Velmi dramatické dějiny má mariánské poutní místo Skoky. Nachází se nad prudkým bočním údolím, které vede k řece Střele. Ta byla v této části zatím ještě potokem; od roku 1965 vytváří přehradu, z níž se čerpá pitná voda. Nepřístupnou přehradou jsou Skoky odděleny od svého nejbližšího města Žlutice, a nalézají se tak v současnosti uprostřed lesů mimo silnice, spojeny s „civilizací“ jen jednou vozovou cestou a cestami turistickými.
Během české reformace se tehdejší Skok stal stejně jako Žlutice husitskou obcí. V procesu rekatolizace české země po bitvě na Bílé hoře museli nekatoličtí obyvatelé odejít a obec byla dosídlena německými kolonisty. Místní sedláci uvažovali na začátku 18. století o stavbě vlastní kapličky, neboť do žlutického kostela bylo daleko. Myšlenky se nakonec ujal jeden ze sedláků, Adam Lienert, který byl ke splnění závazku sedláků naléhavě ve snu vyzván Pannou Marií. Kaplička v obci (tehdy už s německým názvem Stock) tak byla zasvěcena Panně Marii Pomocné a vybavena obrazem toužimského malíře Johanna Wolfganga Richtera z roku 1717. Obraz byl kopií slavného a zázračného obrazu Lucase Cranacha staršího (1472–1553) Panny Marie Pomocné v bavorském Pasově (Passau).
Obraz získal podobně jako jeho pasovská předloha pověst zázračného předmětu. Do obce přicházeli poutníci a na začátku 30. let 18. století tam už vzniklo slavné poutní místo, nazývané Maria Stock. Byla povolena stavba kostela (postaven v letech 1736–1738) a vznik místní kongregace, která o něj, o poutníky a o celý poutní „provoz“ pečovala. Například během roku 1748 sem přišlo asi 50 tisíc poutníků. Poutní místo spravovali premonstráti z kláštera v Teplé. Kvůli zvyku poutníků dotýkat se obrazu byl v novém kostele zřízen zvláštní a jedinečný mechanismus: po mši byl vždy oltářní obraz Panny Marie Pomocné mechanicky vysunut a poutníci k němu mohli vystoupat po úzkém schodišti za kněžištěm. Tam byl stupínek, klekátko a pokladnička a díky mechanismu také možnost se obrazu dotknout. Další schody pak svedly poutníka zase dolů do rozsáhlého prostoru kostela.
Po několika desetiletích velké obliby poutního místa nastal zlom: na základě patentu císaře Josefa II. z roku 1784 byly poutě a procesí zrušeny. Ačkoliv josefinské reformy brzy ztratily absolutní platnost, poutní místo začalo upadat a provoz velkého barokního kostela byl na obyvatele obce příliš náročný. Stavba byla uzavřena a chátrala. Obnovy se dočkala v letech 1903 a 1904, ale bývalá sláva Panny Marie Skokovské (a snad tedy i lidové „panenky skákavé“) se už nevrátila.
Vesnice se ovšem zatím držela. Roku 1945 bydlelo v jejích 28 domech 134 německy mluvících obyvatel. Podobně jako po Bílé hoře tu ale po odsunu nezůstal nikdo. Do obce přišli noví obyvatelé ze Slovenska. Roku 1950 byl komunistickými úřady zrušen klášter v Teplé a premonstráti odešli i ze Skoků. Odešli i Slováci, protože nechtěli vytvořit zemědělské družstvo, které jim úřady vnucovaly. Zpustošené statky byly strženy a několik zbývajících obytných domů nakonec osídleno malou vlnkou přistěhovalců. Původně zemědělská obec s polnostmi se postupně ztratila uprostřed lesů. Poslední obyvatelka Skoků zemřela roku 1983, když spadla do studny a nebyl nikdo, kdo by jí pomohl.
V době vlády komunistů byl kostel uzavřen, ale definitivní pohroma na něj přišla po uvolnění policejního režimu: kostel byl několikrát vyrabován a jeho vybavení brutálně poničeno. Od roku 2007 usiluje o záchranu kostela spolek Pod střechou a malými krůčky se mu to postupně a obdivuhodně daří. Ročně prý do Skoků dorazí asi 4 tisíce poutníků.
Všechny fotografie kromě dobrotivého obrazu: autor.
Související články:
