Krajina světa je bezesporu umělecké dílo, v němž jako žíly života protékají prostorem a časem řeky, jejichž existence podmiňuje existenci mnohých světových kultur. Jednou z výjimečných řek, kterou jsem jako poutník následoval od pramenů až k deltě, je řeka Nil – druhá nejdelší řeka světa. Tento pozoruhodný veletok podmínil existenci fascinujícího starověkého Egypta, núbijské kultury a mnoha lokálních afrických kultur jižně od Núbie. Starověcí Egypťané jej nazývali jednoduše Řeka. Jako křesťanského poutníka mě zaujala symbolika kříže, která vyvěrá z rozličných kultur po celém toku Nilu od Samburů se záhadným křížem na čele v oblasti pramenů Bílého Nilu, přes křesťanské kříže etiopské u pramene Modrého Nilu, tuarežské kříže v poušti u dávno vyschlých pramenů Žlutého Nilu, středověké křesťanské nubijské kříže v oblasti soutoku Nilů, až k raně novozákonním egyptským křížům v deltě řeky a staroegyptským nilským křížům převzatým koptskými křesťany.
Nikde jinde v Africe se časem a prostorem neprolamuje symbolika kříže k srdci poutníka tak intenzivně a v tolika dějinných vrstvách jako v oblasti Nilu po celém jeho toku. Jestliže staroegyptský nilský kříž představuje život, respektive věčný život, křesťanský kříž má podobnou výpovědní hodnotu (přemožení smrti a věčný život) a je více než zajímavé vztáhnout symboliku kříže jako věčného života k řece, která je dárcem a podmínkou života časného, jenž se podle křesťanské víry do věčnosti trvale vtiskne.
Nil v nejstarších textech kulturní historie světa a jeho role v dějinách spásy
Životadárná řeka, která byla svědkem zrodu a uskutečnění patrně nejzajímavější kultury světových dějin má adekvátní odezvu v literárním odkazu starověkých kultur: o řece hovoří nejen prastaré egyptské texty, ale také židovská Tóra. Černá řeka, jak jí také Egypťané nazývali, hraje významnou roli v mnoha nejstarších dochovaných textech lidstva. Řeka však také zasáhla do náboženské oblasti, a dokonce lze tvrdit, že měla roli v křesťansky nahlížených dějinách spásy (historia salutis) – zahrála hlavní úlohu v jedné z deseti velkých egyptských ran, které vedly k exodu Hebrejů z otroctví v Egyptě do svobody v Kanaánu, zemi přislíbené Hospodinem. Pro Egypťany se v tu chvíli změnila z řeky života v řeku smrti – pro Hebreje ze symbolu věznitelů v symbol osvobození. Pro pozdější křesťany je řeka symbolem přechodu, paschy, východu z otroctví do svobody a později skrze Krista ze smrti do života. Řeka je odedávna perichoreticky provázána se symbolem života, ale v jisté míře také smrti – jako vždy jde o úhel pohledu. To také signifikantně symbolizuje nilský krokodýl: nebezpečí smrti přítomné v řece života. Mnoho afrických kultur – např. malijští Dogoni – používá krokodýla jako symbol smrti, symbol přechodu ze života do etapy za horizontem lidského chápání. A když už jsme se dotkli Dogonů a hovoříme o symbolice kříže, také dogonské masky pracují s tajemným dvojitým křížem.
Ježíš z Nazareta – spasitel světa na Nilu
Ježíš z Nazareta, syn Marie, ženy Josefa, spolu s matkou a (adoptivním) otcem záhy po narození prchají do Egypta, patrně do židovské komunity sídlící na břehu Nilu, ze strachu před Herodem, jak nás o tom informuje evangelista Matouš. Spasitel světa se tak stává poutníkem hned v prvních dnech a týdnech své lidské existence, aby se – podle křesťanské víry – po třech desetiletích stal poutníkem, který přemůže smrt a otevře všem lidem novou Cestu, novou dimenzi cesty, Cestu, která vede k eschatologickému Cíli. A poutníka, jenž se po ní vydá, dovede až k blaženému patření (visio beatifica) na Trojjediného.
Zatímco ve Starém zákoně vyvolený lid od Nilu prchá, Nový zákon naopak začíná úprkem k Nilu, kde je pro spasitele světa bezpečno. Uvádí se, že svatá rodina pobývala v Egyptě asi čtyři roky: první měsíce pobývala na území dnešní Káhiry, tedy na Nilu, ve významné židovské komunitě, která byla soustředěna kolem druhé nejdůležitější židovské synagogy po Jeruzalémském chrámu; v té době zde stála velká pevnost nazývaná Babylon, ovšem svatá rodina ze strachu o život musela putovat dál, do jižní části země, tedy Horního Egypta. Cesta nevedla jinudy, než podél toku Nilu.
Nilský kříž převzatý křesťany v deltě řeky
Egypt se stal jednou z prvních zemí světa, kde se ujalo rané křesťanství a kde rostly a sílily prvotní křesťanské komunity. Za praotce hlasatele Krista je tam obecně považován svatopisec Marek, který se měl stát prvním biskupem v Alexandrii. Vedle nilského kříže života, který byl ve starověkém Egyptě používán, vstoupil do oblasti dolního toku Nilu rovnoramenný křesťanský kříž (jeruzalémského a řeckého typu). Před expanzí islámu byl Egypt křesťanskou zemí, kde mimořádně kvetlo tvůrčí teologické myšlení: v Alexandrii v prvních staletích našeho letopočtu vznikla velmi významná katechetická škola, která (zjednodušeně řečeno) kladla důraz na Ježíšovo Božství (tzv. škola logos–sarx) v opozici k antiochijské katechetické škole kladoucí důraz na plné Ježíšovo lidství (tzv. logos–anthropos). K nilskému kříži života tak přibyla další vrstva symbolu, aby se posléze oba kříže spojily v tzv. koptský kříž.
Alexandrijský patriarchát z našeho latinského pohledu odedávna inklinoval k jistému umenšování plného a pravého Ježíšova lidství. Teologické šarvátky odstartované Origenem, Ariem a dalšími byly řešeny již na prvních dvou velkých koncilech v Niceji a Konstantinopoli a vyhrotily se na Efezkém koncilu v roce 431, ale pro egyptské křesťanství zejména potom na jednom z nejdůležitějších koncilů v celých dějinách církve, totiž na koncilu Chalcedonském roku 451. Koncil slovy papeže Lva Velikého učí (na základě Tertuliánových a Augustinových tezí), že Ježíš Kristus je jedna osoba (Božský Syn, Logos) ve dvou přirozenostech – Božské a lidské, nesmíšeně a nerozděleně. Jenomže vlivná větev alexandrijské školy již v té době vyznávala tzv. monofyzitismus (mono – jedna, fýsis – přirozenost), tedy učení, které velmi zjednodušeně tvrdí, že vtělením Logu Božská přirozenost plně pohltila tu lidskou, a tak Ježíš Kristus byl nositelem pouze Božské přirozenosti. Alexandrijská církevní obec výstupy Chalcedonského koncilu nepřijala a oddělila se od univerzální církve. Vznikla tak samostatná křesťanská monofyzitská církev, která dodnes coby koptská pravoslavná církev dominuje křesťanským společenstvím v jinak většinově muslimském Egyptě.
Egyptští křesťané převzali symbol nilského kříže a s mírnou úpravou jej začali na dolním toku Nilu používat jako křesťanský symbol již v prvních staletích našeho letopočtu, ovšem dále též používali rovnoramenný kříž. Později vznikl samostatný koptský rovnoramenný kříž a koptský kříž z nilského kříže života; tyto symboly se prolamují k poutníkovu srdci ze stěn památek datovaných do první poloviny 1. tisíciletí. Později k nim přibyly křesťanské kříže latinské a etiopské. V oblasti dolního toku Nilu se tak navrstvily symboly kříže v nevídané intenzitě. Jednoduchý symbol, který má v mnoha prastarých kulturách své další významy, mimo jiné i vyjádření číselné hodnoty, nesl jasné poselství: protnutí existenciální nesmyslnosti lidského života a odkaz k životu věčnému.
Núbijský středověký kříž na soutoku Nilů
Putuje-li cestovatel podél toku Nilu proti jeho proudu na jih, dostane se do dřívější Núbie, kam se křesťanství rozšířilo již ve 4. století a záhy se stalo většinovým náboženstvím nubijských království. Zatímco v Egyptě zatlačil symboliku kříže do pozadí půlměsíc nedlouho po vzniku islámu, v oblasti Núbie převládal kříž až do vrcholné scholastiky, kdy rovněž ustoupil půlměsíci.
V současném hlavním městě Súdánu Khartoumu si cestovatel musí vybrat, zda bude sledovat tok Modrého, nebo Bílého Nilu – obě cesty jsou krásné, ani jedna není bezpečná, ale rizika vyvažuje nesmírná pohostinnost Súdánců. Mimo oblasti krvavých konfliktů je Súdán paradoxně velmi pohostinnou a příjemnou zemí. Modrý Nil zavede poutníka do Etiopie mezi tamější křesťany. Cestou k pramenům Modrého Nilu tak může sledovat symboly rovnoramenného křesťanského kříže i tzv. etiopského, tedy zdobeného kříže latinského typu. Křesťanství má v Etiopii velmi dlouhou tradici, obvykle se hovoří o 4. století jako počátku významnějšího rozšíření křesťanství na území dnešní Etiopie, tehdejšího Aksumského království. Vzhledem k novozákonní výpovědi může být křesťanství přítomno v oblasti dnešní Etiopie již od prvních desetiletí jeho existence. Ve Skutcích apoštolů čteme, že došlo k pokřtění etiopského hodnostáře a vyslance etiopské královny, který putoval do Jeruzaléma, aby se zúčastnil bohoslužebných slavností jako vyslanec etiopské královny, a to ještě před obrácením Šavla z Tarsu (Sk 8, 26–40).
Ačkoli se v biblických výkladech běžně uvádí, že Etiopií je myšleno území Núbie jižně za prvním vodopádem (kataraktem) na Nilu, který je nedaleko dnešního Asuanu, není to tak jednoznačné, jak to biblický výklad Jeruzalémské Bible i výklad katolického překladu Nového zákona předkládá. Mohlo jít o území Núbie, v určité době samostatného království Kuš, kterému se však nikdy neříkalo Etiopie, nebo podle mého soudu spíše o území Aksumského království, které se v té době formovalo a pokrývalo část dnešního severního Súdánu a část dnešní Etiopie. Vůbec tedy není vyloučeno, že etiopský vyslanec putoval skutečně z etiopského území, kde patrně bývala slavná Sábská říše a od doby krále Šalomouna a královny ze Sáby zde existoval židovský kult Hospodinův. Je tedy docela dobře možné, že na významné židovské svátky odtud v nepřerušené tradici putovali vyslanci etiopských královen či králů Šalomounovy královské dynastie.
U pramenů Modrého Nilu tak najdeme nejen Kristův kříž, ale dokonce symbol Kristova kříže v židovské (Davidově) hvězdě, neboť některé kmeny zde údajné pocházejí z židovské krve podle prastaré ústní tradice odvozované od syna krále Šalomouna a královny ze Sáby. Mnoho etiopských židů, tzv. falašů, bylo v osmdesátých letech 20. století izraelskou armádou přesídleno do Izraele. U jednoho z pramenů Nilu tak dnešní cestovatel může spatřit nejniternější spojení staré a nové Boží smlouvy v jednotě jejich symbolů. A jsme-li u symboliky kříže v Etiopii, v Lalibele je dokonce celý kostel vytesaný dolů do skalního podloží pod úroveň terénu v půdorysu rovnoramenného kříže. Katolický překlad Nového zákona lokalizuje natvrdo říši královny ze Sáby do dnešního Jemenu (Mt 12, 42), což je velké zjednodušení a značný metodologický přešlap. Jedná se o hypotézu, která je navíc méně vlivná než hypotéza lokalizace do dnešní Etiopie. Doufejme, že ostatní poznámky k textu jsou relevantnější.
Prameny Žlutého a Bílého Nilu a tajemné kříže Tuaregů a Samburů
Údolí Howar, pozůstatek bývalého Žlutého Nilu vyschlého před několika tisíci lety, zavede poutníka až do Čadu, kde se setká se zajímavou symbolikou tuarežského kříže, jenž může být a patrně je pozůstatkem křesťanského kříže. V současnosti existuje 21 typů tuarežských křížů, z nichž některé mají podobu zdobeného rovnoramenného kříže a některé se nápadně podobají egyptskému kříži života.
Sleduje-li cestovatel tok Bílého Nilu, opustí jižně od soutoku obou Nilů symboliku nubijského středověkého křesťanského kříže a v Jižním Súdánu narazí na současný křesťanský kříž, jenž je plodem novodobé křesťanské misie. Je poměrně obtížné pokračovat dál k prameni, neboť různé přítoky, které mohou být označovány jako potencionální prameny Bílého Nilu, jsou v několika zemích. Naši cestu tedy zakončíme na rovníku u domorodého kmene Samburů. Ženy tohoto zajímavého kmene totiž na svých čelenkách nosí zvláštní kříže, které visí z čelenky přes čelo mezi obočí. A tak už od nejzazších pramenů fascinující řeky Nil promlouvá k poutníkům symbolika kříže, která po proudu nabírá na intenzitě a v deltě, v místě své „eschatologické plnosti“, kde řeka kenoticky vychází sama ze sebe, může poutník vnímat tisíce let trvající vrstvení symboliky kříže. Není v Africe jiného místa, kde by tomu bylo podobně.
Obecně lze říci, že africké kultury v nilské oblasti tendovaly ke zdobení křížů v rozličných variantách a výsledkem jsou velmi květnaté křesťanské kříže etiopské, rozmanité varianty krásných křížů tuarežských i designově tajemné kříže domorodých etnik u pramenů Nilu. S těmito fascinujícími bohatě zdobenými kříži kontrastuje vkusně jednoduchý rovnoramenný kříž prozařující poselství naděje a spásy skrze tisíciletí nejen podél životadárné Řeky.
Foto: autor.
Psali jsme v Dingiru:
Téma Dingiru 4/2015: Náboženství v současné Africe (obsah a vybrané články zde)
Související příspěvky:
Etiopská Lalibela:kostely zapuštěné v zemi a svatí muži v růžových dekách