Dne 30. dubna 2026 jsem se spolu se čtyřmi spolužáky vydala do Ekocentra Loutí s cílem zúčastnit se obřadů spojených se svátkem Noc ohňů. Tato událost je v místním kontextu spojena se společenstvím slovanských pohanů Rodné duchovno, které vzniklo v červenci 2024 po odchodu části stoupenců náboženské společnosti Slované, vedené Zdeňkem Ordeltem. Noc ohňů je v rámci aktivit ekocentra chápána jako rituální událost s očistným a duchovním významem, která předchází oslavě Máje. Účastníci při ní vstupují do symbolického kontaktu s přírodními silami a duchy, jimž jsou přinášeny dary, a připravují se tak na následující slavnostní část.
Z Prahy jsme vyrazili přibližně v 15 hodin a do areálu dorazili kolem 16:30, přičemž i přes oficiálně stanovený začátek programu ve 14 hodin panovala na místě zatím spíše klidná atmosféra. Při vykládání věcí a přesunu do společného prostoru určeného ke spaní jsme potkávali další příchozí, jejichž motivace k účasti se lišily; jedna z žen například do telefonu sdělovala, že si „přijela pro inspiraci“. U vchodu nás přivítal vedoucí ekocentra Jan Šarapatka (Pravoslav), který nás seznámil s prostředím, zázemím i průběhem programu a zároveň nás bezprostředně zapojil do přípravy rituálního prostoru, konkrétně ke stavbě dvou ohnišť na louce nad areálem. Příprava zahrnovala sekání dřeva a úpravu terénu, do něhož bylo dřevo vkládáno tak, aby vznikla dvě vedle sebe umístěná ohniště. Ta symbolizovala mužský a ženský princip, přítomný (i když v nestejné míře) v každém z účastníků. V té době nás na místě bylo jen několik a většina účastníků přijížděla až na následující část programu, kterou byla pouť ke studánce jménem Anežka. Pouť je součást očistného rámce celé události, i když původní představa pěšího přesunu krajinou byla v tomto případě nahrazena jízdou autem, což nenápadně ukazovalo, jak se tradiční motivy přizpůsobují současným časovým možnostem. Tento moment ilustruje napětí mezi deklarovaným návratem k tradici a realitou současného životního stylu.
U studánky se postupně shromáždilo více účastníků; celkem dorazila čtyři auta. Jednotlivě jsme přistupovali k Pravoslavovi, který nás rituálně očišťoval prostřednictvím kouře z bylin, rozptýleného vějířem z ptačích per. Následný rituál zahrnoval nejen samotnou studánku, ale i cestu, která k ní vedla. Tu jsme společně očišťovali od kamenů, listí a dalších nečistot. Někdo odhrnoval rukama, jiný si pomáhal větvičkami, další zametal hlínu botami. Tato činnost působila překvapivě synchronizovaně a probíhala převážně v tichosti, kterou později narušila říkanka doprovázená bubnováním a zpěvem. Poté jsme postupně přistupovali ke studánce, kde pokračovala očista samotného pramene, nejprve ze strany žen a následně mužů. Celý průběh tak nabýval výrazně obřadního charakteru. Součástí rituálu bylo také navrácení vody z jiných pramenů, vnímané jako posvátné, zpět do studánky. Následně každý z účastníků vhodil do vody krystaly, které byly k dispozici v připravených pytlíčcích. Flakonky s vodou i sáčky byly uloženy ve vyšívaných dečkách s folklorními prvky. Rituál jsem vnímala jako kombinaci individuálního prožitku a společné činnosti. Přestože některé jeho části probíhaly neformálně a bez pevně dané struktury, celek působil uceleně a místy až obřadně. Studánku jsme opouštěli za zpěvu a zvuku bubnu.
Při návratu od studánky bylo patrné, že se prostor u ekocentra postupně zaplňuje; na parkovišti přibývala auta z různých částí Česka, objevili se i účastníci ze zahraničí, například z Polska. V prostoru kolem připraveného rituálního zázemí se začali shromažďovat lidé, jejichž počet se nakonec ustálil přibližně na třiceti. Prostor nad oběma ohni zaplnily rozložené velké ubrusy, lemované zapálenými svíčkami ve zavařovacích sklenicích, které zřejmě sloužily jako ochrana před rozšířením plamene. Prostor byl dále doplněn džbány s vodou nabranou ze studánky a dalšími předměty, jež dotvářely rituální rámec, například vykuřovací směsí či dřevěnou nádobou určenou ke společnému pití medoviny.
Celek působil pečlivě připraveně a vizuálně sjednoceně a prostor se postupně zahušťoval a lidé se přirozeně přesouvali blíže k ohni, až se utvořil kruh. Oděv přítomných byl různorodý; u žen převažovaly šaty kombinované s legínami, často doplněné šperky a šátky, zatímco u mužů se objevovalo spíše jednodušší oblečení inspirované historizujícími prvky, například volnější kalhoty a košile z přírodních materiálů. U obou skupin se výrazně uplatňoval len a barevnost zůstávala tlumená, s převahou béžových, šedých a hnědých odstínů.
Úvodní slovo pronesl Jan Šarapatka (Pravoslav), který přiblížil význam rituálu i jeho průběh. Samotné zahájení bylo uvedeno zahoukáním na roh. Následně Pravoslav rozdělil mezi účastníky osm pochodní, které rozmisťoval v kruhu podle vlastního uvážení. Pochodně měly symbolizovat čtyři světové strany a s nimi spojené elementy; ke každému z ohňů tak náleželi čtyři zástupci. Obřad byl zahájen a následovalo rozděláním ohně pomocí křesadel, které měl Pravoslav na starost a od něhož byly postupně zapáleny pochodně a následně oba připravené ohně.
V tu chvíli jsem stála po směru stoupajícího kouře přímo pod jedním z ohňů, umístěných ve svahu nad námi. Kouř se v určitém okamžiku prudce stočil mým směrem a začal mě zcela obklopovat. Okolní prostor se postupně rozplynul, ostatní účastníci přestali být viditelní a pozornost se soustředila výhradně na bezprostřední tělesný prožitek. Oči mi začaly intenzivně slzet, dýchání bylo místy obtížné, přesto jsem tento stav nevnímala jako rušivý. Naopak, působil silně vtahujícím dojmem, jako by mě kouř na krátký čas zcela oddělil od okolního dění a uzavřel do vlastního prostoru. Tento moment jsem vnímala jako jeden z nejintenzivnějších zážitků celého večera, který přetrvával i poté, co jsem po několika minutách ustoupila stranou. Až později jsem si začala všímat, že podobnou intenzitu prožívají i další účastníci, kteří postupně ustupovali stranou. Kruh se tak přirozeně rozšiřoval směrem od kouře, aby bylo možné v aktivitě pokračovat bez přerušení. Dynamika se následně proměnila a pozornost se přesunula ke společnému rituálnímu tanci a zpěvu. Někteří z přítomných jej zjevně znali a plynule se zapojili, zatímco my nově příchozí jsme se orientovali podle jejich pohybu a jednoduchých pokynů.
Další část večera tvořil akt rituálního vhazování mouky do ohně, který byl prezentován jako symbolické završení a zároveň odevzdání osobních přání. Vhazování mouky vyvolávalo krátké, intenzivní vzplanutí, čímž se tento úkon vizuálně i významově odlišoval od předchozích aktivit. Atmosféru v této fázi částečně odlehčila historka jednoho z účastníků o dítěti, které si při obdobném rituálu přálo lego; na jeho řečnickou otázku, zda se přání splnilo, reagovala skupina souhlasně a se smíchem. Účastníci při tomto rituálu jednotlivě vstupovali do prostoru mezi dvěma ohni a postupně vhazovali mouku do každého z nich. Tento pohyb měl jasně vymezený průběh a byl doprovázen soustředěnou pozorností ostatních. I já jsem se tohoto aktu zúčastnila. Své přání jsem formulovala spíše neurčitě — jako snahu ujasnit si, co si vlastně přeji.
Následně Pravoslav nalil medovinu do dřevěné rituální nádoby, která byla postupně předávána v kruhu mezi účastníky. Každý z přítomných při jejím převzetí pronesl vlastní slova chvály nebo poděkování. Když se nádoba dostala ke mně, formulovala jsem své sdělení slovy „děkuji tomuto ohni, že nám svítí a hřeje“, načež jsem se napila a předala ji dál. Sdílení medoviny tak propojovalo jednotlivé účastníky v rámci společného závěru večera a uzavíralo rituál ve formě kolektivně sdíleného aktu. Tímto aktem se večerní část rituálu postupně uzavírala, aniž by však znamenala definitivní konec celé události. Následující den byl věnován oslavě Máje, která na předchozí očistné a rituální aktivity přímo navazovala.
Po společném ránu a snídani se celá skupina rozdělila na ženský a mužský kruh. Obě skupiny obdržely jasné pokyny k dalšímu průběhu programu, který začal v 9:30, přičemž jejich opětovné setkání bylo plánováno na 12 hodin. Ženy se odebraly vzhůru do svahu k oběma ohňům, kde jsme na deky ponechané z předchozího večera postupně rozkládaly jídlo, například klobásy, koláče a další pokrmy. Jídlo zde vystupovalo jako symbol hojnosti a růstu, tedy „plnosti života“, na rozdíl od předchozí noci, která byla zaměřena spíše na očistu.
Můj kolega Max, který se mnou jako jediný zůstal i na další část programu, se mezitím odebral se skupinou mužů do lesa, kde měli za úkol pokácet břízu a připravit ji pro následnou část rituálu. Ta spočívala ve spojení stromu s májkou, kterou jsme mezitím vytvářely my ženy. Na louce jsme sbíraly květy a větvičky, z nichž jsme tvořily májkový kruh o přibližném průměru tří metrů, zdobily jej květinami a barevnými stuhami a současně připravovaly věnce na hlavu jak pro sebe, tak pro muže. Tato činnost byla doprovázena zpěvem a probíhala v uvolněné atmosféře ženského společenství.
V okamžiku, kdy se muži začali vracet z lesa za zvuku rituálních zpěvů, reagovaly jsme na ně vlastním zpěvem. Muži nesli břízu dolů pod kopec, kde pro ni připravili otvor a konstrukci umožňující její vztyčení. Následně jsme se za zpěvu vydaly za nimi, nesoucí májku a věnce, které jsme jim byly připraveny předat. Věnce, jež jsme si vytvořily pro sebe, jsme již měly nasazené, a v kombinaci s květinami a barevnými šaty celek působil vizuálně sjednoceně a slavnostně.
Ve 12 hodin jsme se znovu sešli a společně jsme rituálně nasadili májku na břízu, kterou muži přinesli z lesa, a za pomoci všech přítomných ji vztyčili. Tento moment byl doprovázen zpěvem a působil jako vyústění předchozích činností obou skupin. Jako předchozí večer, znovu jsme utvořili kruh, tentokrát ale v pravidelném střídání muž – žena – muž – žena, čímž se původní rozdělení proměnilo v jejich propojení. Drželi jsme se za ruce, zpívali a postupně se přidával i tanec, do něhož se zapojovali všichni přítomní. Celý závěr působil uvolněněji než předchozí části, ale zároveň si zachovával rituální charakter. Konec obřadu se konal kolem 13 hodin, kdy se postupně všichni vzdálili a odešli na oběd. Oslava byla u konce a s kolegou Maxem jsme se šli rozloučit s ostatními, sbalit si věci a v pohodlí domova vstřebat intenzivní zážitek. Když jsme odjížděli, všechno se začalo rozpadat zpátky do běžného dne. Oheň dohořel, zpěv skončil, kruh se rozpojil. A přesto to nepůsobilo prázdně ani zbytečně. Spíš jako něco, co fungovalo právě v tom čase a prostoru, ve kterém vzniklo.
Eliška Rysková je studentkou Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy.
Náhledové foto: Zdeněk Vojtíšek.
Psali jsme v Dingiru:
téma Současné novopohanství, Dingir 5 (1), 2002.
téma Pohanství dnes, Dingir 18 (1), 2015.
Související příspěvky:
