V nerovném vztahu a postavení: rozhovor s Jiřím Kylarem

Rozhovor se spoluzakladatelem spolku Někdo Ti uvěří Jiřím Kylarem byl publikován v Dingiru 2/2022 s tématem Náboženství, moc a zneužití. U příležitosti Dne obětí sexuálního zneužívání jej zveřejňujeme také online v Náboženském infoservisu. 

Jiří Kylar.

Jiří Kylar (*1975), profesí polygraf a ředitel tiskárny, je praktikujícím členem Římskokatolické církve. Od svých 12 let byl sexuálně zneužíván katolickým knězem. Až v dospělosti nalezl sílu z tohoto vztahu odejít. Spolu s odborníky (terapeuty, právníky v oboru církevního i občanského práva a kněžích) a dalšími obětmi zneužívání založil spolek Někdo Ti uvěří z.s., který se věnuje pomoci a doprovázení obětí sexuálního zneužívání, prevenci a vzdělávání v této oblasti.

Můžete na úvod, prosím, stručně popsat Váš případ?

Narodil jsem se do katolické rodiny a v době, kdy mi bylo 8 let, se rodiče rozhodli navštěvovat bohoslužby kněze v jiné farnosti, než jsme bydleli, protože kněze znali ještě z mládí z Prahy. Měli k němu důvěru, a tak jsme jej pak navštěvovali i osobně a občas u něj přespávali nejdřív s rodiči, později jsem u něj zůstával i sám, když jsem sloužil jako ministrant.

Kněz si získal mou absolutní důvěru. Když mi bylo 12 let, lehce mě opil a pak si ke mně lehl do postele, začal mě osahávat a dělat věci, které jsou určeny dospělým lidem. Bylo to příjemné i nepříjemné zároveň. Dostal jsem se do velmi složité situace a nevěděl jsem, jak se z toho dostat. Neuměl jsem říci ne, věděl jsem, že je to za hranou běžného chování, ale bál jsem se ozvat. Rodičům jsem to chtěl říci, ale bál jsem se, že by se na mě zlobili, nebo mi možná ani nevěřili. Pokračovalo to až do mé dospělosti. Zhruba v 16 letech jsem se dozvěděl, že v tom nejsem sám, že nás je víc, ale ani tehdy jsem o tom ještě nedokázal mluvit. Potlačil jsem to v sobě. Jako bych žil dvojí život.

Po maturitě jsem se na čas dostal mimo jeho dosah, ale když jsem byl na vojně, shodou okolností jsem byl převelen do útvaru v obci, kde sloužil, a začalo to znovu. Naléhal na mě, že mám povolání ke kněžské službě. Pochyboval jsem o tom, ale byl velmi manipulativní a autoritativní. Neuměl jsem říci ne.

Ve 20 letech jsem nastoupil do Teologického konviktu v Litoměřicích, kde byl skvělý rektor František Koutný. Dal nám, studentům, hodně osobního prostoru pro hledání vlastní cesty. Díky tomu, že jsem se s knězem rok nevídal, a také díky skvělému přístupu kněží i profesorů jsem se dokázal rozhodnout, že nechci, aby to pokračovalo. O své zkušenosti jsem v té době ale ještě stále s nikým nemluvil, stále jsem to potlačoval. O prázdninách jsem se se svým knězem setkal a o svém rozhodnutí jsem mu řekl. Byl velmi naštvaný a choval se ke mně ponižujícím způsobem. Jako bych byl jeho majetek. Po prvním roce studia na teologické fakultě jsem se navíc zamiloval do dívky a rozhodl se kněžskou přípravu ukončit úplně. Když jsem to knězi řekl, reagoval vulgárně, sprostě, doslova nechutně.

Velmi mě to zranilo. Uvědomil jsem si totiž, že jsem byl pro něj pouze prostředkem jeho uspokojování, že vůči mně nechoval žádné opravdové city. Tím se otevřelo trauma, které jsem dva roky zpracovával. Po několika měsících jsem to řekl i své tehdejší dívce, mé současné ženě. Bylo to velmi těžké období, netušil jsem, že je to práce pro terapeuty. Obviňoval jsem se, že je to má chyba, že si za to můžu sám, nenáviděl jsem své tělo. Měl jsem zmatený vztah k Bohu, netušil jsem, jestli mě může po tom všem mít rád.

Nakonec jsem si na časové ose sepsal, co se stalo, jak se to stalo, co mi ublížilo. Vzpomínky na tu zkušenost se mi stále vracely a nepříjemně vnucovaly. Když jsem se cítil silný, vyvolával jsem si je dokonce sám. Bylo to těžké, ale díky tomu pak byly ty vzpomínky čím dál slabší.

Po dvou letech jsem našel sílu, abych si to s knězem vyříkal přímo. Vysmíval se mi, ale mě se to už nedotýkalo, zpracoval jsem to. Rozloučil jsem se s ním s tím, že mu odpouštím, i přesto, že se mi vysmívá. Nechci si nést svým životem nenávist. Od té doby všechny bolesti ustaly.

Co nejvíce přispělo k tomu, že jste se svou zkušenost rozhodl otevřít ke sdílení s veřejností?

Dříve jsem o tom mluvil s přáteli. Své mamince jsem to řekl večer před svatbou, což pro ni bylo velmi bolestivé, ale na rodinu mělo největší dopad teprve to, že když jsem to po dalších dvou letech řekl i tatínkovi. Veřejnosti jsem svůj příběh otevřel proto, že se u nás církevní představitelé vyjadřovali v tom smyslu, že se fenomén zneužívání v Čechách neděje, že je to problém zkaženého a dekadentního západu.

Popravdě, netušil jsem, co to všechno způsobí. Byl jsem v té době dost naivní, ale tím, jak se stále více ukazuje, že je domácí a sexuální násilí tak moc rozšířeným jevem, považuji za velmi důležité o tomto tématu mluvit. Velmi často se setkávám ve společnosti s bagatelizací sexuálního násilí. To je třeba změnit.

Jak vznik nápad založit projekt Někdo Ti uvěří?

Projekt Někdo Ti uvěří vznikl na základě zkušeností ze zahraničí, kde se jednotlivé oběti zneužívání spojily do organizovaných spolků, díky kterým bylo jejich hlas slyšet více. Tímto krokem jsme dali hlas obětem, které často žijí v tom, že jsou samy a nemohou ovlivnit proměnu institucí, ve kterých ke zneužívání dochází. Náš spolek je ve světovém měřítku unikátní tím, že nesdružuje pouze oběti, ale i odborníky, kteří se tématem zneužívání zabývají.

Co je jeho úkolem?

Úkolem spolku Někdo Ti uvěří je měnit vnímání celé problematiky a učinit veřejnost ve vztahu k tomuto tématu citlivější. Dále se zabýváme prevencí sexuálního zneužívání a pomocí jednotlivým obětem, které až díky důvěrnému prostředí dokáží často poprvé mluvit o traumatických zkušenostech. A v neposlední řadě chceme měnit i nastavení církve, otevírat dialog s církví jako institucí, aby v ní docházelo ke zneužívání co možná nejméně.

Jakými případy se zabýváte? Omezujete se jen na případy zneužívání v katolické církvi?

Obrací se na nás oběti ze všech prostředí, kde dochází ke zneužívání: v rodinách, školství, mládežnických organizacích, v církvi. Náš spolek sice vznikl primárně pro oběti zneužívání v náboženském prostředí, ale snažíme se pomoci všem a nabídnout jim adekvátní řešení jejich problému.

Jaký druh pomoci můžete nabídnout?

Nabízíme v první řadě přijetí a pochopení, oběti vyslechneme a nabízíme jim doprovázení. Pokud oběť potřebuje terapeutickou pomoc, zprostředkujeme kontakt na profesionální organizace, které jsou ale v současné době velmi přetížené. Máme ve svých řadách i odborníky, kteří se zabývají jak církevním, tak světským právem.

V souvislosti se zneužíváním v katolické církvi je nejvíce slyšet o zneužívání chlapců. Jaké druhy zneužívání ve skutečnosti nejvíce řešíte?

Nedá se přesně říci, že se jedná v nejvyšší míře pouze o zneužívání chlapců v katolické církvi, obrací se na nás jak muži, tak ženy, velmi často jde o případy, které jsou staršího data. Vedle sexuálního zneužívání jde také o případy duchovního a spirituálního zneužívání, které má trochu jiný charakter, ale ve všech případech jde vždy o zneužití moci nad svěřenou osobou.

I duchovní jsou pořád jen lidé s emocemi a city, mohou se zamilovat a následně svou situaci řešit různě. Kde je podle Vás hranice mezi tím, kdy mezi dvěma lidmi, z nichž jeden je v duchovní službě, spontánně vznikne milostný vztah, který však pro jednoho či oba skončí zklamáním a emočním zraněním, a kdy se jedná skutečně o zneužití?

Ta hranice může být často velmi tenká. Je třeba si odpovědět na otázku: Pokud by byl pachatel obyčejný člověk, měl by pro oběť takové charisma, aby ji dokázal ovlivnit? Lékaři, učitelé, vychovatelé, otcové, strýcové, kněží i dědečkové a otčímové a další, kteří toto páchají, mají svým způsobem moc nad osobami jim svěřenými. Určující tedy je, že jsou ti lidé v nerovném vztahu a postavení.  

Je možné předcházet vzniku nežádoucí intimity? Jak v tom směru preventivně působit z pozice duchovního a jak z pozice věřících?

Ano, lze to. Je potřeba především nastavení etického kodexu duchovních, aby věděli, jak se chovat transparentně a bezpečně v momentě, kdy se v jejich blízkosti objeví člověk obzvláště zranitelný. Například žena, která prochází těžkým obdobím života ve svém vztahu a cítí k duchovnímu důvěru. Právě to bývá také jeden z momentů, kdy duchovní svou roli nezvládne, protože je příliš osobně zainteresován v bolesti té ženy.

V každé profesionální pomáhající organizaci je běžnou součástí práce supervize. To vidím jako druhý důležitý prostředek ochrany obou stran. V katolickém prostředí tento důležitý nástroj sebereflexe chybí, takže duchovní velmi často nevědí, jak si správně nastavit hranice. To je velmi důležitá věc, kterou je potřeba změnit.

Je také potřeba, aby si věřící přestali duchovní idealizovat. Svěcením (či jinou formou pověření k duchovní službě) se člověk přece nestává dokonalým. Jejich stavění na piedestal pak přispívá ke klerikalismu a umožňuje nezdravé zacházení se svěřenou mocí.

Co lze dělat, když už se něco stalo? Jak by se měla zachovat případná oběť? Co doporučujete tomu, komu by se případná oběť svěřila?

Každé zranění má několik fází. Většinou, když si oběť uvědomí, co se stalo, trauma se jí začne otevírat a je již tak silná, že to chce někomu svěřit. Takže se může obrátit na organizace, které jsou v tomto oboru již etablované a mají zkušenosti s pomocí obětem. Oběť se může obrátit i na náš spolek, kde s ní budou komunikovat lidé, kteří si podobnou zkušeností prošli a pochopí, co oběť cítí a pomohou nasměrovat oběť k odborné pomoci.

Pokud se oběť svěří někomu, kdo nemá žádné zkušenosti s fenoménem zneužívání, je dobré, aby ten, komu se oběť svěřuje, naslouchal, nezpochybňoval příběh, který je mu svěřen, a byl nablízku. Je to totiž většinou první člověk, ke kterému má oběť důvěru, a jakékoliv zpochybnění jejího příběhu na dlouhou dobu uzavře odvahu o tom otevřeně promluvit. Naruší se důvěra, která je pro řešení těchto bolestí tak důležitá.

Co se musí v člověku udát, aby byl ochoten o svém zážitku promluvit? Co v takové chvíli prožívá? Jakými obtížemi oběti nejčastěji trpí? Co podle Vašeho názoru v takových případech nejvíce uzdravuje?

Trvá velmi dlouho, než se člověk odhodlá promluvit. Ta změť studu, hanby, strachu, že Vám to nikdo neuvěří, protože člověk, který Vám ublížil, je velmi úspěšný, lidé si jej váží a Vy jste jen nevýznamný člověk s poškozeným sebevědomím. Trauma Vás vede k tomu, že chcete přežít, proto to upozadíte a snažíte se zapomenout. Ono se to ale občas vrací a máte chuť to někomu říci, ale vždycky Vás to hodí zpátky.

Myslím, že okamžik, kdy najdete sílu to někomu říci, je znamení, že jste vnitřně připravena Váš příběh posunout dál. Jde o to, že už to v sobě nechcete dále skrývat. Často jde o třeba lehce zmatenou výpověď, která ale nezpochybňuje utrpení člověka. Naopak ten, kdo začne o traumatických věcech mluvit, to měl v sobě dlouho uzavřené. Vyprávěním se teprve začne rozpomínat, postupně si dokáže v sobě srovnat příběh i v časovém sledu. Tím, že o tom mluví, dostává příběh další a další souvislosti, které pak zapadají do logického rámce. V člověku se ale prvním promluvením otevře také citlivá součást zranění, oběti často pláčou, bolí je to. Proto je dobré nechat je mluvit jen o tom, co samy chtějí, netahat z nich podrobnosti, pokládat jen citlivé a jemné otázky, nabídnout vyslechnutí a ujištění, že jim věříte a jste s nimi. To je důležitější než velké fráze a litování. Oběti, které se rozhodnout mluvit, nechtějí lítost, ale často mají v sobě odhodlání to uzavřít. Někdy si přejí zastavit agresora, aby se nikomu dalšímu nestalo to, co jim. Oběti často trpí velmi nízkým sebevědomím, neláskou k vlastnímu tělu, nedůvěrou ke svému okolí. Jejich trauma se může projevovat opakovanými záblesky vzpomínek a disociativními stavy, a ty pak vedou ke zvýšené citlivosti, které pak jejich okolí nálepkuje slovy „divný“, „přecitlivělý“ nebo „chová se nenormálně“.

Ve své praxi doprovázení obětí domácího i sexuálního násilí se setkávám s tím, že nejvíc uzdravuje přímo touha oběti se uzdravit, práce na sobě pod dohledem dobrého terapeuta, který pomůže najít vnitřní problém a pomoci oběti, aby přestala nastalou situaci vnímat jako svou chybu a uvědomit si, že se nemohla bránit a vina je na straně agresora. A pak také citlivost okolí a možnost o těch věcech mluvit svobodně. Mě osobně pomohlo (poté, co jsem se sám v sobě vyznal a vyrovnal se s tím), že jsem to dokázal říci i svému pachateli. To pro mě bylo velmi důležité a vlastně zlomové.

Myslíte si, že sexuální zneužívání přestává být v naší společnosti tabu? Jsou vidět i nějaké praktické dopady této změny?

Do nedávna to tabu bylo. Myslím, že díky úžasným lidem, kteří pomáhají v různých organizacích a zasazují se o bourání předsudků, se mentalita společnosti sice pomalu, ale přeci jen mění. I kauzy veřejně známých osobností, jakými jsou doktor Cimický nebo Dominik Feri, pomáhají společnosti vnímat problematiku sexuálního násilí nebo zneužívání v jiném kontextu, než tomu bylo doposud. Praktické dopady se pomalu objevují v tom, že lidé na toto téma začínají být citlivější a všímají si, kolik lidí v jejich okolí prožilo něco podobného. Sexuální násilí asi nevymýtíme úplně, ale můžeme jej eliminovat vzděláváním a osvětou. V tomto ohledu média, která se tomuto tématu věnují s citem a respektem vůči obětem, sehrávají obrovskou roli a patří jim za to můj velký dík.

Chtěl byste říci něco závěrem?

Setkávám se v posledních letech na přednáškách s mnoha lidmi. Uvědomuji si, jak moc je násilí v naší společnosti běžné, a přitom skryté. Na přednáškách, kde je třeba dvacet lidí se často najdou i čtyři lidé, muži i ženy, kteří si prošli nějakou formou domácího nebo sexuálního násilí. Obětem velmi často pomáhá, že se mohou identifikovat s obětí, která našla sílu o tom promluvit veřejně. Uvědomí si, že v tom nejsou samy. Proto se na nás také obrací tolik lidí – mají k nám důvěru a vědí, že jim věříme a jejich příběh nezpochybníme. Buďme citliví jeden k druhému a snažme se druhého neodmítat, když nám chce něco říci, můžeme být právě tím hlavním člověkem, který pomůže.

Děkuji za rozhovor!

Náhledový obrázek: Titulní strana Dingiru 2/2022. Massimo Stanzione: Zuzana a starší, Städelův umělecký institut, Frankfurt nad Mohanem. 

Psali jsme v Dingiru: 

Téma 2/2022: Náboženství, moc a zneužití (obsah a vybrané texty zde).

Související příspěvky:

Sdílet:
Subscribe
Upozornit na
guest

1 Komentář
Nejnovější
Nejstarší Dle hlasů
Inline Feedbacks
View all comments
Pavel
Pavel
23. 11. 2022 8:34

Nejvíc mě ale zasáhne, když si uvědomím, jak na toto (ne)reaguje Bůh Hospodin, který je prý živý láska. V Bibli je popsán příběh o manželích, kteří zalhali první církvi ohledně majetku a Hospodin je hned usmrtil. Po staletí zde existuje církev s takovýmito Božími zástupci, kteří dělají hroznější věci, než ti manželé, přímo zvrácenosti, a Bůh to tak nechá, nikoho neusmrtí, oni si spokojeně žijí, a co je nejhorší: tato církev dál zastupuje Boha, alespoň to tak beztrestně s Boží mlčenlivou podporou hlásá.