Kateřina Vytejčková (*1974) absolvovala bakalářský obor Blízkovýchodní studia na FF ZČU, magisterský a doktorský obor Etnologie v rámci Historických věd na FF UK v Praze. Ve svých výzkumech se věnovala především osmanskému kulturnímu dědictví a postavení menšin v Turecku. V současné době žije v Turecku.
Kdo jsou to alevité?
Jako alevité se dnes označují v Turecku lidé, jejichž rodiny byly v minulosti příslušníky minoritní obce ne-sunnitů, jejichž heterodoxní víra v sobě spojovala prvky mystického šíitského islámu, křesťanství a dalších náboženství.
Jsou alevité muslimové?
Je důležité zamyslet se nad tím, co slovo „muslim“ vlastně znamená. V arabštině to znamená, „ten kdo se odevzdává (Bohu)“. Někteří alevité se považují za pravé muslimy – slovo muslim se pro ně rovná slovu věřící, a sunnitské pojetí islámu považují za pomýlené. Tento úhel pohledu je koneckonců vzájemný. Sunnité alevity považují za odpadlíky od pravé víry a vyprávějí si různé strašidelné historky, o tom, jak jsou zhýralí a nedbají segregace obou pohlaví, obcují a pijí alkohol, vůbec nedbají modliteb a nebojí se Boha.
Alevité nejsou názorově jednotní a nemají žádnou doktrínu, jedná se o jakési reziduum, které v Anatolii zbylo po dříve masově rozšířeném řádu Bektášíja, jež zahrnuje i venkovské komunity obyvatel, žijící vesměs v odlehlých hornatých oblastech, které se dříve nazývali Kyzylbaš. Z hlediska historického lze kyzylbaše i bektášíje, tedy předchůdce současných alevitů, považovat za vyznavače jedné z mnoha odnoží mystického šíitského islámu. Takto lze na věc pohlížet jaksi zvenčí, třeba optikou badatele.
Velká část alevitů se za muslimy vůbec nepovažuje, protože pojem muslim má pro ně význam „sunnitský muslim“, což rozhodně nikdo z nich není. Alevitská obec je názorově velmi pestrá, ale v jednom je naprosto jednotná, a to je vymezení se vůči sunnitům, s nimiž nechtějí být spojováni. V drtivé většině střední generace alevitů převládá ateismus. Tradiční náboženské představy se uchovaly především u starší generace, tedy u současných sedmdesátníků a starších. Oproti tomu nemá mladá generace o náboženství svých předků vážnější zájem a redukuje jej na kulturní tradici.
Jaké jsou základní náboženské představy alevitů?
V náboženských představách alevitů existuje jakási božská trojice Bůh-Muhammad-Alí. Hlavní pozornost je však soustředěna na Alího, který je zván Šáh-e Merdán, tj. Pán lidstva. Jsou mu mj. přisuzovány nadpřirozené schopnosti jako rozpoutání bouří apod. Nabízí se zde myšlenka napojení na starší náboženské představy řecké mytologie. Vedle Alího je silně rozšířena víra v Hidira nebo Hizira (Al-Chidr), který přichází na pomoc v těžkých dobách. Jedná se pravděpodobně o vegetativní božstvo, Zeleného muže, který je mj. ztotožňován se sv. Jiřím. Další významnou postavou je Ana Fatma, Matka Fátima, Alího žena a Prorokova dcera.
Jaká je náboženská praxe alevitů?
U alevitů nenajdeme dodržování pěti pilířů islámu, které jsou nezbytné pro sunnity. Jejich rituály se jmenují cem (džem, ze slova džamaa, shromažďovat se). Dříve probíhaly v noci ze čtvrtka na pátek pouze několikrát za rok při různých výročních obřadech. O těchto tzv. pátečních večerech víme, že se scházela lokální komunita k obřadům cem v některém z běžných domů, který byl předtím rituálně očištěn. Za zvuků hudby provozované na saz, strunný bordunový nástroj, jehož hudba byla doprovázena zpěvem hudebníka – ášyka, tančili věřící v kruhovém tanci zvaném sema (či semah), který má simulovat událost, ke které došlo na nebesích. Této mytické události byl přítomen sám Prorok, Alí i Fátima a další muži i ženy v celkovém počtu čtyřiceti osob – tzv. Kırklar cemi (Shromáždění Čtyřiceti). Počet čtyřiceti je symbolický – čtyřicítka představuje dokonalý počet. Vířivý tanec pravděpodobně odkazuje k pohybu nebeských těles. Obřadu se nemohl zúčastnit nikdo svobodný ani děti, mohli se zapojit pouze manželské páry, které měly mezi sebou nepokrevní příbuzenský vztah, tzv. musahiplik, který se potvrzoval k tomu určeným rituálem.
Obřady cem, které měly v minulosti svou nezastupitelnou funkci v životě lokální komunity, se v druhé polovině dvacátého století díky rozpadu tradičních vazeb staly spíše jakousi nostalgií. Dnes je pořádají de facto pouze alevitské spolky ve velkých městech v moderních kulturně-náboženských centrech zvaných cemevi například na Hidrellez (6. května) anebo v měsíci muharremu, či v období Hizirova půstu.
Do cemevi se chodí hlavně o pohřbech, aby se komunita rozloučila se svými zesnulými způsobem sobě vlastním, tj. modlitba Al-Fátiha se čte za mrtvého v turečtině a pohřeb, stejně jako obřady cem vede dede, obcí uznaný náboženský specialista.
Nedílnou součástí alevitské náboženské praxe je kurban, tj. oběť živého zvířete. Na venkově existuje celá řada svatých míst, tzv. zijáretů, kam chodí alevité obětovat zvířata (nejčastěji kozy). Ve městech je k účelu oběti vyhrazena porážková místnost v rámci cemevi. Oběti se přináší jak o významných svátcích, tak i v průběhu roku např. za duši zesnulého, při koupi nového domu či auta a v mnoha dalších případech.
Jak se promítlo do alevismu náboženství, které v dějinách Anatolie předcházelo islámu, totiž křesťanství? A jaký je vztah alevismu a súfismu?
Alevité čerpají ideově z kultu Hadžiho Bektáše Velího, který je považován za zakladatele řádu Bektášíja, jenž byl úzce spojen s vojenským řádem janičářů již od jeho založení v počátcích osmanského státu. Jak známo, janičářské sbory byli rekrutovány z křesťanských mladíků z Balkánu (Rumeli) a Anatolie (Rúmu). Hlavní konvent řádu Bektášíja se nachází v městečku Hacibektaş nedaleko Kayseri (Caesarea), města, které bylo centrem biskupství jak Řecké ortodoxní církve, tak i Arménské apoštolské církve. O Hadžim Bektáši Velím se traduje legenda, že po příchodu z Chorásánu do Antolie našel útočiště v dnešní lokalitě Hacibektaş v domě Fatma Any (Matky Fátimy), která byla nazývána „matkou světců“ nebo také Kadindžik Ana, která se stala představenou řádu Baciyán-e Rúm, Anatolských sester. V lokalitě Hacibektaş se nedaleko Bektášíjského konventu nachází jí přisuzovaný Kadindžik Ana Evi – dům, který se až nápadně podobá klášteru, a mešita stojící oproti němu má charakter kostelní budovy. Zde velmi pravděpodobně došlo k mísení náboženských představ súfijského islámu a křesťanství tou dobou převládajícího v oblasti Malé Asie.
Řád Bektášíja byl činný, díky společenskému postavení svých členů hlavně ve městech plošně po celé Osmanské říši. Na rozdíl od něj se venkovské oblasti, v nichž se vyskytují čistě alevitské vesnice, jejichž obyvatelům se říkalo kyzylbašové, nacházejí především v oblasti tzv. historické Arménie. V téměř každé alevitské vesnici najdete zbytky kostelů a místní obyvatelé vám povypráví, jak zde jejich předci žili spolu s křesťany v míru. V oblastech osídlených kyzylbaši již od poloviny 19. století působili aktivně američtí protestantští misionáři, kteří se je snažili obrátit na svou víru. Nejen z jejich zpráv, ale i ze současných alevitských písní a básní se dozvídáme, že Kyzylbašové řadili do čtveřice svatých knih, ze kterých myšlenkově čerpali, vedle Koránu, Tóry a Zeburu (kniha Žalmů krále Davida) i Nový Zákon (İncil) a křesťanství vnímali pozitivně. Jejich víra byla synkretická, důležitá byla existence zdroje stvoření, nikoli jeho jméno. Jednota stvořitele a stvořeného a víra v inkarnaci duší se dá považovat za podstatu původní věrouky Kyzylbašů a Bektášíjů.
Moderní dějiny Anatolie radikálním způsobem změnil Mustafa Kemal Atatürk (1881-1938), který zbytky osmanské říše přetvořil v sekulární Tureckou republiku. Dodnes se člověk v Turecku setká s jeho obrazy a sochami téměř na každém kroku. Jaký je vztah k alevitů k této klíčové osobnosti tureckých dějin?
Vztah Alevitů k Mustafovi Kemalu Atatürkovi je v naprosté většině velmi pozitivní. Jsou si vědomi jeho klíčové role v modernizaci turecké společnosti a cení si jeho pokrokových humanitních myšlenek. Někteří ho označují za svého duchovního vůdce – píra. Právě díky tomu, že se většina alevitů hlásí k Atatürkovu duchovnímu odkazu a klade velký důraz na úrověň vzdělání, vědu a zdravý rozum, zavrhlo mnoho z nich tradiční pojetí víry svých předků, jež považuje za přežité. Nicméně vždy budou existovat lidé, kteří touží po náboženském prožitku a pocitu jednoty v komunitě, a proto existují i některé více nábožensky zaměřené alevitské spolky a nadace, které jim toto umožňují.
Jaká je situace alevitů v Turecku dnes? Změnila se jejich situace během dvacetileté vlády Recepa Tayippa Erdogana?
Počátek vlády R. T. Erdogana (*1954) byl pro alevity příznivým obdobím. Vláda se snažila v rámci sbližování se s EU ve svých aktivitách klást důraz na otázku menšin. V průběhu doby se však ukazuje, že je zde snaha o postupnou asimilaci, k čemuž se stala nástrojem alevitská nadace Cem Vakfi loajální k vládnoucí nomenklatuře, která se snaží zdůrazňovat, že alevité jsou také muslimové. Mezi alevity však převládá názor, že alevismus nemá s islámem mnoho společného, spíše některé jeho prvky synkreticky absorboval a jedná se o samostatné anatolské náboženství. Další snahou o kontrolu a postupnou asimilaci je návrh sdružit alevitské náboženské specialisty zvané dede pod Diyanet (Ředitelství náboženských věcí) a zavázat si je platy státních zaměstnanců. Nejspíše k tomu nedojde, alevité se proti tomu ostře ohrazují. Pokud by k tomu snad mělo přece dojít, cíl je jasný – kontrola a postupná asimilace s většinovou sunnitskou společností. V alevitské obci však jednoznačně převládá skupina sekularistů-ateistů, hlásících se k alevismu jako kulturnímu dědictví s důrazem na jeho odlišnost od sunnitského islámu.
Dnes žije velký počet lidí tureckého původu i v zemích západní Evropy. Kolik je mezi nimi alevitů? Jak se dnes organizují alevité v diaspoře a jak vnímají svoji identitu?
Alevitů žije v diaspoře v Evropě přibližně 1,5 milionu. Jenom v Německu je to na 900 tisíc osob. Početná je i diaspora v Rakousku, kde se podařilo vedení AABF (Federace alevitských organizací v Evropě) prosadit uznání alevismu jako samostatného náboženství, a tudíž se vymanit ze škatulky vyznavačů islámu. V Německé spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, byli alevité též uznáni za samostatnou náboženskou skupinu mimo islám. Alevité v diaspoře jsou občansky aktivní a snaží se o uchování vlastního kulturního dědictví. V rámci těchto snah vznikly i některé učebnice alevismu, což lze považovat za diskutabilní, neboť alevité nemají žádnou centrální autoritu, ani doktrínu, která by jejich obsah definovala.
Doporučená literatura:
VYTEJČKOVÁ, Kateřina. „Džemevi“ – domy shromáždění alevitů v Turecku: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/98050
VYTEJČKOVÁ, Kateřina. Alevité. In: GEBELT, Jiří (eds). Ve stínu islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě. Vyšehrad, 2017., s. 257-290
Náhledový obrázek: Kateřina Vytejčková. Všechny fotografie pocházejí z archivu Kateřiny Vytejčkové.
Psali jsme v Dingiru:
Luboš Kropáček, Jsou alevité muslimové? Dingir 18 (1), 2015.
Martin Korábečný, Lidová bektášíja mezi Albánci: Lidové prvky v albánské bektášíji, mystickém řádu alevitů, Dingir 26 (1), 2023.
Související příspěvky:
