlal bílé kazatele, kteří jim nerozumí, a tak byly ke katolickému i protestantskému křesťanství velmi podezřívavé.[10] Tak byl například v roce 1921 v Belgickém Kongu (dnes Demokratická republika Kongo) založen kimbanguismus – nové křesťanství vyznávané věřícími Církve Ježíše Krista na Zemi.[11] Tito křesťané vyznávají, že skutečný Ježíš byl černé pleti,[12] neboť Ježíš bílé pleti by nebyl určen jim.
Dalším příkladem vymezující se nové africké křesťanské církve je např. beninská Nebeská církev Kristova. Ta ostře kritizuje katolické křesťanství v Beninu za synkretismus s vodunem, vidí ho jako obcování katolíků s čarodějnictvím. Nebeskou církev Kristovu založil 29. září 1947 Samuel Bilewu Joseph Oshoffa v Beninu.[13] Oshoffa měl mít Božské zjevení, po němž se cítil být povolán k uzdravování nemocných, oživování mrtvých, modlitbě, a konečně i k založení nového křesťanského společenství. Jmenoval se prorokem, reverendem, pastorem a zakladatelem Nebeské církve Kristovy, která byla v roce 1965 uznána a schválena jako oficiální.[14] Nebeská církev Kristova se proti synkretismu katolického křesťanství a vodunu ostře vymezila a striktně svým stoupencům zakazuje účast na jakékoli formě modlářství, fetišismu, obřadech či rituálech spjatých s vodunem. Oshoffa byl přesvědčen, že je povolán na misi v boji proti Satanovi, vodunským zasvěcencům a ostatním silám zla, které působí na tomto světě a v západní Africe právě skrze vodun – z jeho pohledu – zvlášť intenzivně. Nebeská církev Kristova neuznává beninské katolické křesťanství za skutečné křesťanství, ale za heretický synkretismus.[15]
Africká teologie
Pro specifikum afrického křesťanství se rovněž zrodila africká křesťanská teologie[16] jako samostatná disciplína.[17] Vznikla v polovině 20. stol jako reakce afrických křesťanských teologů na koloniálně misionářský přístup k Afričanům a jejich původním náboženstvím, který se Afričanům pochopitelně zpětně vůbec nezamlouvá.[18] Toto hnutí fakticky znamenalo většinový konec druhé velké fáze christianizace Afriky paternalistickým kolonizačním způsobem. Díky moderním komunikačním možnostem a výraznému vzestupu vzdělanosti v Africe taktovku přebírá současná třetí fáze christianizace, kterou nazývám partnerskou. Omluva za označování všeho původního afrického náboženství jako náboženství ďábelského je po mém soudu na místě. – Jistě ale musíme poctivě rozlišovat: dnes víme, že mnohá náboženství např. bwiti, serer, jorubské náboženství a další jsou tzv. etická náboženství s velkými mravními a morálními nároky na věřící.[19] Nelze se tvářit, že jejich označení za dílo Satanovo evropskými misionáři je zapomenuto. Na straně druhé platí, že čarodějnictví v Africe existovalo a stále existuje a některá náboženství jej mají ve svém středu, např. nigerijské juju.[20] Jiná náboženství, jako beninský vodun, pracují se stejnými okultními silami jako čarodějnictví. Tato fakta rovněž nelze podceňovat. Rozhodně platí, že náboženská realita v Africe je komplexní a nelze ji banalizovat černobílými zkratkami.
Africká teologie dnes stojí na učení prvních nezávislých afrických církví konce 19. a začátku 20. století a formuje křesťanství africkým způsobem myšlení a života. Za centrum africké teologie byla na počátku tohoto myšlenkového hnutí považována katolická teologická fakulta univerzity Lovanium v konžské Kinshase. V roce 1968 se tam odehrálo Kolokvium o africké teologii.[21] Ostré kritice byl podroben koloniální diskurz, který likviduje jazyky a kultury, zatímco skutečně křesťanský diskurz má být letniční a vyjadřovat se ve všech jazycích a kulturách.[22] Zdůrazňuje se například, že evropská interpretace teologických témat pomocí aparátu řecké filosofie naprosto neznamená, že tak musí postupovat africká interpretace, která má nezcizitelné právo ctít interpretační aparát své, například bantuské filozofie, ale i mnohých dalších. Významnými podněty africké teologie se staly: teologie adaptace (první pokročilejší podoba africké teologie až do II. vatikánského koncilu), andrický pól africké teologie (andrický pól afrického teologického diskurzu představuje specificky africký pohled na život, víru, moudrost a přijetí víry tímto pohledem) a africká teologie osvobození (jihoafrická černá teologie[23] a další směry).[24] Africká teologie nijak nemění Boží zjevení (teický pól), ovšem interpretuje jej a přijímá jej specificky africkým způsobem (andrický pól). Mezi nejvýznamnější myslitele africké teologie patří Charles Nyamiti, Bolaji Idowu, John Mbiti nebo Kwesi Dickson. Tito myslitelé akcentují vztah křesťanství k vybraným tradičním náboženstvím. Význačnými biblisty v rámci africké teologie jsou Lamin Sanneh nebo také Kwame Bediako. Bediako a s ním také John Pobee jsou průkopníky africké christologie vystavěné v souladu s kultem předků. Z hlediska genderové rovnosti také není nezajímavé, že již v roce 1989 vzniklo v Africe společenství Circle of Concerned African Women Theologians.[25]
Africké křesťanství je nedílnou součástí křesťanství světového – od samého počátku existence křesťanství jej Afrika spoluutváří. Počtem křesťanů je Afrika v mezikontinentálním srovnání na vedoucí pozici. Kromě specifického teologického pohledu a různých akcentů dala Afrika světu také nové křesťanské církve a mnohé unikátní křesťanské synkretismy, z nichž některé jsou v souladu s křesťanskou naukou, ovšem mnohé jsou na hraně nebo explicitně za hranou pravověří. Náboženský život v Africe je velmi pestrý a složitý. Příběh afrického křesťanství se může pochlubit dvěma tisíciletími své existence a na rozdíl od Evropy nebrzdí, ale naopak zrychluje a dále se probarvuje.
V současné době jsme svědky třetí fáze christianizace Afriky, fáze, kterou můžeme nazvat partnerskou v kontrastu s druhou paternalistickou fází. Ona partnerská třetí fáze má v mnohém blíže první fázi, kterou můžeme nazývat apoštolskou. Misie má mimořádný úspěch a počty křesťanů v Africe se každým rokem zvyšují o miliony nových věřících. Pokud se hovoří o krizi křesťanství v Evropě, v Africe je situace zcela opačná. Na straně druhé nelze přehlížet, že v některých oblastech Afriky se křesťanství přizpůsobuje místním kulturně-náboženským kontextům často až příliš silně, a jistě jsou místa a situace, kdy již vystupuje z linie apoštolské tradice a z mezí pravověří. I proto bude zajímavé a potřebné dále sledovat vývoj a realitu afrického křesťanství.
Poznámky:
Všechny fotografie: autor.
[1]Srov. Encyclopædia Britannica. London: Encyclopædia Britannica, 2003, s. 306.
[2]Srov. ROSS, Kenneth R. Christianity in Sub-Saharan Africa. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2017, s. 3–6.
[3]Srov. JOHNSON, Todd M. – ZURLO, Gina A. – HICKMAN, Albert W. – CROSSING, Peter F. Christianity 2018: More African Christians and Counting Martyrs. International Bulletin of Mission Research, roč. 42, č. 1 (2017), s. 20–28.
[4]Srov. Status of Global Christianity, 2021, in the Context of 1900–2050. Dostupné on-line: Status-of-Global-Christianity-2021.pdf (gordonconwell.edu)
[5]Srov. Encyclopædia Britannica. London: Encyclopædia Britannica, 2003, s. 306.
[6]Srov. JOHNSON, Todd M. – ZURLO, Gina A. – HICKMAN, Albert W. – CROSSING, Peter F. Christianity 2018: More African Christians and Counting Martyrs. International Bulletin of Mission Research, roč. 42, č. 1 (2017), s. 20–28.
[7]Srov. Encyclopædia Britannica. London: Encyclopædia Britannica, 2003, s. 306.
[8]Srov. OLUPONA, Jacob K. African Religions: A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 105–107.
[9]Více o Nebeské církvi Kristově a událostech jejího založení srov. např. PATRIDGE, Christopher. New Religions: A Guide: New Religious Movements, Sects and Alternative Spiritualities. New York: Oxford University Press, 2004, s. 61–65.
[10]Srov. HAVELKA, Ondřej. Křesťanství v Africe: tři fáze christianizace a specifika africké teologie a spirituality. Theologická revue, roč. 92, č. 3 (2022), s. 291–309.
[11]Srov. NZONGOLA-NTALAJA, Georges. The Congo from Leopold to Kabila : A People’s History. London: Zed Books, 2013, s. 48–49.
[12]Srov. MAZRUI, Ali A. Religion and Political Culture in Africa. Journal of the American Academy of Religion, roč. 53, č. 4 (1985), s. 817–839.
[13]Srov. PATRIDGE, Christopher. New Religions: A Guide: New Religious Movements, Sects and Alternative Spiritualities. New York: Oxford University Press, 2004, s. 61–65.
[14]Pro bližší studium Nebeské církve Kristovy srov. ADOGAME, Afeosemime U. Celestial Church of Christ: The Politics of Cultural Identity in a West African Prophetic-charismatic Movement. Bern: Peter Lang Publishing, 1999, 251 s.
[15]Srov. PATRIDGE, Christopher. New Religions: A Guide: New Religious Movements, Sects and Alternative Spiritualities. New York: Oxford University Press, 2004, s. 61–65.
[16]Srov. GIBELLINI, Rosino. Teologické směry 20. století. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011, s. 478–497.
[17]Srov. FRETHEIM, Sara J. Kwame Bediako and African Christian Scholarship: Emerging Religious Discourse in Twentieth-Century Ghana. Eugene, Oregon: Cascade Books, 2018, s. 33–45.
[18]Afričtí teologové hovoří v souvislosti se zrodem africké teologie o třech bodech obratu v církevních dějinách: 1. obrat na apoštolském sněmu v Jeruzalémě, který církev vyslal rovněž k pohanům, 2. obrat evangelizace „barbarů“ po pádu Římské říše, 3. zhroucení koloniálního systému, o nějž se církev opírala od doby zámořských objevů v 15. století.
[19]Srov. FERNANDEZ, J. W. Bwiti: An Ethnography of the Religious Imagination in Africa. Princeton: Princeton University Press, 2019, s. 470–489.
[20]Srov. NOBLITT, J. R. – PERSKIN, P. S. Cult and Ritual Abuse. Santa Barbara: Greenwood Publishing Group, 2000, s. 98.
[21]Srov. GIBELLINI, Rosino. Teologické směry 20. století. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011, s. 480.
[22]Srov. tamtéž, s. 485.
[23]Za nejvýznamnější dílo jihoafrické teologie osvobození je považována kniha Výkřik afrického člověka. Srov. ELA, Jean-Marc. Cri de l´homme Africain. Paris: ELH, 1980, 173 s. V této době je také rozlišována africká teologie (etnografický přístup) a černá teologie (antropologický přístup) s odlišnými metodologickými přístupy.
