Vyznavači islámu tvoří přibližně 42 % celé africké populace.[1] Geograficky islám kraluje severní tzv. saharské Africe a sahelskému pásu. Významně je rozšířen také na svahilském pobřeží a v západní Africe. V jižní Africe je islám výrazně menšinovým náboženstvím – v celém jihoafrickém regionu je muslimů přibližně 1 až 2 % obyvatel.[2] Toto číslo ostře kontrastuje se statistikou v severní Africe, kde se k islámu v zemích jako je Alžírsko, Libye nebo Maroko hlásí až 99 % obyvatel.[3] Uvádí se, že většina muslimů v Africe jsou sunnité, ovšem mnoho muslimů v Africe je rovněž tzv. nekonfesních. Třináct afrických zemí hlásí počet nekonfesních muslimů nad dvaceti procenty: v Mali je to 55 % muslimů, v Nigéri 42 %, v Kamerunu 40 %, v Tunisku 40 %, v Guinei Bissau 36 %, v Ugandě 33 %, v Maroku 30 %, v Senegalu 27 %, v Čadu 23 %, v Etiopii 23 %, v Libérii 22 % v Nigeru 20 % a v Tanzanii 20 % z celkového počtu muslimů. V Africe tak žije přibližně půl miliardy muslimů.[4] Šíitská menšina africké ummy je relativně nepočetná.
Počty věřících podle sčítání obyvatel je ovšem (zejména) v subsaharské Africe třeba brát jen orientačně. Přístup Afričanů k náboženství je velmi kreativní: synkretismy a vícečetné náboženské identity – v subsaharské Africe poměrně rozšířený přístup k náboženské oblasti života[5] – se zatím jednoduše nepropisují do sčítání obyvatel, neboť na ně v dotaznících není pamatováno, a tak statistiky realitu náboženského života v Africe příliš dobře nereflektují.[6]
Africký súfismus, koránismus a salafismus
Nemalý počet muslimů se v Africe kloní k súfijské tradici: zaměřují se na mystickou rovinu islámu, avšak dále se dělí do řady směrů. Jeden ze známých súfijských směrů západní Afriky je Tidžáníja s velkým počtem vyznavačů v Mauretánii, Mali, Nigeru, Senegalu a Gambii. Mnozí súfijci pocházejí ze synkretických kruhů, kde je islám propojován s tradičními africkými náboženstvími. Tyto synkretismy jsou v Africe na druhé straně ostře kritizovány africkými salafisty,[7] kteří hovoří o přílišné afrikanizaci islámu. Salafismus se v Africe začal významněji šířit poměrně nedávno.[8]
Výčet by nebyl úplný bez zmínky o tzv. koránistech (quráníjún): Koránismus[9] je myšlenkový proud, který odmítá božskou valenci hadíthů a přisuzuje ji jedině Koránu.[10] K nejvýznamnějším africkým koránistům je možné počítat osobnosti jako Mohamed Shahrour nebo Ahmed Subhy Mansour. Dále je v Africe nemalé množství íbádiů,[11] zejména na Zanzibaru,[12] v Alžírsku, Tunisku a Libyi.[13] V severní Africe má značný – nejen politický – vliv Muslimské bratrstvo.
Afrika je unikátní i v přístupu k pěti pilířům islámu. K prvnímu pilíři, který rozhodně není nijak samozřejmý, se dostaneme níže. Druhý pilíř – salát (modlitba) – je podle mého terénního výzkumu téměř všude dodržován.[14] Třetí pilíř islámu – zakát (almužna) – je dodržován pouze v oblastech, kde muslimové netrpí existenciálním nedostatkem.[15] Muslimové v téměř celém Sahelu a subsaharské západní Africe žijí v takové bídě, že zde hledí zejména na zachování života svého a nejbližší rodiny, případně klanu. Hovoříme o nejchudších zemích světa, kde neexistuje nezávadná pitná voda a jakékoli jídlo je vzácné. Zatímco v saharské oblasti Afriky mě muslimové velmi často zvali přinejmenším na čaj a kávu, často ale také ke společnému stolu a bezpečnému přenocování, v Sahelu jsem tuto pohostinnost nezaznamenal prakticky vůbec – vzhledem k situaci tamějších obyvatel je to více než pochopitelné. To souvisí i s půstem v měsíci ramadánu – sawm –, který bývá přísně dodržován v afrických zemích při jižním pobřeží Středozemního moře, kde je jídla hojnost, ale jinak je k němu přistupováno v zemích, kde lidé běžně hladoví a bojují s nedostatkem všeho o holé přežití (Mali, Čad, Niger…) v průběhu celého roku. Pátý pilíř islámu – hadždž (pouť do Mekky) – je obecně ctěn zejména v ekonomicky stabilních oblastech a ponejvíce v zemích, které jsou Mekce nedaleké, jako je Egypt, Súdán, Eritrea, Džibutsko nebo Somálsko. Naopak ve vzdálených a chudých zemích jako je Mauretánie, Západní Sahara, Mali nebo Burkina Faso je pro většinu tamějších muslimů hadždž jen nesplnitelným snem.[16] Na druhé straně význam slova islám, tedy odevzdání se do rukou Božích (Alláhových), zde nabývá absolutního významu, neboť přežití je velmi nesamozřejmé. Vztah člověka k Bohu (ibádát) i vztahy mezi lidmi (mu´amalát) jsou tady dle mé opakované a dlouhodobé zkušenosti ryzí (i když se finančně podporovat zkrátka nemohou).
Africký islám a synkretismy
V subsaharské Africe jsou běžným jevem synkretismy původních náboženství a křesťanství či islámu.[17] Hovoří se o skutečnosti, že mnozí Afričané sice přijali islám, ovšem neopustili původní víru,[18] a vznikly tak náboženské synkretismy i unikátní kulturní tradice v rozličných podobách.[19] Zdaleka však nejde jen o synkretismy: i samotný islám v jednotlivých regionech zaznamenává jisté proměny podle kulturně-náboženského kontextu, do kterého vstoupil. Odlišnosti jsou často pouze v důrazech na určitá témata, jindy odrážejí kulturní specifika daného regionu nebo reagují na dobové proměny společnosti.[20] Islám se do afrických kultur nejen inkulturuje, ale je jimi v daných oblastech rovněž zpětně ovlivňován (což je jev, který se týká i jiných náboženství). Vzniká tak unikátní kultura a specifická tvář lokálně ovlivněného afrického islámu.[21]
Některé synkretismy islámu a původních náboženství jsou z hlediska islámské věrouky relativně nekonfliktní, jako je tomu např. v Senegalu u synkretismu islámu a tradičního náboženství serer. Sererský Bůh stvořitel nazývaný Roog je mezi Serery v Senegalu identifikován s jediným Bohem islámu. Dnes je většina Senegalců muslimského vyznání a náboženství serer tvoří jen nevýznamnou příměs mezi věřícími z etnika Sererů.[22] Vzhledem k tomu, že Sererové vyznávali před příchodem islámu jediného Boha, lze je označit za hanífy, tedy přirozené monoteisty. Není nezajímavé, že mnozí ze sererských muslimů v Senegalu se hlásí k súfismu.[23] V Sahelském pásu, zejména na jeho jižním okraji, lze vysledovat určité tendování muslimů, kteří zcela neopustili tradiční africká náboženství právě k mystickým formám islámu.[24] Jde zejména o jižní Mali, Burkinu Faso, jižní Niger, Nigérii a Čad. Typickou postavou tohoto synkretismům otevřeného mystického islámu je západoafrický marabut.[25] Jižně od Sahary je rovněž mezi muslimy stále přítomný kult zemřelých předků. Věroučný rozpor v této tradici tamější muslimové nespatřují.[26]
Složitější situace je v případě synkretismu islámu a vodunu v Mali nebo islámu a bori v Nigeru. Zde už islámská věrouka zaznamenává zásadní vychýlení: tato tradiční africká náboženství, ke kterým tamější obyvatelé přijali islám jsou totiž polyteistická a to je v příkrém rozporu s islámským striktním učením o jedinosti Boží (tawhíd). Z pozice islámské teologie jde o tzv. širk, nepřípustnou modloslužbu a přidružování dalších bohů či božstev k jedinému Bohu.[27] Navíc se v případě vodunu hovoří o jeho provázanosti s čarodějnictvím, což je mnohými muslimy vně tento region nahlíženo jako nepřípustné a v zásadě považují synkretismus islámu a vodunu za participující na čarodějnických a tedy satanistických praktikách, což Korán velmi tvrdě odsuzuje (např. 36:60–62; 24:21; 43:61–63 a další). Prakticky v celé západní Africe lze pozorovat skutečnost, že mnozí muslimové nosí viditelně na krku ochranné kri-kri, amulety připravené vodunským (případně jiným) knězem nebo čarodějem. Mnohdy obsahují úryvek z Koránu, pokapaný krví obětovaného zvířete (často kohouta) začarovaný zasvěcencem k ochraně nositele.[28] Ve výzkumu jsme zaznamenali pojmenování tohoto synkretismu islámský vodun (Islamic Vodun), což je termín, který používají i další autoři.[29] První pilíř islámu – šaháda (vyznání víry v jedinost Boží a Muhammadovo proroctví) – je v tomto a podobných případech přijímán jaksi kreativně. Mnozí Afričané ctí polyteismy svých předků.[30] Je třeba si uvědomit, že Afričané vycházejí z jiných filozofií, z jiné kosmologie a také ontologické kategorie jako je např. lidská osoba chápou odlišně. V tradičních afrických náboženstvích a kulturách, které definují identitu Afričanů se plnohodnotnou osobou člověk stává až v průběhu života díky iniciačním a přechodovým rituálům a mravně vyspělému životu v náboženské úctě k předkům.[31] Vyznat víru v jedinost Boží je možné, ovšem vzdát se své identity, vystoupit z linie svých předků, odmítnout generacemi ctěný mrav, zavrhnout tradiční božstva, to je ve společnosti, kde pouze příslušenství ke skupině zajišťuje status osoby a de facto přežití, velmi složité až nemožné. Afričané také o původních afrických náboženstvích nepřemýšlí jako o polyteistických, neboť to je cizí pojem, který přinesli monoteisté a aplikovali jej na tradiční náboženství.
Mezi Joruby v Nigérii se islám významně rozšířil ve 14. století zejména díky obchodu s rozvinutými říšemi v oblasti dnešního Mali[32] – s určitým duchovním centrem v Timbuktu –, které s Joruby spojovala řeka Niger, ovšem do oblasti dnešní Nigérie se první muslimové dostali již v 8. století.[33] Křesťanství se mezi Joruby rozšířilo až o mnoho staletí později a to postupně s výraznějším impaktem na společnost až v 19. století.[34] Hovoříme-li o islámu a křesťanství v Nigérii, musíme zvýraznit nigerijské hnutí chrislam, které v zemi existuje od sedmdesátých let 20. století.[35] Jedná se o náboženské hnutí mimo jiné synkretizující islám a křesťanství. Nigerijský chrislam je označován za typicky jorubský fenomén.[36] Chrislam odmítá vnímat křesťanství a islám jako dvě výlučná náboženství a hledá společné rysy, společné cíle a inkluzivní sjednocení. V pozadí vzniku chrislamu bylo rostoucí napětí mezi muslimy a křesťany v Nigérii. Počátek chrislamu bývá datován do roku 1976, kdy jeho zakladatel, pan Tela Tella, vystoupil s tvrzením, že je posel Boží, který přináší nové náboženské hnutí Ifeoluwa (v překladu: mise lásky k Bohu). Tella byl původně muslimem a nové hnutí vystavěl na pěti pilířích, jimiž jsou: láska, milosrdenství, radost, dobré skutky a pravda.[37] Později Tella předložil jednoduché základní vyznání: Bůh Ježíšův je jeden, Bůh Muhammadův je jeden, lidstvo je jedno – chrislam, chrislam, chrislam.[38] Někteří vyznavači chrislamu potom zejména v posledních letech obnovili úctu k tradičnímu jorubskému náboženství a tradice propojili.[39] Tři velké tradice v jednom vytváří unikátní náboženskou nauku, podepřenou touhou po jednotě, pokoji a míru. Synkretismus plodí rovněž pozoruhodné kulturní jevy a velmi komplexní etiku. Chrislam je ovšem z ryze islámských pozic chápán jako nepřípustná hereze.
Afrika od samého počátku spoluutváří světovou tvář islámu, což je zjevné i proto, že polovina islámského zeměpásu se nachází právě v Africe. Vedle uchovávání nauky Afrika přispívá i k rozvoji islámu a vzniku některých jeho originálních forem. Islám je v Africe dynamickou skutečností, rozvíjí se, formuje a ovlivňuje jeho světovou tvář.
Poznámky:
[1] Srov. Religious Composition by Country, 2010-2050. Pew Research Center, 2020. Dostupné online: https://web.archive.org/web/20200615053333/https://www.pewforum.org/2015/04/02/religious-projection-table/2010/number/all/
[2] Srov. tamtéž.
[3] Srov. The countries with the 10 largest Christian populations and the 10 largest Muslim populations. Pew Research Center, 2019. Dostupné online: https://www.pewresearch.org/fact-tank/2019/04/01/the-countries-with-the-10-largest-christian-populations-and-the-10-largest-muslim-populations/
[4] Srov. World’s Muslim population more widespread than you might think. Pew Research Center, 2017. Dostupné online: World Muslim population more widespread than you might think | Pew Research Center
[5] Autor vychází z vlastního terénního výzkumu trvajícího v součtu tři roky. Metoda výzkumu byla centralizovaná do zúčastněného pozorování náboženských obřadů a strukturovaných i semistrukturovaných rozhovorů s představiteli (expertní interview) i prostými věřícími.
[6] Tento statistický jev je možné sledovat i jinde na světě, nikoli pouze v Africe.
[7] Salafíja (salafismus) je jedním z novodobějších směrů islámu. Název pochází z termínu pro ctihodné předky víry, as-salaf as-sálih, k nimž směřuje toto hnutí ve snaze po obrodě a očištění islámu od cizorodých novot a pověr.
[8] Autor vychází z vlastního terénního výzkumu. Díky rozložení cest do dvou desetiletí měl také možnost sledovat proměny afrického islámu.
[9] Koránisté (anglicky quranists) zastávají názor, že tradiční náboženští vůdci pokřivili islám, zanesli nauku nepřesnými či chybnými nadbytečnostmi, a islámská věrouka by měla být založena přísně pouze na Koránu , čímž se staví proti náboženské autoritě veškeré nebo většiny hadíthové literatury i dalších nekoránských zdrojů.
[10] Korán (arabsky القرآن ‘al-Qurʾān’, doslovně: “recitace”) je klíčový náboženský text islámu, který sestává z recitací proroka Muhammada. Muslimové vyznávají, že verše koránu Muhammadovi diktoval anděl Gabriel jako poselství od jediného Boha. Korán – stejně jako islámský zákon – je nestvořený, věčně a neměnně existující u jediného Boha.
[11] Ibádíja (arabsky الاباضية, al-Ibáḍíja) je minoritní větev islámu, odlišná od větve sunnitské a ší’itské. Je převládající formou islámu v Ománu, kde se k ní hlásí více než polovina obyvatel a na Zanzibaru, ovšem ibádíjové (česky též ibádité) se rovněž nacházejí v Alžírsku, Libyi, Tunisku a východní Africe. Ibádíja, jež vznikla několik desetiletí po smrti Mohameda, je považována za poměrně konzervativní. Srov. PEARSON, M. N. The Indian Ocean and the Red Sea. In LEVTZION, Nehemia – POUWELS, Randall L. The History od Islam in Africa. Athens, Ohio: Ohio University Press, 2000, s. 37–54.
[12] Srov. LEVTZION, Nehemia – POUWELS, Randall L. The History od Islam in Africa. Athens, Ohio: Ohio University Press, 2000, s. 2.
[13] Srov. LEWIS, B. – GIBB, H. A. R. The Encyclopaedia of Islam. III. H–Iram. Leiden: Brill, 1979, s. 648–660.
[14] Autor vychází ze svého dlouhodobého terénního výzkumu z více než tří desítek afrických zemí.
[15] Opět vycházíme z terénního výzkumu a opakované zkušenosti z Afriky.
[16] Výpověď opírám o odpovědi informantů v zemích napříč severní a západní Afrikou a Sahelem.
[17] Srov. MBITI, John S. An Introduction to African Religion. Portsmouth, London: Heinemann Educational Books, 1991, s. 15.
[18] Srov. GOTTLIEB, Roger S. The Oxford Handbook of Religion and Ecology. New York: Oxford University Press, 2006, s. 266.
[19] Srov. RIGGS, Thomas. Worldmark Encyclopedia of Religious Practices. Detroit: Thomson Gale, 2006, s. 1–2.
[20] Srov. ROBINSON, David. Muslim Societies in African History. Cambridge: Cambridge University Press, 2004, s. 42–59.
[21] Srov. NGOM, Fallou – KURFI, Mustapha H. – FALOLA, Toyin. The Palgrave Handbook of Islam in Africa. New York: Springer International Publishing, 2020, s. 387–399.
[22] Srov. SCHAFFER, Matthew. Djinns, Stars and Warriors: Mandinka Legends from Pakao, Senegal. Leiden: Brill Academic Publishers, 2021, s. 181–212.
[23] Srov. VILLALÓN, Leonardo A. Islamic Society and State Power in Senegal: Disciples and Citizens in Fatick. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, s. 71–74.
[24] Srov. OLSON, James Stuart. The Peoples of Africa: An Ethnohistorical Dictionary. Santa Barbara: Greenwood Publishing Group, 1996, s. 516.
[25] Marabut (anglicky marabout, arabsky مُرابِط ) bývá putujícím asketou žijícím z almužny, který se zabývá výhradně hluboce spirituální rovinou života, v západní Africe ale často zároveň věštěním, léčitelstvím nebo výrobou ochranných amuletů kri-kri skrze tradiční africká náboženství, jejichž je často také knězem.
[26] Soulad věrouky s kultem předků se snaží nalézat také afričtí křesťanští teologové, kteří dokonce vytvořili specifickou christologii v souladu s kultem předků: FRETHEIM, Sara J. Kwame Bediako and African Christian Scholarship: Emerging Religious Discourse in Twentieth-Century Ghana. Eugene, Oregon: Cascade Books, 2018, s. 33–45.
[27] Srov. KROPÁČEK, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 1993, s. 15.
[28] Srov. HAVELKA, Ondřej. Náboženský šok: Religiózní otřesy v odlišných náboženstvích a kulturách, mezináboženský dialog a praktická religionistika poutnickou perspektivou. Praha: Akbar, 2021, s. 171–176.
[29] Srov. APTER, Andrew – DERBY, Lauren. Activating the Past: History and Memory in the Black Atlantic World. Cambridge: Cambridge Scholars Publishing, 2009, s. 181.
[30] Jev se však netýká výlučně jen muslimů v Africe.
[31] Srov. MAYANJA, Namakula Evelyn B. Biblical and Dogmatic Theology on Personhood: Application to Africa´s Milieu. In BONGMBA, Elias Kifon. The Routledge Handbook of African Theology. London, New York: Routledge, 2022, s. 462–476.
[32] Srov. MILES, William F. S. Religious Pluralisms in Northern Nigeria. In LEVTZION, Nehemia – POUWELS, Randall L. The History od Islam in Africa. Athens, Ohio: Ohio University Press, 2000, s. 209–221.
[33] Srov. JANSON, Marloes. Crossing Religious Boundaries: Islam, Christianity and ‘Yoruba Religion’ in Lagos, Nigeria. Cambridge: Cambridge University Press, 2021, s. 1–4.
[34] Srov. OLUPONA, Jacob K. – REY, Terry. Òrìşà Devotion as World Religion: The Globalization of Yorùbá Religious Culture. Madison: University of Wisconsin Press, 2008, s. 4.
[35] Srov. JANSON, Marloes. Unity Through Diversity: A Case Study of Chrislam in Lagos. Africa: Journal of the International African Institute, vol. 86, no. 4 (2016), s. 646–672.
[36] Srov. JANSON, Marloes. Crossing Religious Boundaries: Islam, Christianity and ‘Yoruba Religion’ in Lagos, Nigeria. Cambridge: Cambridge University Press, 2021, s. 58–61.
[37] Srov. JANSON, Marloes. Unity Through Diversity: A Case Study of Chrislam in Lagos. Africa: Journal of the International African Institute, vol. 86, no. 4 (2016), s. 646–672.
[38] Srov. tamtéž, s. 646–672.
[39] Srov. OLUPONA, Jacob K. – REY, Terry. Òrìşà Devotion as World Religion: The Globalization of Yorùbá Religious Culture. Madison: University of Wisconsin Press, 2008, s. 3.
Všechny fotografie: autor. Náhledová fotografie: Muslimové na velbloudím trhu v Birqashi, Egypt.
Související příspěvky:
