Od kolébky do hrobu: pronásledování ahmadíjských muslimů v Pákistánu

Slova použitá v titulku toho článku nejsou nadnesená, tvrdí zpráva britské Mezistranické parlamentní skupiny pro ahmadíjské muslimy z července letošního roku (k dispozici je zde), a pokračuje: „V každém úseku života ahmadíjských muslimů existuje stálé riziko uvěznění, útoku nebo šikany. Ahmadíjánům je upřeno hlasovací právo, nemohou vlastnit náboženské texty, a dokonce i po smrti jsou jejich hroby vystaveny vandalským útokům, přičemž jsou těla mrtvých zneuctěna“ (na straně 6). Přestože ahmadíja není v Pákistánu oficiálně uznána a její projevy jsou postihovány, počet ahmadíjských muslimů se odhaduje na několik miliónů. Původ ahmadíji je v Paňžábu, zemi, která byla roku 1947 rozdělena mezi Pákistán a Indii. Tato reformní verze islámu se v poslední době ve světě rozšiřuje a pro druhou a třetí generaci islámských imigrantů na Západ se stává vítanou alternativou vůči víře (nebo nevíře) jejich rodičů a prarodičů. O ahmadíji i přítomnosti ahmadíjských muslimů na Západě jsme již psali zde.

Zpráva Mezistranické parlamentní skupiny pro ahmadíjské muslimy nazvaná „Zadušení věrných“ si všímá například situace v pákistánských školách (na straně 49 nebo na stranách 127–129). Uvádí, že učebnice děti navádějí k nenávisti vůči ahmadíjánům tím, že je nazývají „káfir“, tedy „nevěřící“, „bezvěrec“. Vyskytuje se i obvinění z apostaze (odpadlictví), za něž hrozí trest smrti. Společenství, nebo dokonce přátelství s ahmadíjánem je zapovězeno a studenti jsou nabádáni, aby na své ahmadíjské spolužáky upozornili organizace střežící čistotu islámu.[1] Děti jsou ve školách šikanovány, a to někdy i samotnými učiteli.

V důsledku zprávy britských poslanců se o pronásledování ahmadíjských muslimů začalo více psát a byly připomenuty i starší případy násilí, a dokonce i případy pronásledování pákistánských křesťanů (například zde). Zpráva totiž v dalších kapitolách připomíná, že ahmadíjští muslimové nejsou pronásledováni jen v Pákistánu (jmenuje osm zemí včetně evropského Bulharska a zmiňuje i pronásledování v uprchlických táborech vzniklých v důsledku války v Sýrii) a že v Pákistánu nejsou pronásledováni jen muslimové. Velmi těžké pronásledování se týká také křesťanů, pronásledováni jsou i hinduisté, a dokonce i ší^citští muslimové. Při rozpadu Britské Indie a vzniku Pákistánu roku 1947 tvořili hinduisté 15 % obyvatelstva, v současnosti tento počet klesl na 1,6 %, a přiblížil se tak počtu křesťanů. Obou naposled jmenovaných náboženských menšin se těžce dotýká praxe únosů dívek a jejich nedobrovolného sňatku s muslimem, obvykle výrazně starším, a v důsledku sňatku jejich nedobrovolná konverze k islámu. Odhaduje se, že toto násilí je spácháno na tisíci křesťanských a hinduistických mladých ženách ročně. Zdá se, že vize nábožensky svobodného státu, kterou se snažil vložit do základů Pákistánu jeho zakladatel Muhammad Alí Džinnáh (1867–1948), je už zcela v troskách.

[1] O vztahu takových organizací k ahmadíjským muslimům píše Fatima Z. Rahmanová, a to například ve sborníku Faith-Based Violence and Deobandi Militancy in Pakistan. Obsah sborníku je zde.

Náhledové foto ze stránky Pakistan Today zde. Článek přihlédl ke zprávám Religious News Service zde.

Psali jsme v Dingiru:

Dingir 17 (4), 2014 má téma: REFORMNÍ HNUTÍ UVNITŘ I VNĚ ISLÁMU, více zde.

Související články:

Ahmadíja – náboženství, o němž se mluví.

Kampaň se sloganem „Mesiáš už přišel“ vzbudila ve Velké Británii kontroverze.