Právě před 150 lety, 18. července 1870, přijal v Římě zasedající I. vatikánský koncil dogmatickou konstituci Pastor aeternus, v které definoval nové nauky o papežské neomylnosti a o univerzálním jurisdikčním primátu římského biskupa nad celou církví. Tato skutečnost, vycházející mimo jiné ze sílícího papežského centralismu po otřesech francouzské revoluce, byla bezprostředním důvodem pro vznik nové křesťanské konfese – katolíci, kteří tato nová dogmata nepřijali, vytvořili církevní společenství nazvané starokatolická církev.
Polemický koncil
Katolický teolog prof. Michael Seewald v nedávném čísle Ökumenische Rundschau, které bylo I. vatikánskému koncilu věnováno, zcela správně konstatuje, že „většina toho, co katolická církev od 16. do poloviny 20. století ze strany papežů učila, není pochopitelná bez hybné síly polemického – tedy konfesně vymezujícího se a odsuzujícího – afektu.“ V tomto svém polemickém směřování udržuje I. vatikánský koncil jistou kontinuitu s bezprostředně předchozím koncilem západní (katolické) církve, tedy koncilem tridentským (1545–1563) a lze ho chápat i jako vyvrcholení kanonicko-teologického proudu, který tridentským koncilem začal a který se vyznačuje postupně sílícím centralismem církevní správy a vedení, omezováním regionální plurality v církvi a v jistém „zprávničtění“ teologického diskurzu. Oba koncily také není možné pochopit bez stálého zřetele k tomu, vůči jakému společensko-politickému a náboženskému dění své doby se vymezovaly. V případě tridentského koncilu je to jednoznačně „strašidlo protestantismu“ a některé jeho radikální teze představovaly prakticky cílenou negaci a ideový opak pozic zastávaných reformátory, v případě I. vatikánského koncilu se oním subjektivním ohrožením církve, proti kterému bylo třeba se vymezit, stal zejména racionalismus, liberalismus a materialismus, symbolizovaný nejvíce francouzskou revolucí.
Neomylnost a primát
Prostředek, který proti těmto subjektivně vnímaným ohrožením církve většina koncilních otců – a konečně i papež Pius IX. Sám – zvolili, bylo posílení pozice římského biskupa – papeže jako hlavy celé církve, a především definitivní zafixování centralismu, kterého sice bylo na církevně-právní rovině od dob tridentského koncilu prakticky dosaženo, ale scházelo mu ještě zachycení na rovině věroučné. Proto se tedy obě nová dogmata a nová učení I. vatikánského koncilu bezprostředně týkají papežského úřadu. Učení o papežské neomylnosti stanoví, že: „Když římský velekněz mluví ‚ex cathedra‘ (tj. když svou nejvyšší apoštolskou autoritou z úřadu pastýře a učitele všech křesťanů definuje nauku víry nebo mravů, která má být zachovávána celou církví), pak disponuje – díky pomoci, která mu byla přislíbena ve svatém Petru – onou neomylností, již chtěl božský Vykupitel vybavit svou církev při definování nauky víry nebo mravů. Proto jsou takovéto definice římského velekněze samy ze sebe – a nikoliv na základě souhlasu církve – nezměnitelné.“ K němu se pak přidává ještě učení o univerzálním jurisdikčním primátu, tedy o tom, že papež má plnou a neomezenou jurisdikční pravomoc nad všemi součástmi celého křesťanstva: „Jestliže tedy někdo říká, že římský velekněz má povinnost pouze dohlížet a řídit, ale nemá plnou a nejvyšší jurisdikční moc v celé církvi, nejen v záležitostech, které se týkají víry a mravů, ale i v těch, které se týkají disciplíny a správy církve rozšířené po celém světě; nebo že má pouze větší podíl, nikoli však naprostou plnost této nejvyšší moci; nebo že jeho moc není řádná a bezprostřední, ať už ve všech nebo v jednotlivých církvích nebo u všech i jednotlivých pastýřů a věřících: budiž vyobcován.“
Bezmocná minorita
Ani mezi samotnými koncilními otci na I. vatikánském koncilu nebyly tyto otázky bez kontroverze, zejména pokud jde o dogma o neomylnosti. Část biskupů – mezi nimi velmi vlivné osobnosti, jako pražský arcibiskup kardinál Bedřich ze Schwarzenbergu, většina rakousko-uherského, švýcarského a část francouzského episkopátu – byla toho názoru, že vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti, které bylo vnímáno samozřejmě nejen nábožensky, ale i politicky, je v dané situaci neoportunní a může církev zejména v evropských monarchiích poškodit. Někteří koncilní otcové také zastávali liberálnější názory v pohledu na křesťany jiného vyznání a zdráhali se přistoupit na striktně polemické pozice, z kterých obě nová dogmata vycházela. Tato takzvaná koncilní minorita ale i vzhledem k organizační struktuře koncilních jednání a k personálnímu obsazení koncilu (více než třetinu koncilu například tvořili vesměs radikálně smýšlející biskupové malých italských diecézí) neměla šanci dosáhnout nějakého kompromisu, naopak jejich kritická vystoupení vedla k tomu, že celkové vyznění dogmatické konstituce Pastor aeternus bylo ve výsledku ještě přiostřeno. Symptomatická je zde jedna epizoda, která se pojí s osobností liberálně smýšlejícího chorvatského biskupa Josipa Juraje Strossmayera. Když se 22. března 1870 pokusil před koncilem vystoupit s projevem, který odmítal zcela plakativní a karikující odsudky protestantismu a zastával pozici, že protestanté sice bloudí, ale bloudí v dobré víře a jsou mezi nimi lidé upřímně věřící v Boha, byl křikem radikálních účastníků koncilu umlčen a donucen opustit řečnickou tribunu. Biskupové koncilní minority před hlasováním o finálním dokumentu koncil raději opustili, aby svým hlasem proti nezpůsobili veřejné pohoršení. Dogmatická konstituce tak prošla zcela hladce 533 hlasy pro a dvěma proti. V momentě uzavření hlasování se nad Vatikánem strhla bouře s blesky, kterou jednotlivé strany střídavě vykládaly jako Boží přitakání nebo vyjádření Božího hněvu.
Co všichni a všude věřili
Zejména v německy mluvících zemích a v liberálně-měšťanských kruzích se závěr I. vatikánského koncilu nesetkal s vřelým přijetím. Rakousko-Uhersko dokonce na politické rovině vypovědělo konkordát v obavě z politických implikací papežské neomylnosti. Všichni biskupové někdejší koncilní minority se – dříve či později – podrobili a závěry koncilu uznali. Setrvalý odpor proti těmto novým naukám tak na katolické straně zůstal omezený hlavně na akademickou sféru. Významným činitelem zde byl vlivný mnichovský historik Ignaz von Döllinger. Ten již před koncilem poukazoval na to, že papežská neomylnost je z hlediska dějin dogmatu novotvarem, který nemůže obstát v klasické „zkoušce katolicity“, spojené se jménem sv. Vincence z Lerina, která říká, že za skutečně katolické může být považováno jen to „co vždy, všude a všichni věřili.“ Když z církevní hierarchické roviny nepřicházel proti závěrům koncilu odpor, zorganizovali se katolíci – laici a kněží – kteří proti novým dogmatům protestovali, spolkovým způsobem – vytvořili nejprve volné a později stále více organizované hnutí. To si dalo název starokatolické (ve smyslu držící se staré katolické víry před koncilem) a vycházelo převážně z kruhů německy mluvících liberálních měšťanských kruhů. Na našem území nalezlo ohlas zejména v severočeském pohraničí, které bylo již dříve silně ovlivněno praktickým josefinismem. Starokatolíci chtěli zpočátku zůstat členy (římsko)katolické církve a zevnitř pracovat na zvrácení jejího dogmatického vývoje, ale taková představa se brzy ukázala jako naivní – představitelé starokatolického hnutí začali být masivně exkomunikováni. V roce 1873 proto na starokatolickém kongresu v Kostnici došlo k přijetí církevně-synodálního zřízení a k volbě biskupa. Tím vznikla nová církev, církev starokatolická.
Katolická avantgarda?
Starokatolické hnutí nikdy nedokázalo strhnout masy, zůstalo doménou relativně malého okruhu spíše vzdělaných a liberálně smýšlejících vrstev společnosti. Na tom se konečně nic nezměnilo ani v 21. století. Poměrně záhy po svém vzniku se němečtí starokatolíci spojili s nezávislou katolickou církví v Nizozemí, která přerušila společenství s Římem již o století dříve, a velkého církevního partnera našli v anglikánské církvi, s nímž vstoupili v roce 1931 v plné církevní společenství – při zachování organizační samostatnosti. Přestože původní deklarované sebepochopení starokatolíků jako oné staré katolické církve před I. vatikánským koncilem zůstává dodnes součástí starokatolické identity, stejně jako deklarovaná touha o znovusjednocení s římskou církví, ubíral a ubírá se vývoj tohoto malého konfesního společenství vlastní cestou. Velmi záhy po svém vzniku přijala starokatolická církev rozsáhlé reformy liturgie, zavedla národní jazyk do bohoslužby a zdobrovolnila celibát – tedy aktivně provedla reformy dlouhodobě požadované katolickými liberálními kruhy. Tento charakter jakési „liberální avantgardy“ katolického proudu křesťanství se tak v praxi stal mnohem výraznější, než ideově deklarovaná věrnost „učení církve prvního tisíciletí“, a je konečně pro starokatolické církve typický dodnes. Církevní struktura starokatolických národních církví (v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Nizozemí, České republice a Polsku) stojí na synodně-demokratických principech a orgánech s převahou laiků a ve skutečnosti tak více odpovídá spolkovému zřízení než metropolitně strukturované episkopální eklesiologii staré církve. Výsledkem tohoto zřízení je velká samostatnost a autonomie jednotlivých jurisdikcí, volně sdružených v tzv. Utrechtské unii. Proto se dnes také jednotlivé evropské starokatolické církve navzájem liší v různé míře realizace soudobých liberálních požadavků – západní starokatolické církve tak například světí do kněžského úřadu i ženy, česká církev pouze jáhenky, polská ani to, v církvích západní Evropy existuje obřad žehnání stejnopohlavních párů a diskutuje se o jeho zrovnoprávnění s manželstvím a podobně. Přestože tedy osten původního rozdělení po I. vatikánském koncilu byl (i v důsledku vývoje na římskokatolické straně po II. vatikánském koncilu) postupně otupen a některé reformy, které starokatolíci provedli v 19. století, jsou nyní i na římskokatolické straně standardem, jsou to dnes prakticky hlavně tyto nové starokatolické liberální kroky a reformy, které představují hlavní hranici mezi církví starokatolickou a římskokatolickou.
Co s neomylností dnes
První vatikánský koncil nebyl nikdy formálně ukončen. Na plánu měl kromě projednání dokumentu o papežském primátu a neomylnosti i dokument o církvi, který mohl radikální teze konstituce Pastor aeternus uvést do širšího kontextu a tak je do jisté míry i zjemnit. K tomu nedošlo v důsledku vypuknutí prusko-francouzské války, v jejímž rámci byl Řím obsazen piemontským vojskem a došlo tak nejen k nucenému ukončení koncilu, ale i k zániku posledního zbytku papežské světské vlády nad částí území Itálie. V určitém slova smyslu se dokončením tohoto původního záměru na římskokatolické straně stal až II. vatikánský koncil, který už ale vycházel ze zcela jiné hermeneutiky. Namísto polemického afektu přináší otevření světu – i světu křesťanů jiných vyznání – a ve svém přístupu je spíše proaktivní, než polemický a vymezující se. Tak i definice I. vatikánského koncilu dnes vidíme v jiném světle, než tomu bylo v 19. století. Nepotvrdily se obavy, že by byla papežská neomylnost zneužívána k politickým proklamacím. Prakticky využit byl tento kanonický institut dvakrát – jednou zpětně k potvrzení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie a pak Piem XII. v roce 1950 k dogmatizaci učení o nanebevzetí Panny Marie. Jisté rysy prohlášení ex cathedra má mimo to i dokument Ordinatio sacerdotalis Jana Pavla II. z roku 1994, který stanovuje, že církev nemá moc udělit kněžské svěcení ženě, zde se ale kanonisté vesměs neshodnou, zda jde o věc disciplinární (na kterou se neomylnost nemůže vztahovat), nebo věc víry a mravů. V praktickém církevním životě a v dnešním ekumenickém dialogu je mnohem větším kamenem úrazu otázka univerzálního jurisdikčního primátu, který byl v 19. století naopak vnímán jako celkem nekontroverzní. V rámci ekumenického dialogu – například právě i se starokatolíky v dokumentu Církev a církevní společenství – se tak velmi řeší pozice papežské autority ve vztahu ke kolegialitě, která do jisté míry omezuje možnosti autokratického výkonu tohoto úřadu. Tyto impulzy ekumenického dialogu, který dnes již zná i jiné modely církevní spolupráce, než je jednostranné podřízení se papežské autoritě, pak rezonují i v interní římskokatolické diskuzi, například v otázkách vztahu centrální římské autority k autonomii národních církví a jejich biskupských konferencí. Dědictví I. vatikánského koncilu není tedy jen 150 let stará historie, ale je to něco bezprostředně živého a aktuálního, i když vypořádávání se s tímto dědictvím není z žádného pohledu jednoduché.
Související příspěvky:
Zasedala padesátá synoda české Starokatolické církve
Kontext Evropy dává církvím identitu
Výročí koncilu v Efezu – křesťanské zasedání na troskách chrámu bohyně Artemis
Hnutí Fokoláre vzpomínalo na svou zakladatelku