Červená středa

Dnes budou některé kostely nasvíceny červeně a v některých oknech budou svítit červená světla. Má to být barva krve připomínající pronásledování pro víru.

Celé dějiny jsou plné násilných konfliktů. Pokud je důvod nepřátelství ekonomický, pokud jde třeba o přístup k surovinám nebo odbytišti, je vždy možné, ba pravděpodobné, že bojující strany kalkulují o možném zisku v případě vítězství a promarněných nákladech na válku, když hrozí porážka. Taková válka může končit smířením.

Některé spory se však týkají témat, která nepřipouštějí kompromis. Vedle nacionalismu je jím náboženství. V něm jde o to, co člověka přesahuje, co ho totálně nárokuje a zavazuje. Ustoupit v takovém boji by bylo zradou. Vede se boj do poslední kapky krve, vlastní nebo protivníkovy.

Kupodivu v historii některá náboženství dokázala žít v souladu. Dokonce nemuselo jít jen o občanskou koexistenci, ale o vzájemné uznání, spolupráci, ba i sdílení. Tak to historicky bylo mezi hinduismem a buddhismem v Maurjovské říši za panovníka Ašóky (cca 304–232 před n. l.), když šlo společnou Dharmu inspirovanou náboženstvími, která zahrnujeme názvem hinduismus a buddhismem. Dlouhodobě se v Číně a Japonsku prolínají buddhismus s původními domácími náboženstvími.

Jistý předpoklad k náboženskému sporu je spíše v monoteistických náboženstvích, ve kterých platí vazba jeden Bůh – jedna pravda – jedna pozemská reprezentace jediného Boha a jediné pravdy. S motivací v takovéto věrnosti probíhaly po dlouhá staletí rozepře mezi křesťany a muslimy. Korán umožňuje přátelský vztah ke křesťanům. Podle súry 5,82 jsou dokonce křesťané největšími přáteli věřících, proto, že jsou mezi nimi kněží a mniši a že nejsou pýchou naplněni.

Zároveň Korán opakovaně vybízí vybízí muslimy, aby si nebrali Židy a křesťany jako přátele, poněvadž hrozí, že kdokoli takový se stane jedním z nich „a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý“.

Věrnost Hospodinu dostala do rozepře křesťany s příslušníky judaismu. Jedni jsou přesvědčeni, že Bůh poslal svého Syna, aby svět vykoupil, druzí něco takového popírají. Židé žili v zemích s převládajícím křesťanstvím jako menšina a čelili různým omezením. Probíhaly pogromy, fyzické úroky na židovské obyvatelstvo, někdy schvalované vrchnostmi, např. Otec vlasti, český král a císař Svaté říše římské Karel IV. zaručil beztrestnost a právo na zabrání židovského majetku obyvatelům Norimberku, kteří chtěli „potrestat“ Židy za mor, který se rozmáhal roku 1348. Počet obětí se odhaduje na pět set.

Významnou agendou křesťanů je jejich pronásledování. Klade se nejprve do prvních tří století našeho letopočtu do různých částí tehdejší Římské říše. Pronásledování jako odplatu za jejich domnělé způsobení velkého požáru v Římě r. 64 císařem Neronem dokládají pozdější zprávy, avšak bližší podrobnosti v soudobých nezávislých dokumentech chybějí.

Pronásledování za imperátora Diokleciána kolem roku 305 se zaměřovalo na křesťany spíše jako na politické protivníky. Spoluautor této perzekuce křesťanů, Diokleciánův spoluvladař v hodnosti caesara Galerius zvolil roku 311 jinou politickou variantu. Poskytl křesťanům veřejné uznání, což o dva roky později potvrdili v Miláně spoluvladaři Konstantin a Licinius. Jejich reskript formálně poskytuje svobodu všem vyznáním, zdůrazňuje však výslovně křesťany. Obsahuje pasáže o vrácení zabaveného majetku církve.

Od roku 380 bylo křesťanství oficiálním náboženstvím říše a role pronásledovaných a pronásledovatelů se prohodily. Byly ničeny chrámy původního římského náboženství. Ty, které ještě stály, bylo zakázáno navštěvovat. Obřady směřované k tradičním bohům a věštění se staly trestnými činy. Na konci své vlády, po roce 383 zakázal císař Theodosius I. olympijské hry. Zvlášť pronásledováni včetně popravování byli manichejci.

Samostatnou kapitolou je pronásledování křesťanů křesťany. Od samého začátku byly kolem základního společného tématu, významu postavy Ježíše Krista, křesťanské komunity rozrůzněny. Již v Novém zákoně vystihujícím situaci v posledních desetiletích 1. křesťanského století najdeme stopy konfliktu pohanokřesťanů s židokřesťany.

Některá z větvení křesťanstva uchovala od 5. století samostatné křesťanské církve do současnosti. Ty byly donedávna obviňovány z nestoriánského a monofyzitského bludu. Až ve druhé polovině 20. století došlo mezi nimi na jedné a pravoslavnými a římskými katolíky na druhé straně k vzájemnému uznání pravověrnosti. Drastické bylo pronásledování východních, pravoslavných křesťanů křižáckými výpravami při jejich cestě za ovládnutím „Božího hrobu“ v Jeruzalémě.

Západní křesťanství se rozešlo do nezávislých církví v souvislosti s reformací 16. století. České země předběhly tento rozštěp husitským hnutím. Římskokatolické autority nechaly upálit české reformační aktivisty Jana Husa a Jeronýma Pražského a podnikaly výpravy proti husitům. Husité trestali své kacíře, pikarty. Padesát z nich včetně táboritského kněze Petra Kániše bylo upáleno v Klokotech. Další pak na Moravě vydali husité k upálení arcibiskupovi Konrádovi z Vechty, který v té době byl pro své sympatie k husitům zbaven úřadu.

Náboženské násilí probíhalo rovněž v obou větvích historické reformace. Zde můžeme připomenout popravu sociálně radikálního reformátora Tomáše Müntzera r. 1525 na Lutherův podnět nebo upálení Michaela Serveta v Ženevě na podnět Kalvínův. Mezi důslednými kalvinisty a umírněnými remonstráty docházelo k násilí v Nizozemsku na začátku 17. století.

Samostatnou kapitolu tvoří pronásledování náboženských směrů sekulárními politickými režimy, zejména ve 20. století. Týká se to Francie v prvních letech 20. století, Ruska, resp. Sovětského vztahu po petrohradském bolševickém převratu z roku 1917 a Mexika v téže době, kdy byla převládající katolická církev označena za nepřítele, byl na ni uvalen státní dohled a kněží ke své činnosti potřebovali oprávnění od státu. Náboženské úkony bez souhlasu byly někdy trestány smrtí.

Sovětský režim se za 2. světové války rozšířil na další země. Některé, nebo části jejich území byly stalinistickým režimem pohlceny, další byly pod sovětskou kontrolou. V některých zemích pod vládou komunistických stran bylo kterékoli náboženství prohlášeno za ilegální. Týkalo se to Číny v době kulturní revoluce v létech 1966–1976 a Albánie v létech 1967–1990. Tam byly náboženské úkony trestány vězením nebo i smrtí.

Dodnes vládne podobný režim v Severní Koreji, kde nominálně existují buddhisté, čeondoisté, katolíci a protestanti. Třicet šest procent obyvatelstva uváděných celkem u těchto náboženství pravděpodobně nemůže své náboženství praktikovat. Záběry např. na katolickou bohoslužbu v jediném povoleném kostele v Pchjongjangu působí spíše jako inscenované pro zahraniční novináře. Misionáři ze zahraničí, kteří se pokoušeli rozšiřovat Bibli a jiné náboženské spisy byli odesláni k pobytu do převýchovných pracovních táborů.

Pronásledování náboženství jinými náboženstvími, uvnitř náboženství jeho jednotlivými směry, pronásledování náboženství sekulární společností a náboženská omezení sekulární kultury jsou trvalou součástí dějin. Svoboda vyznání a svoboda být bez náboženského vyznání patří ke kultuře otevřené, pluralitní, sekulární, demokratické společnosti. V tomto smyslu se lze podílet na červené středě. A lze nesměle doufat, že náboženské i nenáboženské postoje postupně dostanou v oblasti západního vlivu svůj plný prostor.

Náhledový snímek ze zdroje zde.

Související příspěvky:

 

Sdílet:
Subscribe
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments