Anthroposofie Rudolfa Steinera bývá obvykle považována za jeden z nových duchovních směrů. Sama sebe však chápe jako vědu. Vědu, která přiměřeně svému tématu, jímž je duchovní podstata člověka a kosmu, zkoumá svět proměněnými smysly a myšlením, které se charakterizuje jako čisté a živé myšlení a myšlení srdcem. Zahrnuje to imaginaci, inspiraci a intuici.
Steiner se však tématu náboženství nevyhýbal. Ve své duchovní vědě předkládá to, co nazývá mysteriem Golgothy, tedy život, ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista, jako zlomovou událost dějin lidstva a vlastně celku skutečnosti. Proto také vyslyšel přání skupiny studentů teologie, mladých evangelických farářů a dalších osobností náboženského a kulturního života pod vedením Friedricha Rittelmeyera a poskytl jim podněty k vytvoření hnutí za náboženskou obnovu. Ve dvou kurzech v roce 1921, takřečeném červnovém s osmnácti posluchači a podzimním se sto patnácti účastníky v nově otevřeném centru Goetheanum ve švýcarském Dornachu v německy mluvícím kantonu Solothurn, poblíž Basileje se otevřely možnosti nového náboženského společenství.
Steiner utvořil kruh osmnácti kněží nové Obce křesťanů a 16. září 1922 se ve Švýcarsku konal první obřad posvěcení člověka. Postupně vznikaly pod vedením nových kněží sbory také v Německu a centrem společenství se stal Stuttgart, dnešní hlavní město spolkové země Bádensko-Württembersko. Dnes sídlí vedení Obce v Berlíně.
Obřad posvěcení člověka odpovídá eucharistii, resp. večeři Páně v tradičních křesťanských církvích. Má čtyři části: zvěstování evangelia, obětování, proměňování a přijímání. Je v Obci jednou ze sedmi svátostí spolu se křtem, obřadem posvěcení mládí, zpovědí, pomazáním nemocných, kněžským svěcením a manželstvím. Ritus Obce je pevně dán a slouží se stejně na celém světě v místních jazycích. Kněžskou službu vykonávají muži i ženy. Bohoslužebné prostory jsou zařízeny všude podobně.
Za nacistického režimu v Německu, od roku 1941 byly Anthroposofická společnost i Obec křesťanů zakázány. Po válce se Obec rozšířila po Evropě a dále. Dnes má kolem čtyř set sborů v třiceti pěti zemích, od Spojených států amerických po Japonsko. Kněží se připravují ke své službě v seminářích ve Stuttgartu, v Hamburku a ve Spring Valley v USA, a po kněžském svěceni, než začnou obvykle sloužit v zemi, ze které pocházejí, jsou vysláni vedením Obce na praxi na určené místo.
Sbory Obce křesťanů spravují volení zástupci členů. Kněžskou službu vykonávají faráři. Jejich kruh má regionální uspořádání. Ve středu kněžského kruhu Obce slouží hlavní duchovní správce (německy Erzoberlenker), jímž je v současnosti João Torunsky původem z Brazílie.
V tehdejším Československu začala Obec působit čtyři roky po svém vzniku, nejprve mezi obyvateli německého jazyka, pak začaly obřady probíhat i v češtině. Jejich původním sídlem byl sál Tychona de Brahe v domě U jednorožce v Praze na Staroměstském náměstí. Prvním českým knězem Obce se stal Josef Adamec, který zprostředkoval vstup do ní většímu počtu českých účastníků.
Práce Obce křesťanů v Protektorátu Čechy a Morava byla v roce 1942 znemožněna. Obnovila se po válce. Ztratila však vyhnáním Němců velkou část členstva. Měla i příslušníky židovského původu, které postihla nacistická genocida. V té době se scházela v bývalém zednářském templu v Růžové ulici. Mimo Prahu působily tzv. újezdní sbory, komunity, kam občas dojížděli kněží z Prahy.
Komunistický režim zakázal činnost Obce křesťanů v roce 1951. Její členové částečně přešli do povolené Náboženské společnosti československých unitářů. V roce 1968 mohla obnovit činnost a využívala pro svou potřebu místnost v paláci Žofín na Slovanském ostrově poblíž Národního divadla. Možnost užívat tento prostor jim však znovu odebrali, a sice roku 1971.
Do sametové revoluce vykonával Josef Adamec rozsáhlou podzemní aktivitu. Do jeho bytu v Pachtově paláci v Náprstkově ulici docházelo množství lidí na rozhovory. Překládal a rozepisoval ve strojopisných kopiích literaturu souvisící s anthroposofií a s Obcí křesťanů a spolu s cizojazyčnou literaturou, kterou mu přiváželi hosté ze zahraničí, ji půjčoval ke čtení. Navštěvovali ho např. Josef Hlinomaz, Miroslav Horníček nebo Karel Pech. V bytových prostorách občas vedl obřad posvěcení člověka. Zprostředkovával kontakty s Obcí křesťanů v zahraničí, mimo jiné v Německé demokratické republice, jediném státě komunistického bloku, kde byla Obec křesťanů povolena.
Josef Adamec se dožil sametové revoluce. Od nizozemské příznivkyně obdržel pro Obec křesťanů prostředky, které byly použity pro koupi Modrého domu (Wilfertovy vily) v Praze v ulici Na Špejcharu vedle dnešního izraelského velvyslanectví. Tam brzy začaly obřady a ostatní aktivity obnovené Obce křesťanů. Josef Adamec zemřel ve věku devadesáti tří let 14. dubna 1995, na Velký pátek, podle vyprávění kolem třetí hodiny odpolední, když si připravoval kázání k večernímu čtení pašií. Poslední slova, která napsal, než bezbolestně skonal, měla být: Stánek našeho srdce hoří – to je mystická skutečnost.
Adamcovu životnímu příběhu věnoval knihu Josef Peschel, první kněz v obnovené zdejší Obci křesťanů, který se naučil dokonale česky. Kniha má název podle jeho posledních slov: Stánek našeho srdce hoří: Josef Adamec – první český kněz Obce křesťanů (Praha: Malvern, 2022). Vyšla u příležitosti letošního sto dvacátého výročí Adamcova narození.
Od roku 2002, kdy to umožnil nový církevní zákon, je Obec křesťanů registrována, v současnosti mezi čtyřiceti čtyřmi církvemi a náboženskými společnostmi. V současné době pravidelně pracuje v Praze, Pardubicích, Brně, Olomouci, Příbrami a Českých Budějovicích, a její činnosti se účastní asi tisícovka lidí (z toho čtyři sta devět, kteří se k ní přihlásili v posledním sčítání lidu r. 2021). Slouží jí čtyři kněží, Tomáš Boněk, Milan Horák, jeho estonská manželka Virve Eigo a Stanislava Veselková. Obec vydává čtvrtletník Okruh a střed a občas knižní publikace.
V článku použity některé údaje ze zdroje zde.
Náhledový snímek, seminář Obce křestanů ve Stuttgartu ze zdroje zde.
Psali jsme v Dingiru:
téma Anthroposofie, Dingir 3 (2), 2000, plný text čísla zde.
téma Theosofická společnost a její pokračovatelé, Dingir 11 (1), 2008, plný text čísla zde.
Tomáš Zdražil: Rudolf Steiner a pražská teosofie, Dingir 11 (1), 2008, s. 17–18.
Související příspěvky:
