Mistr jazyka jidiš Isaac Bashevis Singer se narodil před 120 lety

Dnes, 21. listopadu 2022, je to přesně sto dvacet let od doby, kdy se v Leoncinu, malé obci nedaleko Varšavy, narodil židovský spisovatel Isaac Bashevis Singer, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Ve své autobiografii Singer říká, že pochází „z rodu rabínů, chasidů a kabalistů“. Jeho tatínek Pinchas byl chasidský rabín, žák radzyminského cadika. Singerova matka se k chasidské zbožnosti stavěla zdrženlivě. Tento rozpor vnášel trvalé napětí do Singerovy rodiny: otec byl mužem hluboké, vroucí, citové zbožnosti, matka zaujímala střízlivě racionalistické postoje. Isaac zdědil jak otcův horlivý zájem o nadpřirozeno, tak matčinu skepsi.

Singerovo dětství a mládí bylo poznamenáno střídáním vesnického a velkoměstského prostředí. Poznal jak život venkovského východoevropského štetlu, tak ruch a shon židovské čtvrti Varšavy, kde se těsně vedle sebe nacházely synagogy a nevěstince, modlitebny a hospody, studovny a tržnice, špinavé uličky a sluncem zalité dvory. Jako malý chlapec do sebe Singer vstřebával všechna tato různorodá prostředí.

Od malička byl vystaven poněkud dvojznačnému vlivu rozhovorů mezi otcovými klienty, jimž s dychtivou zvědavostí naslouchal. Tyto rozhovory byly často dramatické, plné hněvu, podlosti a zášti. Otec totiž jako rabín prostředkoval dohody mezi rozhádanými sousedy, znesvářenými obchodníky, manželskými páry, které žádaly o rozvod, věřiteli a dlužníky, kteří na sebe křičeli. „V otcově pracovně jsem často poslouchal historky o lidské krutosti a bláznovství,“ vzpomíná Singer. Stal se z něj pozorovatel lidských povah, a také lidských vášní a neřestí, což bylo pro jeho dětskou mysl poněkud nevhodné, ale zároveň to byla vynikající příprava pro životní dráhu spisovatele.

Rozhodujícím vlivem na Singera zapůsobil jeho o deset let starší bratr Jošua. Stal se mu průvodcem na cestě životem a jeho vliv byl zřejmě silnější než vliv obou rodičů. Byl to Jošua, kdo svého mladšího bratra Isaaca získal pro svět literatury, později ho uvedl i mezi své přátele literáty, bohémy a intelektuály a zařídil mu místo ve varšavském jidiš časopisu Literariše Bletr. Jošua byl svobodomyslného ducha, vzbouřil se proti tradici a přel se s rodiči o židovské náboženství, ke kterému se obrátil zády. Singer ho obdivoval a následoval.

Vnitřní pochybnosti, umocněné rozporuplnými zkušenostmi s „odvrácenou stranou“ chasidského způsobu života, jak ji poznal v otcově pracovně, byly bratrovou skepsí natolik posíleny, že i Singer „sešel z cesty pravé“ a rozešel se s tradiční vírou a životní praxí svých rodičů. Ale nikdy nepřestal být hluboce věřícím Židem. Po otci zdědil mystické zanícení, které v něm nikdy nevychladlo, a také mimořádný zájem o duchovní a nadpřirozené jevy, které jsou důležitým motivem jeho povídek a románů. Nikdy se také neodcizil svému židovství. K tradičnímu světu chasidské pospolitosti, jak ho s jeho slávou i s jeho bídou poznal v dětství, si zachoval silný citový vztah. Byl to celoživotní zdroj jeho literární inspirace.

Obdivoval Nachmana z Braclavi, považoval ho za jednoho z největších duchovních učitelů lidstva a z jeho učení čerpal útěchu. Krátkodobě uvažoval o tom, že bude pokračovat ve šlépějích svého otce a svých dědečků a nastoupil ke studiu na rabínském semináři. Brzy ale studia zanechal.

Svou vlastní duchovní cestu Singer označoval jako „náboženství protestu“. Bouřil se proti tradičnímu pojetí Boha jako všemohoucího a milujícího vládce vesmíru, protože se nedokázal smířit s množstvím utrpení, které viděl kolem sebe. Do synagogy po odchodu z otcovského domu nechodil, ale modlil se vroucně, a to i přesto, že žil, stejně jako ostatní židovští literáti, s nimiž se stýkal, bohémským životem a nic lidského mu nebylo cizí.

Vzhledem k tomu, že Isaacův bratr Jošua se i s rodinou ve třicátých letech odstěhoval do Spojených států a nabídl bratrovi, že zprostředkuje i jeho emigraci, nastoupil Isaac v roce 1935 na loď, která ho převezla do Ameriky.

Singer se po svém přesídlení do Spojených států potýkal s odlišností americké kultury, ke které nikdy úplně nepřilnul, ačkoli v ní strávil většinu života. Nejlépe se cítil mezi svými, zejména mezi židovskými přistěhovalci z východní Evropy, kteří tak jako on mluvili jidiš. Svou věrnost východoevropským kořenům projevoval také tím, že celý život psal právě v tomto jazyce. Jeho texty vesměs vycházely nejprve na pokračování ve výše zmíněném deníku Forverts a poté byly pod Singerovým dohledem překládány do angličtiny. Napsal několik desítek románů a několik stovek povídek.

V roce 1978 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Na cestu do Stockholmu k převzetí ceny si s sebou vzal rabína, aby ho chránil před zlými duchovními silami. Zemřel v roce 1991 v Miami na Floridě.

Ve svém obsáhlém literárním díle podal Singer neobyčejně vrstevnaté svědectví o společenském a náboženském životě východoevropských Židů. Byl přesvědčen, že náboženství a láska jsou ve skutečnosti dva nejbohatší a nejhlubší zdroje umělecké inspirace. Sekulární politické ideologie ho nikdy příliš nezajímaly, a dokonce se domníval, že z nich nikdy nevzejde žádná velká literatura. Naproti tomu náboženství podle něj spolu s láskou představuje nevyčerpatelný pramen umělecké tvorby.

Singer se navíc domníval, že spisovatel musí být hluboko ponořen do světa a zkušenosti, o kterých píše. „Literatura bez pevných kořenů ve skutečnosti neexistuje,“ prohlásil. I proto psal celý život o židovských obcích východní Evropy. Jako židovský spisovatel z chasidské rodiny nemohl a nechtěl psát o jiném prostředí než o tom, ve kterém vyrůstal. Bylo to prostředí, ve kterém hrál duchovní rozměr skutečnosti nesmírně důležitou úlohu. Ale nebylo to jen „kultivované“ náboženství vzdělaných vykladačů Tóry. Byla to i živelná lidová zbožnost, prostoupená magií, pověrami, vírou v démony, strašidla, skřítky a čarodějnice. Všechny tyto jevy Singera nesmírně zajímaly. A snad ještě víc ho zajímalo napětí, které do lidského nitra vnášejí požadavky náboženské tradice, soupeřící s vášněmi a touhami lidské přirozenosti.

Když jako dítě naslouchal klientům svého otce, někdy klidným, jindy rozzuřeným nebo plačícím, stále znovu se setkával s tím, jak se v životech varšavských chasidů sváří fanatismus a skepse, mystické zanícení a milostná vzplanutí, žádosti těla a prahnutí duše. „Stanu se vypravěčem příběhů o lidských vášních,“ řekl si. Právě vnitřní sváry a mučivá napětí v lidských srdcích Singera zajímaly ze všeho nejvíc. Těsné sousedství zbožnosti a milostné touhy ho celý život fascinovalo. Proto i jeho literární hrdinové bývají zmítáni náboženskými a smyslnými touhami.

Vzhledem k tomu, že ho přitahovaly právě všelijaké vnitřní zápasy lidských duší, odložil Singer ve svém líčení chasidského způsobu života zábrany a popisoval jeho světlé i temné stránky se syrovostí, která místy budila pohoršení.  Jeho vyprávění nic neretušují, líčí zcela otevřeně to, co ho na jeho dějových postavách fascinuje.

V žádném případě nechtěl nabízet čtenářům stylizované nebo kýčovitě dojemné portréty východoevropských Židů. Nechtěl psát národopisné obrázky ze života svébytné nábožensko-etnické komunity. Jeho tématem je člověk, zmítaný vnitřními rozpory, hledající štěstí a smysl života, vyznávající i zrazující vznešené ideály, vítězící a prohrávající v životních zápasech, v boji s vlastním i cizím sobectvím.

Zároveň je třeba dodat, že Singer v průběhu své spisovatelské dráhy čelil rostoucímu tlaku jisté konkrétní poptávky ze strany čtenářů, která nebyla úplně v souladu s jeho uměleckými záměry. V důsledku tragédie, která postihla evropské Židy v době druhé světové války, se Singer bezděky stával kronikářem zmařeného světa. „Lidé, o kterých jsem psal, byli všichni mrtví. Stal jsem se fosilií dávno zaniklé epochy,“ říká o tom s povzdechem jeho literární alter ego Aron Greidinger.

Čtenáři chápali Singerovy texty jako autentická svědectví o kulturním a společenském klimatu východoevropského štetlu, jako svědectví o světě, který byl zničen. Ze Singera se stávala „etnografická ikona“, jeho příběhy byly čteny s jistým druhem dojetí a nostalgie, které on sám nezamýšlel. Nechtěl čtenářům předkládat sentimentální portréty východoevropského židovstva, rámované truchlením nad jeho zkázou.

Na druhé straně i on chtěl vyrvat své hrdiny zapomnění, i on chtěl vyprávět příběhy chasidských předků, aby zabránil jejich zmizení, aby „přelstil smrt.“ O svých hrdinech říká: „Modlím se za jejich vykoupení a vzkříšení, v něž doufám, a zároveň si troufám říci, že všichni ti lidé jsou živi. V literatuře, stejně jako v našich snech, smrt není.“

Nejspíš i proto, že se skutečně snažil zachovat vzpomínku na své chasidské předky a na své přátele a známé, přistoupil do jisté míry na objednávku ze strany čtenářů – jak je patrné i z jeho autorských zásahů do anglických překladů původních textů v jidiš. Zatímco v jidiš je více ironický, cynický, dvojsmyslný a víc si se čtenářem rafinovaně hraje, v jím dozorovaných anglických adaptacích je patrné, že vychází vstříc přání mnoha oddaných (často nežidovských) čtenářů, aby byl „kronikářem zmařeného světa.“

Mnozí mu i přesto vyčítali, že jeho syrové líčení lidských slabostí východoevropských Židů nahrává antisemitismu a je neuctivé k obětem holokaustu. Singer na to odpovídal, že odmítá ve svých textech neustále vést rozhovor s antisemity, že jim neustoupí natolik, aby právě oni určovali, jak má psát.

Jedna z klíčových myšlenek, která prostupuje Singerovým dílem, je představa Stvořitele jako velkého vypravěče. V knize Příběhy pro děti například říká: „Celá země, všechny hvězdy, všechny planety a všechny komety samy o sobě představují jednu Boží historii, jeden zdroj života, jeden nekonečný a nádherný příběh, který zná ve své celistvosti pouze Bůh.“ Bůh byl pro něj „velkým romanopiscem, tvůrcem s neomezenou fantazií. Beletristou, pracujícím celou věčnost na zdokonalení svého díla.“ I v tomto smyslu je podle Singera veškerá minulost i s jejími hrdiny uchována. Celé dějiny jsou velká Boží kniha, a postavy minulosti dál žijí na jejích stranách.

Náhledová fotografie lavičky v Biłgoraji: Pece, Wikimedia Commons.

Související články:

Sdílet:
Subscribe
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments